Článek
Dnes si připomínáme 58 let od noci, kdy do Československa vtrhla vojska Varšavské smlouvy vedená Sovětským svazem. Nebyla to žádná „bratrská pomoc“, ale vojenské obsazení země, která si dovolila hledat o něco svobodnější cestu. Podle Vojenského historického ústavu se už 26. srpna nacházela na československém území téměř půlmilionová okupační armáda o síle 27 divizí. Rozhodující politické i vojenské řízení přicházelo ze Sovětského svazu.
Pražské jaro nebylo hotovou demokracií. Byl to pokus reformního křídla komunistické strany uvolnit cenzuru, napravit některé křivdy, dát více prostoru veřejné debatě a vytvořit „socialismus s lidskou tváří“. Právě to Moskvu děsilo. Ne proto, že by Československo chystalo útok na své sousedy, ale proto, že svobodnější poměry v jedné zemi mohly inspirovat obyvatele dalších sovětských satelitů. Tanky proto nepřijely zachraňovat socialismus. Přijely zachránit moc Kremlu nad Československem.
Cena nebyla jen politická. Ústav pro studium totalitních režimů uvádí, že do konce roku 1968 zemřelo v souvislosti s okupací 137 lidí, přibližně 500 bylo těžce a další stovky lehce zraněny. Následovala normalizace, čistky, obnovená cenzura a pronásledování těch, kteří se odmítli přizpůsobit. Komunistický režim padl v listopadu 1989, sovětští vojáci však odešli až v červnu 1991. Tak dlouhý byl ve skutečnosti jejich údajně „dočasný pobyt“.
O to absurdněji působí tvrzení, že za okupaci vlastně mohou Ukrajinci. V květnu 2025 například slovenský ministr obrany Robert Kaliňák prohlásil, že o obsazení Československa rozhodl „Ukrajinec Brežněv“. Ano, Leonid Brežněv se narodil v Kamjanském na území dnešní Ukrajiny. Sám se však označoval za Rusa, a především nebyl představitelem samostatné Ukrajiny. Byl nejvyšším představitelem Sovětského svazu. O invazi navíc nerozhodoval sám, ale sovětské politbyro. Ukrajinská sovětská republika neměla vlastní armádu ani zahraniční politiku, s níž by mohla rozhodnutí Moskvy zvrátit.
Tento narativ, že vojáci byli Ukrajinci, a proto se jednalo o ukrajinskou okupaci se šíří často. Nebo rovnou dezinformace, že v politburu KSS byli Ukrajinci. Přitom samozřejmě nezáleží na národnosti samotných okupantů. V sovětských jednotkách nepochybně sloužili lidé různých národností, včetně Rusů, Ukrajinců či Bělorusů. Vojáci ovšem poslouchali příkaz z Moskvy. A jak již bylo napsáno, důvodem bylo, že Moskva se bála svobodnějšího socialismu.
Vojáci nepřijeli jménem nezávislé Ukrajiny, která tehdy neexistovala, nýbrž v uniformách Sovětského svazu a na rozkaz sovětského velení. Přenášet vinu z moskevského centra na jednu z podřízených svazových republik je asi stejně poctivé jako tvrdit, že za politiku impéria odpovídala země podle místa narození jeho vládce.
Stejně nepřesné by ale bylo tvrdit, že Rusko okupaci nikdy neodsoudilo. Boris Jelcin ji v roce 1993 označil za nepřípustnou agresi proti suverénní zemi a Vladimir Putin v Praze roku 2006 uznal morální odpovědnost Ruska. Jenže tato reflexe postupně ustoupila návratu k sovětské nostalgii a omlouvání imperiální politiky. Jak připomněl Český rozhlas, zatímco postsovětské Rusko invazi zpočátku jednoznačně odsuzovalo, v Putinově éře se tento postoj začal obracet.
Právě proto není spor o srpen 1968 jen hádkou nad učebnicí dějepisu. Když dnes někdo tvrdí, že nás okupovali Ukrajinci, nepřináší nový pohled na minulost. Pouze přesouvá odpovědnost z tehdejšího imperiálního centra na národ, který byl jeho součástí a sám čelil sovětskému útlaku. Tanky a dezinformace samozřejmě nejsou totéž. Lež ale může pomoci rozmazat rozdíl mezi agresorem a obětí. A právě proto má smysl i po 58 letech opakovat jednoduchý fakt: srpen 1968 byl sovětskou invazí řízenou z Moskvy. Ukrajina za ni odpovědnost nenese.
