Článek
Vláda oznámila obnovení Národní koalice pro boj se suchem a premiér Andrej Babiš zároveň představil plán na přípravu nových vodních děl. Speciální zákon má podle něj vymezit dvacet lokalit a několik přehrad chce stát připravovat prioritně. Součástí vládního plánu jsou naštěstí i další opatření – například propojování vodárenských soustav, závlahy nebo zadržování vody v krajině, jak popsala Česká televize. Právě proto by byla škoda, kdyby se veřejná debata smrskla na jednoduchou rovnici: máme sucho, musíme postavit přehrady.
Jeden z nejsilnějších argumentů proti jednostrannému sázení na přehrady přitom nabízí paradoxně samo Ministerstvo zemědělství. Jeho Koncepce ochrany před následky sucha upozorňuje, že přehradní nádrže jsou technicky, ekonomicky i časově náročnými stavbami a přinášejí negativní dopady na životní prostředí. Státní koncepce zároveň počítá s tím, že před jejich výstavbou mají být posouzena technická i přírodě blízká opatření a mají se hledat varianty s co nejmenšími negativními dopady. Jinými slovy: ani stát nepovažuje betonovou hráz za univerzální první pomoc při každém suchu.
A tady je podle mě samotná podstata problému. Přehrada zachytává vodu ve chvíli, kdy už se dostala do vodního toku. Funkční krajina se snaží, aby se tam nedostala tak rychle. Zdravější půda, meze, zatravněné pásy, průlehy, mokřady, obnovené nivy a přirozenější vodní toky zpomalují povrchový odtok a dávají vodě čas vsakovat se do půdy. Proto také odborné adaptační materiály CzechGlobe nepracují s jediným zázračným opatřením, ale s kombinací lepšího hospodaření s půdou, infiltrace, protierozních opatření, revitalizace toků a vodních nádrží. Spor tedy nemusí stát jako „přehrada versus mokřad“. Podstatné je pořadí a poměr těchto opatření.
Velká přehrada navíc není ekologicky neutrální vana, kterou jednoduše postavíme a napustíme. Znamená zatopení části krajiny a biotopů, vytvoření migrační bariéry a změnu přirozeného charakteru vodního toku. Mění proudění, transport sedimentů i teplotní podmínky a zasahuje do života organismů nejen v samotné nádrži. Také Ministerstvo životního prostředí ve své koncepci zprůchodnění říční sítě upozorňuje na negativní důsledky fragmentace toků a příčných překážek pro říční ekosystémy. To není argument pro zákaz všech přehrad. Je to argument pro to, abychom jejich ekologickou cenu nezamlčovali.
A právě tady vzniká zajímavý politický paradox. Pokud někdo odmítá větrné elektrárny proto, že údajně ničí krajinný ráz, měl by stejným metrem posuzovat také přehrady. Stožár větrné elektrárny je bezpochyby viditelným zásahem do krajiny. Jenže několikakilometrová vodní nádrž, hráz, nové komunikace, zatopené údolí a trvale proměněný říční ekosystém jsou zásahem také. Ochrana krajiny nemůže fungovat podle toho, zda máme k dané technologii politické sympatie.
Přehrady samozřejmě mají svůj význam. Mohou zabezpečovat pitnou vodu, pomáhat v dlouhých obdobích sucha, nadlepšovat průtoky nebo vytvářet strategickou zásobu vody. Jenže přehrada řeší důsledek ve chvíli, kdy voda krajinou už protekla. Mnohem rozumnější je zároveň udělat maximum pro to, aby z krajiny neutíkala tak rychle. Obnovovat schopnost půdy vodu přijímat, vracet do krajiny mokřady, remízky a přirozenější vodní toky není romantický návrat do minulosti, ale jedna ze základních adaptačních strategií na stále častější extrémy počasí.
Stavět nové přehrady jako hlavní recept proti suchu je proto trochu podobné, jako bychom proti hladomoru začali především nakupovat nové ledničky. Lednička může být velmi užitečná – ale nejprve musíme mít co do ní uložit. Stejně tak přehrady mohou být součástí řešení. Neměly by však nahrazovat mnohem méně nápadnou, ale zásadní práci: vrátit české krajině schopnost vodu zadržet už tam, kde naprší.
