Článek
Stačí si akci pojmenovat Vlastenecké setkání, na pódium postavit českou vlajku a slovo je rázem obsazené. Kdo přijde, je vlastenec. Kdo nesdílí stejné názory, je v lepším případě pomýlený, v horším zaprodaný Bruselu, Washingtonu nebo komukoliv, kdo se právě hodí do role nepřítele. V sobotu 22. srpna se takto na zámku v Příčovech konal již osmý ročník setkání, tentokrát pod záštitou předsedy Poslanecké sněmovny Tomia Okamury.
Soukromá akce se samozřejmě může jmenovat, jak její pořadatelé chtějí. Označení „vlastenecké“ ale není neutrálním popisem. Je to politická značka. Vytváří dojem, že právě tento názorový proud zastupuje zájmy České republiky, zatímco liberál, zastánce Evropské unie, podporovatel Ukrajiny nebo kritik Ruska stojí jaksi mimo národ. Vlastenectví se tak mění v členskou legitimaci, kterou rozdávají samozvaní strážci té správné českosti.
Masarykova myšlenka se dnes často zkracuje do věty, že vlastenectví je láska k vlastnímu národu, nikoli nenávist k jiným. V Čapkových Hovorech s T. G. Masarykem ji najdeme v ještě výstižnější podobě: „Mohu, ba musím milovat národ svůj pozitivně, ale nemusím proto nenávidět národy jiné.“ Masaryk dokonce rozlišoval mezi vlastenectvím a pouhým „vlastenčením“. Pravá láska k národu podle něj chrání, přináší oběti a hlavně pracuje. Nevyčerpává se horováním, rozčilováním a hledáním nepřátel.
Právě tuto hranici někteří řečníci z Příčov překračují. Petr Štěpánek například šířil tvrzení, že ukrajinská armáda před ruskou invazí zavraždila na Donbasu 14 tisíc vlastních obyvatel. Ve skutečnosti šlo o celkový počet obětí konfliktu, do něhož byli započítáni ukrajinští vojáci, příslušníci ozbrojených skupin i civilisté na obou stranách. Podobnými příběhy vytváří obraz Ukrajinců jako agresorů, vrahů a „banderovců“, zatímco ruská odpovědnost ustupuje do pozadí. To už není pouhá kritika ukrajinské vlády, ale dlouhodobé budování nepřátelského obrazu celého národa.
Ještě otevřenější byl sám patron setkání Tomio Okamura. V rozhovoru pro Novinky označil Ukrajince za „takové nácky“ a vzápětí dodal, že v případě „banderovců“ je slovo náckové ještě mírné. Nešlo přitom o přesně vymezenou kritiku konkrétní organizace nebo politického proudu. Mluvil o Ukrajincích obecně. Když předseda politického hnutí takto nálepkuje celý národ, není to projev lásky k České republice. Je to stigmatizace lidí podle jejich původu.
Výběr dalších řečníků zaměření akce jen podtrhuje. Stanislav Novotný vystoupil na ruském státním serveru Ukraina.ru, kde česká média vykresloval jako nástroj americké propagandy a válku na Ukrajině označoval za americko-ruský konflikt. U Petra Druláka je potřeba rozlišovat mezi politickým názorem a prokazatelnou nepravdou. Odmítání vojenské pomoci Ukrajině samo o sobě dezinformací není. Je však legitimní připomenout, že vedení jeho někdejšího pracoviště mu vytýkalo nedoložené konspirační narativy a že jeho výklady přebírala ruská státní propaganda.
Nikomu z těchto lidí nemá být zakazováno vystupovat. Svoboda projevu platí i pro velmi špatné názory. Právo mluvit však neznamená právo vydávat jeden politický proud za jediného nositele vlastenectví. Příčovy nejsou reprezentativním setkáním českých vlastenců. Jsou setkáním části národně konzervativní a antisystémové scény, která má silně kritický vztah k Západu, nápadně shovívavý vztah k Rusku a svou soudržnost často staví na odporu vůči Ukrajině a Ukrajincům.
Vlastencem může být konzervativec i liberál, člověk z pravice i levice, zastánce Evropské unie i její kritik. Vlastenectvím může být služba v armádě, práce dobrovolného hasiče, péče o obec, ochrana přírody, poctivé placení daní nebo obrana demokratických institucí. Patří sem také ochota pojmenovat lež, i když ji vyslovuje někdo zabalený do české vlajky.
Česká vlajka ani láska k této zemi nejsou majetkem Tomia Okamury, Příčov nebo proruské části politické scény. Vlastenectví se nepozná podle hlasitosti projevu ani podle počtu vlajek kolem pódia. A už vůbec ne podle toho, kolik nenávisti dokáže člověk obrátit proti jinému národu.
