Článek
Andrej Babiš se dnes snaží spor o účast prezidenta Petra Pavla na summitu NATO v Ankaře rámovat jako věcný, praktický a skoro vstřícný. Prezident prý může jet příště, vláda mu schválila jiné zahraniční cesty a teď jde jen o to, že letošní summit je „jiný“. Podle Babiše se má jednat hlavně o ekonomických záležitostech a penězích, na které prezident nemá vliv, protože za ně odpovídá vláda. Jenže právě tahle obhajoba je zásadní problém. Neodpovídá tomu, co o summitu říká samotné NATO.
Ano, obranné výdaje budou v Ankaře důležité. Nikdo seriózní to nezpochybňuje. NATO samo uvádí, že součástí summitu bude Defence Industry Forum zaměřené na alianční pokrok k pětiprocentnímu obrannému investičnímu plánu a na to, jak se peníze promění v obrannou výrobu, spolupráci, společné nákupy a silnější průmyslové odstrašení. To ale není „ekonomický summit“ ve smyslu běžné hospodářské politiky. To je debata o obraně, odstrašení, zbrojní výrobě a schopnosti Aliance reagovat na hrozby.
Oficiální program je ještě výmluvnější. V úterý 7. července má vystoupit generální tajemník NATO spolu s prezidentem Ukrajiny, následovat mají jednání ministrů zahraničí, pracovní večeře Rady NATO–Ukrajina na úrovni ministrů zahraničí a pracovní večeře Severoatlantické rady na úrovni ministrů obrany. Ve středu 8. července je hlavním bodem jednání Severoatlantické rady na úrovni hlav států a vlád. Tedy přesně formát, u něhož se od začátku vede spor, zda má Česko reprezentovat premiér, nebo prezident.
A pak je tu návrh summitové deklarace, o kterém informovala agentura Reuters. Lídři NATO mají podle ní potvrdit závazek kolektivní obrany podle článku 5 Washingtonské smlouvy, označit Rusko za dlouhodobou hrozbu pro euroatlantickou bezpečnost a slíbit vojenskou pomoc Ukrajině ve výši 70 miliard eur pro rok 2026 a nejméně srovnatelnou podporu i pro rok 2027. Deklarace se má dotknout také Íránu a Hormuzského průlivu. Jestli je tohle podle premiéra „hlavně ekonomika“, pak slovo ekonomika ztratilo význam.
Babišovo tvrzení má tedy malé pravdivé jádro a velký manipulační obal. Pravdivé jádro: bude se mluvit o penězích na obranu. Manipulační obal: tím se má vytvořit dojem, že prezident na takovém summitu vlastně nemá věcnou roli. Jenže peníze jsou v NATO prostředek, ne cíl. Cílem je kolektivní obrana, odstrašení Ruska, podpora Ukrajiny a schopnost spojenců proměnit sliby v reálné vojenské kapacity.
V tomto světle působí dnešní Babišova vstřícnost trochu zvláštně. Premiér říká, že prezident pojede na příští summit NATO v Tiraně, a připomíná, že vláda schválila i jeho účast na Valném shromáždění OSN. Jenže ještě před několika měsíci se z vládní strany ozývalo něco úplně jiného: že Pavel se údajně pohybuje mimo ústavní rámec, že nemá vést českou delegaci a že zahraniční politiku bude vláda řešit bez něj. To není jen spor o protokol. To je dlouhodobý politický konflikt, který vláda vyhrotila až k Ústavnímu soudu.
Ten mimochodem nerozhodl definitivně, kdo má obecně vést české delegace na summity NATO. Vydal ale předběžné opatření, podle něhož musí vláda, ministr zahraničí i ministerstvo prezidentovi účast na summitu umožnit a nesmějí jí bránit ani ji ztěžovat. Ústavní soud zároveň výslovně uvedl, že konečné rozhodnutí v kompetenčním sporu lze očekávat až v řádu měsíců.
Proto je fér říct dvě věci zároveň. Vláda má právo formulovat mandát České republiky a nese odpovědnost za rozpočet i zahraniční politiku. Prezident má ale ústavní roli při zastupování státu navenek, je vrchním velitelem ozbrojených sil a v případě Petra Pavla jde navíc o bývalého předsedu Vojenského výboru NATO. Představa, že summit o kolektivní obraně, Rusku, Ukrajině a vojenských schopnostech je pro prezidenta jaksi mimo obor, je absurdní.
Dovětek: celé to nezačalo tak, že by si prezident z rozmaru usmyslel, že chce letět na summit. Ještě před summitovým sporem přišla kauza Macinkových SMS zpráv prezidentovu poradci Petru Kolářovi. Ty se přímo netýkaly summitu NATO, ale tlaku kvůli jmenování Filipa Turka ministrem životního prostředí. Prezident Pavel je označil za pokus o vydírání; Macinka to odmítal jako politické vyjednávání a policie později prověřování odložila. I to je potřeba říct přesně.
Jenže hned poté Macinka veřejně přešel i k summitu NATO. iROZHLAS 28. ledna informoval, že ministr zahraničí prohlásil, že nemůže dopustit, aby prezident Pavel vedl delegaci na summit NATO, a spojoval to s tím, že prezident odmítá jmenovat Filipa Turka ministrem. Tady se spor o zahraniční reprezentaci státu zrodil nikoli jako klidná ústavní debata, ale jako pokračování mocenského tlaku kolem vládní personálie.
A právě proto Babišovo dnešní „příště prezident pojede“ nestačí. Nejde jen o to, kdo sedí v letadle do Ankary. Jde o to, že vláda nejdřív nechala spor vyrůst z osobního a politického nátlaku, pak prezidenta do delegace nezařadila, následně musel zasáhnout Ústavní soud, a nakonec se celá věc veřejnosti prodává jako rozumná debata o ekonomickém programu summitu. Jenže program summitu NATO žádnou takovou výmluvu nepotvrzuje. Potvrzuje pravý opak: jde o jeden z nejdůležitějších bezpečnostních summitů v době pokračující ruské války proti Ukrajině.
