Článek
Jindřich Rajchl i Aleš Svoboda v posledních dnech opakovaně pracují s tvrzením, že v Rusku stojí nafta výrazně méně než v Česku, a naznačují, že kdyby se Česká republika znovu opřela o ruskou ropu, mohli bychom tankovat podstatně levněji. Rajchl ve svém facebookovém příspěvku napsal, že „litr nafty v Rusku nyní stojí 15 Kč“. Svoboda pak nejprve tvrdil, že v Rusku stojí 12 korun, následně „opravil“ cenu na 17,50 Kč a v dalším příspěvku už mluvil o 19 korunách. Už to samo ukazuje, že s čísly zachází velmi volně.
Podstatné ale je, že ani jedno z těchto čísel neodpovídá dobře veřejně dostupným datům. Podle databáze GlobalPetrolPrices stála motorová nafta v Rusku na konci března 2026 kolem 77,52 rublu za litr, tedy zhruba 21 až 22 korun podle tehdejšího kurzu. Nejde tedy ani o 12, ani o 15, ani o 17,50 koruny. Svobodovy i Rajchlovy příspěvky tak už na úrovni samotného čísla stojí na nepřesném základu.
Jenže ještě důležitější je něco jiného: i kdyby byla nafta v Rusku opravdu levnější, neznamená to, že by po návratu k přímým dodávkám ruské ropy automaticky výrazně zlevnila i v Česku. Rajchl i Svoboda směšují dvě úplně odlišné věci — domácí maloobchodní cenu paliva v Rusku a konečnou spotřebitelskou cenu paliva v České republice. To není totéž. Cena na české pumpě nevzniká prostým přepočtem ruské ceny do korun. Vstupují do ní spotřební daně, DPH, náklady na rafinaci, dopravu, biosložku i obchodní marže. Dobře to ukazuje i současné vládní opatření: stát nyní snížil spotřební daň u nafty o 2,35 Kč na litr a zároveň zastropoval marže na 2,50 Kč za litr. Přesto nejde o žádný propad cen o desítky korun.
Další problém je, že ruské domácí ceny paliv nejsou výsledkem „volného trhu“, který by šlo jednoduše srovnávat s evropským prostředím. Reuters letos informoval, že Rusko znovu zakázalo vývoz benzinu, aby stabilizovalo domácí trh a tlumilo růst cen. Nízká domácí cena v Rusku tak není důkazem nějaké zázračné výhody ruských dodávek pro českého řidiče, ale spíš výsledkem státních zásahů, exportních omezení a specifik trhu v zemi, která sama patří mezi velké producenty ropy. Srovnávat takto deformovanou domácí cenu v Rusku s cenou v Česku je zavádějící.
Svoboda navíc do stejného rámce přidal i Estonsko, když tvrdil, že tam nafta stojí 52 korun, zatímco „o dva kilometry dál“ v Rusku 19 korun. Cena estonské nafty se skutečně pohybovala zhruba kolem 2,10 eura za litr, tedy přibližně 52 korun. Jenže ani to nijak nedokazuje, že příčinou je odstřižení od Ruska nebo evropská klimatická politika. Jde opět o hrubé srovnání dvou zcela odlišných trhů: jedné ceny v členském státě EU a druhé ceny na ruském domácím trhu, který stát aktivně reguluje a chrání.
Pro českou debatu je navíc důležité, že otázka ruské ropy už dnes není jen ekonomická, ale také bezpečnostní a infrastrukturní. Projekt TAL-PLUS podle MERO zajistil České republice nezávislost na ruské ropě z ropovodu Družba a od jara 2025 je země zásobována západní cestou přes TAL a IKL. Ministerstvo financí i MERO zároveň uvádějí, že tím Česko výrazně posílilo energetickou bezpečnost. Tvrdí-li tedy Rajchl nebo Svoboda, že řešením drahých paliv by bylo prosté „vrácení se k Rusku“, zamlčují, že by to znamenalo i návrat k dřívější strategické závislosti, od které se Česko už technicky i politicky odpoutalo.
Aleš Svoboda z Mělníka na Facebooku navíc tvrdí, že Estonsko se „na 100 % řídilo nařízením EU“, vypnulo své „uhelné elektrárny“, vsadilo vše na fotovoltaiku a vodu, odstřihlo se od ruských zdrojů a dnes má na hranicích naftu za 52 korun, zatímco „o dva kilometry dál“ v Rusku stojí 19 korun.
Estonsko ve skutečnosti nevsadilo vše na fotovoltaiku a vodu. Estonský veřejnoprávní server ERR letos popsal, že země v roce 2025 významně dovážela elektřinu z Finska a že ceny v regionu ovlivňovaly vedle domácí výroby také přeshraniční propojení, počasí a dostupnost výroby v sousedních zemích. Jinde ERR upozorňoval, že vysoké ceny elektřiny souvisely třeba s chladným počasím, nízkým výkonem větru a nedostatkem výroby jak v Estonsku, tak ve Finsku. To je pravý opak jednoduché pohádky o tom, že za vše může „solár a voda“.
A neobstojí ani narážka na údajný blackout, který se prý „na ČT nedozvíme“. Reuters při přechodu Pobaltí z ruské sítě na evropskou popisoval bezpečnostní a technické souvislosti celé změny, nikoli kolaps způsobený obnovitelnými zdroji. Odpojení od ruské sítě bylo především geopolitickým a bezpečnostním krokem po letech závislosti, nikoli důsledkem toho, že by Estonsko experimentálně zrušilo stabilní zdroje a vsadilo vše na fotovoltaiku.
