Článek
Od 29. července do 1. srpna 1968 jednalo v Čierné nad Tisou československé vedení v čele s Alexandrem Dubčekem se sovětskou delegací vedenou Leonidem Brežněvem. Část rozhovorů probíhala v železničních vagonech, proto se dodnes mluví o „vagonových jednáních“. Dubček se snažil obhájit reformy pražského jara, zatímco Moskva požadovala obnovení kontroly nad médii, zákaz některých organizací a personální změny ve vedení KSČ. Česká televize připomíná, že Brežněv už tehdy mluvil o tom, že Sověti Československu v případě potřeby „přijdou na pomoc“.
Z dnešního pohledu zní tato slova děsivě přesně. „Pomoc“ totiž v jazyce Moskvy neznamenala podporu Československu, ale právo rozhodovat o jeho budoucnosti. Jednání žádnou skutečnou dohodu nepřinesla. Československé vedení však odjíždělo s nadějí, že vojenský zásah byl alespoň prozatím odvrácen. Dne 3. srpna následovalo další setkání v Bratislavě a navenek se mohlo zdát, že krize bude řešena politicky.
V noci z 20. na 21. srpna, tedy necelé tři týdny po skončení jednání, překročila československé hranice vojska vedená Sovětským svazem. Tanky ukončily pražské jaro, československé představitele okupanti odvlekli do Moskvy a z údajné bratrské pomoci se stala okupace následovaná normalizací. Vojenský zásah si už během prvních měsíců vyžádal více než stovku mrtvých a stovky zraněných. Moskva o míru jednala pouze do chvíle, než se rozhodla prosadit svou vůli silou.
Není třeba historii přikrášlovat. V Čierné nevznikla jednoznačná písemná smlouva, v níž by Sovětský svaz slíbil, že Československo nenapadne. Poučení je možná ještě vážnější: sovětské vedení využívalo jednání k nátlaku, získávání času a vytváření záminky pro zásah, který už mělo připravený. Dokonce i invazi pak vydávalo za „internacionální pomoc“. Agresor se zkrátka prohlásil za zachránce své oběti.
Sovětský svaz samozřejmě není dnešní Ruská federace a Brežněv nebyl Putin. Přesto nelze přehlédnout kontinuitu v pohrdání svrchovaností sousedních zemí. Rusko se v Budapešťském memorandu z roku 1994 zavázalo respektovat nezávislost, svrchovanost a existující hranice Ukrajiny a zdržet se použití síly. V roce 2014 přesto obsadilo a anektovalo Krym. V únoru 2022 pak zahájilo rozsáhlou invazi, kterou Valné shromáždění OSN označilo za agresi proti Ukrajině.
Příznačný je už samotný Krym. Ještě 4. března 2014 Vladimir Putin tvrdil, že Rusko jeho připojení nezvažuje a že ozbrojenci bez označení nejsou ruští vojáci. O pouhé dva týdny později podepsal dohodu o připojení Krymu k Rusku. Nešlo tedy o nedorozumění, ale o vědomé popírání kroků, které už Moskva uskutečňovala.
S vedením Moskvy je nutné jednat, protože i války jednou končí u jednacího stolu. Bylo by však nebezpečné zaměňovat diplomacii za důvěru. Od Čierné nad Tisou přes Budapešť až po Krym se opakuje stejná zkušenost: slovo Kremlu platí především tehdy, když je jeho dodržování vynutitelné. Mír bez kontroly, obranyschopnosti a skutečných záruk totiž nemusí být mírem. Může být pouze přestávkou před příjezdem dalších tanků.
