Článek
V roce 1945 nás osvobodil Rus. V roce 1968 nás okupoval Ukrajinec. Tak by se dal ve dvou větách shrnout svérázný dějepis části českých samozvaných vlastenců. Národnost vojáka se v něm neurčuje podle historických pramenů, ale podle toho, koho je právě potřeba oslavit a koho naopak obvinit.
Skutečnost je samozřejmě složitější. Československo v roce 1945 neosvobozovali pouze „Rusové“. Na jeho osvobozování se podíleli sovětští, američtí, rumunští, polští, českoslovenští a také belgičtí vojáci. Rudá armáda navíc nebyla ruskou národní armádou, ale armádou mnohonárodnostního Sovětského svazu. Sloužili v ní Rusové, Ukrajinci, Bělorusové, Gruzínci i příslušníci dalších národů. Také názvy jako 1., 2. nebo 4. ukrajinský front označovaly sovětské operační svazky, nikoli armády tvořené výhradně Ukrajinci.
Když však vojska Varšavské smlouvy v srpnu 1968 obsadila Československo, stejná logika jako mávnutím kouzelného proutku přestává platit. Najednou už nemá být důležité, pod jakou vlajkou vojáci přijeli, kdo jim velel a kde se o invazi rozhodlo. Začíná se pátrat po rodišti jednotlivých členů sovětského politbyra a po národnosti vojáků. Z některých sovětských funkcionářů se dodatečně stanou „Ukrajinci“, kteří prý napadli Československo.
Jenže Ukrajina v roce 1968 nebyla samostatným státem s vlastní armádou a zahraniční politikou. Byla jednou ze sovětských republik. Invazi připravilo a řídilo sovětské vedení v Moskvě a vojáci přijeli v sovětských uniformách na rozkaz sovětského velení. Jak shrnuje také Paměť národa, národnostní původ jednotlivých funkcionářů nic nemění na odpovědnosti Sovětského svazu.
Princip je tedy až směšně jednoduchý. Když sovětský tank poráží nacistické Německo, je ruský. Když stejný stát pošle tanky rozdrtit Pražské jaro, je z něj najednou tank ukrajinský. Zásluhy se připisují Rusku, zločiny se převádějí na jiné národy. Nejde o důsledný historický výklad, ale o přelepování národnostních štítků podle momentální politické potřeby.
Tuto konstrukci ostatně v českém prostředí výrazně zpopularizoval už v roce 2018 tehdejší předseda KSČM Vojtěch Filip. Tvrdil, že Brežněv byl Ukrajinec a hlavní silou invazních armád byli Ukrajinci. Nepravdivé a zavádějící tvrzení dostalo po ruském útoku proti Ukrajině nový význam: umožňuje současnou Ukrajinu spojit se srpnem 1968 a Rusko naopak zbavit historické odpovědnosti.
Proto je 21. srpen pro část našich „vlastenců“ tak rozporuplným dnem. Ruské tanky obdivují, sovětské tanky omlouvají a ty okupační raději přepíší na Ukrajince. Skutečné vlastenectví ale nespočívá ve schopnosti pokaždé najít nový důvod, proč omluvit Moskvu. Vlastenectví znamená umět pojmenovat okupaci jako okupaci a agresora jako agresora – bez ohledu na to, zda přijíždí s rudou hvězdou, nebo s písmenem Z.
