Článek
Česká televize uvedla na začátku září šestidílný seriál Filter. Jeho hlavní hrdina Matty řeší přijímačky, novou školu, přátelství a první lásku. Tou je v jeho případě Radek. Recenze Seznam Zpráv hodnotí seriál převážně kladně a oceňuje, že dospívající postavy nejsou pouhými nosiči „důležitých témat“. Pod facebookovým příspěvkem k recenzi se objevila chvála i věty o tom, že podobné tvorbě je třeba „zastavit tok veřejných peněz“, že po nuceném šetření tyto „dekadentní pořady“ skončí nebo že je nepřijatelné platit poplatky za „progresivní propagandu“.
Skutečné reakce (anonymizováno ChatGPT)
Ne každý, komu se Filter nelíbí, je samozřejmě homofob a ne každá ostrá kritika je cenzura. Divák má plné právo považovat seriál za špatně napsaný, přehnaný či zbytečně didaktický. Může také chtít znát jeho cenu a ptát se, zda Česká televize hospodaří rozumně. Ostatně i pochvalná recenze připouští, že krátká stopáž vede k určitému zhuštění děje. To všechno jsou legitimní námitky. Jenže posměšky o „klobáskové lásce“, řeči o úchylnosti a požadavky, aby podobné pořady přestaly vznikat, nejsou kritikou scénáře, hereckých výkonů ani rozpočtu. Problémem je už samotná existence dvou zamilovaných kluků na obrazovce.
Je fér rozlišovat: zastavení financování určitého typu tvorby není totéž jako úřední zákaz a nikdo kvůli těmto komentářům neposílá filmaře před soud. Jestliže ale někdo požaduje, aby veřejnoprávní televize nesměla za peníze z poplatků ukazovat příběhy, které odporují jeho hodnotám, používá cenzurní logiku. Neříká jen „nebudu se dívat“, ale „nemá se na to dívat nikdo, alespoň ne v médiu, o jehož programu spolurozhoduje veřejnost“. Peníze se v takové představě stávají nástrojem ideologického dohledu.
Právě zde je spor o smysl veřejnoprávní televize. Televizní poplatek není osobní předplatné, za které si každý objedná jen pořady odpovídající jeho vkusu. Zákon o České televizi jí ukládá vytvářet vyváženou nabídku pro všechny skupiny obyvatel, odrážet rozmanitost a přispívat k porozumění, toleranci a soudržnosti pluralitní společnosti. Výslovně mezi její úkoly řadí také dramatickou tvorbu a pořady pro děti a mládež. Veřejná služba tedy nemá ukazovat pouze většinu. Má pamatovat i na lidi, jejichž příběh by čistě komerční televize možná považovala za málo výdělečný.
Gayové a lesby navíc nejsou ideologie, kterou Česká televize vyrobila. Jsou součástí společnosti a mezi dospívajícími byli dávno před seriálem Filter. Zobrazení jejich vztahu není samo o sobě propagandou, stejně jako romantický seriál s mužem a ženou není náborem k heterosexualitě. Filter je označen jako pořad vhodný od 15 let a Česká televize u jednotlivých dílů uvádí upozornění na sex, alkohol, drogy či vulgarismy. Divák tedy ví, co si pouští, a může se svobodně rozhodnout, že se dívat nebude.
Tři snímky komentářů samozřejmě nejsou průzkumem veřejného mínění. Ukazují však pozoruhodný paradox dnešní debaty: slovem cenzura se označuje téměř každé smazání příspěvku na sociální síti, ale požadavek finančně umlčet nepohodlnou tvorbu se za cenzuru nepovažuje. Nevíme, zda právě autoři citovaných komentářů jindy vystupují jako bojovníci za svobodu slova, a nebylo by fér jim to bez důkazů přisuzovat. Jejich požadavek se však svobodou mnoho společného nemá. Ta se nepozná podle toho, že dovolíme vznik pořadu, který se nám líbí, ale podle ochoty snést i tvorbu, kterou pokládáme za špatnou, přehnanou nebo protivnou.
Filter může být dobrý seriál, nepovedený seriál nebo něco mezi tím. O tom má smysl vést spor až po zhlédnutí a podle toho, co skutečně nabízí. Požadovat jeho finanční umlčení jen proto, že se v něm kluk zamiluje do kluka, však není obranou svobody ani hospodárnosti. Je to jen přání mít cenzora, který má tentokrát stejný vkus jako my.
