Článek
Vláda Andreje Babiše rozhodla, že prezident Petr Pavel nebude součástí české delegace na červencový summit NATO v Ankaře. Delegaci má vést premiér, doprovodit ho mají ministr zahraničí Petr Macinka a ministr obrany Jaromír Zůna. Prezident na to reagoval kompetenční žalobou k Ústavnímu soudu, protože podle něj nejde o technický spor o jednu zahraniční cestu, ale o otázku, zda vláda může prezidenta vyloučit z výkonu jeho ústavní role při zastupování státu navenek. Ústava zároveň říká dvě věci najednou: prezident stát navenek zastupuje, vláda je však vrcholným orgánem výkonné moci a nese odpovědnost za svou politiku. Právě proto je tento spor citlivý – měl by se řešit součinností, ne silovým vytlačením jedné ústavní instituce.
Dnešní konflikt ale nezačal až rozhodnutím o summitu NATO. Jeho kořeny jsou ve skládání vlády ANO, SPD a Motoristů a v nominaci Filipa Turka. Ten byl po volbách spojován nejprve s ministerstvem zahraničí, později s ministerstvem životního prostředí. Prezident Pavel ho odmítl jmenovat členem vlády a v dopise premiérovi uvedl, že Turek podle něj opakovaně prokazoval nedostatek respektu k právnímu řádu a ústavním hodnotám; nešlo podle Hradu o jednorázové excesy z mladické nerozvážnosti.
Důvody nebyly banální. Média popsala archiv smazaných příspěvků připisovaných Turkovi, které obsahovaly rasistické, sexistické a homofobní výroky, útoky na menšiny i narážky na Hitlera a Mussoliniho; Turek část autorství odmítal a mluvil o snaze ho diskreditovat. Už dříve se řešily také fotografie či záběry s gestem připomínajícím nacistický pozdrav, závodní helma se symbolikou spojovanou s nacistickou Luftwaffe a kauza černých staveb v pražské Dubči. U člověka navrženého do vlády tedy nešlo jen o „kontroverzní styl“, ale o kumulaci kauz, které přímo souvisely s důvěryhodností člena kabinetu.
Následný vývoj prezidentovy výhrady spíše potvrdil. Turek se stal vládním zmocněncem pro klimatickou politiku a Green Deal, přičemž právníci upozorňovali, že taková funkce nemůže fakticky nahrazovat ministra ani řídit resort. Média následně popsala jeho působení z ministerské kanceláře i jen omezenou bezpečnostní prověrku. A když Turek později mluvil o „parazitech“ a „deratizaci“ v souvislosti s ministerstvem a o novinářích jako o „chátře“, vyvolalo to kritiku odborů i dalších aktérů. Takový slovník není drobná neobratnost; u politika spojeného s resortem veřejné správy jde o signál pohrdání institucemi, úředníky i kontrolní rolí médií.
Spor o summit NATO je proto pokračováním stejného příběhu. Prezident, bývalý předseda Vojenského výboru NATO a vrchní velitel ozbrojených sil, tvrdí, že byl z delegace vyloučen bez dohody a v rozporu s dlouhodobou praxí: podle Hradu vedl českou delegaci prezident na devatenácti z dvaceti summitů NATO, výjimkou byl vážný zdravotní stav. Pavel zároveň uvádí, že nabízel kompromis – účast pouze na neformální večeři hlav států, zatímco vláda by vedla oficiální jednání. Vláda samozřejmě má právo hájit vlastní zahraničněpolitický mandát, ale neměla by z aliančního summitu dělat domácí odvetu za to, že prezident odmítl problematického nominanta.
Závěr je tedy poměrně jasný: prezident Pavel v kauze Filipa Turka udělal dobře, když odmítl přistoupit na jmenování politika s takovou zátěží do vlády. A dělá dobře i nyní, když nechává kompetenční spor posoudit Ústavním soudem místo toho, aby přijal jednostranné vytlačení z vrcholného jednání NATO jako nový normál. Soud rozhodne právní stránku věci. Politicky ale platí, že ministerstvo není stranická klubovna, úředníci nejsou „paraziti“, novináři nejsou „chátra“ a reprezentace státu v NATO nemá sloužit k vyřizování účtů.
