Článek
V posledních dnech se kolem sporu o účast prezidenta Petra Pavla na summitu NATO začal šířit pozoruhodný narativ. Nejde už jen o to, zda má delegaci vést prezident, nebo premiér. Část komentátorů a politicky naladěných profilů posunula spor jinam: veřejnoprávní média prý nejsou média, která o kompetenčním sporu informují, ale aktér, který údajně „šíří Pavlovy dezinformace“ nebo „propagandu“. Tuhle formulaci najdeme například v textech Pavla Šika převzatých dalšími weby a profily, ale také v titulcích XTV, kde se přímo tvrdí, že „ČT a ČRo šíří dezinformaci o Pavlově právu vést delegaci“.
Tento rámec je politicky účinný, protože pracuje s jednoduchou emocí: veřejnoprávní média už nemají být vnímána jako zdroj informací, ale jako součást tábora prezidenta. Jenže to je podstatný posun. Kritizovat konkrétní formulaci, titulek nebo nedostatečně položenou otázku je legitimní. Tvrdit, že média „šíří propagandu“, je něco jiného. Takové tvrzení vyžaduje důkaz, že média vědomě nebo systematicky prosazují jednu politickou pozici a potlačují podstatná fakta. A právě tam se tento narativ rozpadá.
Faktický základ sporu je tento: vláda premiéra Andreje Babiše původně nepočítala s prezidentem Petrem Pavlem jako s účastníkem oficiální delegace na summit NATO v Ankaře. Prezident se obrátil na Ústavní soud s kompetenčním sporem. Ústavní soud následně vydal předběžné opatření, podle kterého vláda, ministr zahraničí a ministerstvo zahraničí mají NATO oznámit, že součástí oficiální delegace je také prezident, zajistit mu akreditaci a zdržet se kroků, které by jeho účasti bránily nebo ji ztěžovaly. Zároveň ale Ústavní soud výslovně uvedl, že tím nepředjímá konečné rozhodnutí ve věci samé.
To je zásadní rozdíl. Kdyby ČT nebo ČRo tvrdily, že Ústavní soud už definitivně rozhodl, že prezident má vždy a za všech okolností vést delegaci na každém summitu NATO, byla by to chyba. Jenže veřejnoprávní média opakovaně informovala právě o tom, že jde o předběžné opatření, že se týká konkrétního summitu v Ankaře a že konečný verdikt o kompetenčním sporu teprve přijde. Tak o věci informovala ČT24 i iROZHLAS.
Navíc není pravda, že by veřejnoprávní média jen „přebírala Pavla“. Ve zpravodajství se objevovala stanoviska vlády, premiéra Babiše, ministra zahraničí Petra Macinky i dalších politiků. ČT24 informovala například o Babišově prohlášení, že delegaci povede on, o Macinkově výkladu, že Ústavní soud nezrušil usnesení vlády, i o reakci prezidenta, že postup vlády považuje za rozporný s opatřením Ústavního soudu. iROZHLAS zároveň publikoval reakce politiků včetně kritiky ze strany Babiše a Okamury.
Druhá rovina sporu se týká NATO. Kritici prezidenta upozorňují, že NATO samo nepíše jednoduché pravidlo typu „český prezident je automaticky vedoucím delegace“. To je pravda. NATO popisuje summity jako jednání Severoatlantické rady na nejvyšší úrovni hlav států a vlád; summit v Ankaře je oficiálně určen pro hlavy států a vlád členských zemí a klíčové partnery. Z toho samotného nelze mechanicky odvodit, kdo má v české delegaci sedět v čele.
Jenže právě proto nejde o jednoduchý fact-check jedné věty podle webu NATO. Jde o český ústavní spor, v němž se střetává role vlády při určování zahraniční politiky a role prezidenta, který podle Ústavy zastupuje stát navenek. Ústavní soud při předběžném opatření navíc zohlednil dlouhodobou dosavadní praxi, podle níž byli prezidenti České republiky pravidelně členy delegací na summitech NATO. Jinými slovy: samotná pravidla NATO nejsou jediným relevantním pramenem. Podstatný je i český ústavní rámec, praxe a otázka, zda vláda může prezidenta z takové účasti jednoduše vyřadit.
Narativ o „Pavlově propagandě“ proto stojí na záměně dvou věcí. Jedna věc je debata, zda prezident některé své výroky formuloval příliš kategoricky. Druhá věc je obvinění, že veřejnoprávní média šíří dezinformace, protože o jeho postoji informovala. Veřejnoprávní média přitom neinformovala pouze o Pavlově pohledu, ale i o postoji vlády a o tom, že Ústavní soud zatím nerozhodl definitivně. To není propaganda. To je běžné zpravodajství o kompetenčním sporu.
Celý případ je ale poučný. Ukazuje, jak snadno se dá z právně složitého sporu vyrobit politická nálepka. Místo otázky „co přesně rozhodl Ústavní soud?“ nastoupí otázka „komu slouží ČT a ČRo?“. Místo rozlišení mezi předběžným opatřením a konečným verdiktem se pracuje s dojmem, že média kryjí prezidenta. A místo věcné kritiky konkrétního zpravodajského výstupu se veřejnoprávní média rovnou označí za šiřitele propagandy.
Veřejnoprávní média nejsou neomylná a mají být pod veřejnou kontrolou. To ale neznamená, že každé zpravodajství, které se nehodí do politického rámce kritiků prezidenta, je „propaganda“. V tomto případě dostupná fakta ukazují něco mnohem prostšího: ČT a ČRo informovaly o reálném kompetenčním sporu, o předběžném opatření Ústavního soudu i o reakcích obou stran. To, že výsledek prozatímně vyzněl nepříjemně pro vládu, z veřejnoprávních médií ještě nedělá Pavlovo tiskové oddělení.
