Článek
Česká mužská fotbalová reprezentace je nejsledovanější sportovní tým v České republice. Proudí do něj množství peněz, hráči jsou celebrity na úrovni umělkyň a umělců, pobírají obrovské výplaty, v médiích se jim dopřává pozornosti… rovněž hokej. Je to národní sport a každý, kdo bydlí ve městě, kde se hraje extraliga, zná dlouhé průvody fanoušků ve fan dresech a šálách proudících na a ze stadionu. Ovšem jen mužský hokej. Ženský samozřejmě existuje také, včetně národní reprezentace, ale schválně řekněte - kolik jmen hokejistek znáte?
Ovšem podívejme se, jak si stojí Česká republika na globální sportovní mapě. Fotbalisté se po dvaceti letech konečně probojovali na mistrovství světa, ovšem zde to dopadlo ostudou. Prý dokonce nejhorší tým na světě.
Český mužský hokej není v mezinárodním srovnání také žádná sláva. Ačkoli pamětníci Nagana mají nosy stále nabubřele nahoru a chvástají se slovy o hokejové velmoci, objektivní pohled do výsledkových listin nás ujišťuje, že se nesmíme nechat vysmát; naganská generace je dávno pryč, od té doby na mistrovství světa čeští hokejisté málokdy vůbec postoupí ze skupiny, natož aby přivezli cenný kov (zlato z domácího mistrovství 2024 je výjimkou, která potvrzuje pravidlo).
Kdo zachraňuje prestiž českého sportu?
Přesto ale Česká republika na globální sportovní mapu právem patří a ve sportovních rubrikách světového tisku se objevuje pravidelně. Díky komu? Díky českým sportovkyním. Jaký to kontrast jsme jen letos viděli mezi žalostným výkonem fotbalistů na MS a Wimbledonem, který opanovaly Češky. Ty v krasojízdě pokračovaly i na Billie Jean King cupu (dříve Fed cupu), čímž potvrzují svoji absolutní světovou nadvládu, to není jen nějaký jeden se štěstím vyhraný turnaj, nedá se to oddiskutovat slovy, že prostě zrovna sedla forma.
K tomu fenomenální a dlouhodobě úspěšná Sáblíková, Ester Ledecká se svou neuvěřitelnou kombinací dvou sportů či slavné české biatlonistky Voborníková, Vítková, Davidová…
Mužům stačí ke slávě a uznání průměr, ženy musejí být špička, aby se o ně někdo zajímal
Zde přichází ta obrovská genderová nespravedlnost. Muži jsou uznávanými sportovci, i když v mezinárodním srovnání znamenají jen průměr, či dokonce jsou jejich výsledky bídné. Muži nemusejí vyhrávat, stačí jim se zúčastnit. Jejich chabé výkony přesto postačují ke královským platům, rozhovorům do médií, i řadovým ligovým hráčům se dopřává mediální pozornosti a řeší se přestupy, kvalifikace, zranění, trenéři, účast v pohárech, krize klubů…
Zatímco aby se psalo o nějaké ženě-sportovkyni, tak už musí na mezinárodním poli skutečně oslnit výkonem. Abyste požívali/y privilegií profesionálního sportu, pak pokud jste muž, postačuje, když jste průměrný, u žen to nestačí, tam musíte být ta nejlepší.
Všechny sportovkyně zmíněné v odstavci výše dosáhly světové špičky. Zatímco mužských sportovců, kteří se na špičku dívají s hodně vyvráceným krkem směrem vzhůru a vědomím, že na ni nikdy nedosáhnou, jsou noviny plné.
Sportovkyně? Dobře, ale na prvním místě je stejně objektivizace a atraktivita pro muže
Když už se ženy-sportovkyně na hlavní stránky médií dostanou, děje se tak obvykle jen bezprostředně kolem jejich (nutně fenomenálního) sportovního výkonu. Jinak se řeší jen to, jak jsou krásné a sexy. Což není lichotka, jak si možná mnozí muži myslí, ale je to objektivizace, ženu, včetně jejích sportovních výkonů a úspěchů jsme tak redukovali, degradovali opět jen na sexuální objekt. Hlavní hodnota sportovkyně je přecijen její atraktivita pro muže, nikoli její úspěchy či inspirativní přístup.
A tak se mimo dní bezprostředně okolo sportovních událostí dozvídáme z médií o mužských sportovcích například kdo piluje formu a kdo je zraněný, kdo má v budoucnu šance, rozbory výkonů jednotlivých hráčů, přestupy, nabídky či přemítání o konci kariéry.
Zatímco o ženských sportovkyních se pravidelně dočítáme takové informace, že například Ledecká je hot, sexy, má vydřený zadeček, či lákavé křivky. Korunu objektivizace pak nasadil tento článek, který ani netřeba komentovat a nemusíte jej otevírat, protože stačí jeho nechutný nadpis: „Pánové, máte smůlu! Nejkrásnější česká plavkyně Baumrtová se vdá“
Aha, takže žena je na světě proto, aby byla k mání mužům. Jakmile se vdá, máte smůlu.
Ano, fyzická atraktivita a mládí je se sportem spjata, sport je přece sám o sobě cosi jako oslava tělesnosti, jistě, ale proč se v tom případě nedočítáme stejnou měrou o sexy vydřených zadečcích mužské fotbalové reprezentace? Proč nečteme nic o tom, který fotbalista je k mání pro ženy? Proč muže-sportovce vnímáme skrze jejich kariéry a úspěchy, ale ženy-sportovkyně přes veškeré úspěchy jen jako sexy těla? Jako kořist pro (samozřejmě bohaté a společensky významné) muže?
Nenašel jsem žádné články, které by informovaly, jak hot je nějaký mužský sportovec, či hodnotily, který člen mužské reprezentace je nejkrásnější. Dokonce mi umělá inteligence Googlu dala na můj dotaz „je Pavel Šulc, nejlepší český fotbalista současnosti, hot?“ tuto odpověď:
Pavel Šulc je v současnosti rozhodně „hot“ zbožím českého fotbalu, i když na hřišti v posledních dnech prožil pořádně horké chvilky. Pokud se ptáte z pohledu sportovní formy a kariéry, jeho status jedné z největších českých hvězd potvrzují tato fakta
Tím je myslím celý problém odhalen v plné nahotě. „Hot“ u mužského sportovce znamená hráčskou atraktivitu, formu a kariéru (jak by tomu u sportovce/sportovkyně mělo být), u ženy jen tělesnou. Ani u špičkové profesionální sportovkyně není status sportovkyně její primární identitou. Tou je v patriarchální společnosti stále fyzická atraktivita, tedy žádoucnost pro muže.
(Ne)Atraktivita ženského sportu jako začarovaný kruh
Mnozí jistě namítnou, že třeba příjmové rozdíly a pozornost médií je dána prostě tím, kolik diváctva daný sport sleduje. Když na zápas Sparty přijde 15 tisíc lidí, sponzorstvu se pak finanční podpora výměnou za umístění reklam vyplatí, na ženy nechodí takřka nikdo, takže kdo by je sponzoroval?
Jenomže když je nikdo nesponzoruje, těžko mohou ženy podávat tam dobré (v průměru) výkony, jako muži a vyčnívají tedy pouze ty špičkové sportovkyně. Jenomže v tom je začarovaný kruh. Ženy nikdo nesleduje, protože sportovně nejsou tak atraktivní z hlediska výkonu, proto dostávají málo od sponzorstva, proto nemohou profesionálně trénovat, proto jsou méně atraktivní…
(Ale mají atraktivní křivky.)
Nezájem diváctva o ženský sport není příčinou, je zejména důsledkem toho, že mu poskytujeme méně prostoru. Co se stane se sledovaností sportu, který je méně propagovaný, méně vysílaný a méně přítomný ve veřejném prostoru?
Jenomže když novinářstvo věnuje větší pozornost sexy zadečkům sportovkyň, než jejich výkonům, těžko se na tom něco změní.
Profesionální sport má nutně prameny v dětství, ale holky nemají vzorkyně
Špičkový sportovec či sportovkyně musí začít již v raném dětství, to prostě jinak nejde, jak je asi všem jasné. A nejúčinnější způsob, jakým dítě přivést ke sportu je beze sporu vzor. Kolik kluků začalo s fotbalem proto, že chtěli být jako Ronaldo či Messi? Kolik jich zná tabulky, pavouka ligy a chodí na zápasy? Kolik z nich je motivováno, když se dočítá o tvrdých tréninzích a dětských začátcích jejich idolů?
„Nezanedbávej tréninky, tvrdě makej a jednou budeš v extralize, budeš slavný a bohatý a možná i v NHL jako Pasta!“ se dozví český kluk.
A co se dozví česká holka? „Když budeš tvrdě makat, budeš mít sexy zadeček jako Ledecká a bude si tě chtít vzít muž!“
Je třeba začít brát sportovkyně vážně. Pryč s „taky“
Jak z toho ven? Inu, společnost musí začít brát ženské sportovkyně a jejich výkony vážně. Ženský sport není jen odnož, odvozenina, zvláštní kategorie, je to sport sám o sobě.
Je nutno odstranit normu muže. Neexistuje „fotbal a potom taky… ženský fotbal“. Neexistuje „hokej a potom taky… ženský hokej“.
Až budeme jako společnost schopni v úspěšných sportovkyních vidět trénink, disciplínu, cílevědomost… ne jen sexy zadečky, pak bude ženský sport rovnoprávný. Pak bude mít smysl sponzorovat i ženské reprezentace. A možná nám přivezou víc medailí, než mužské primadony ve fotbale a hokeji.
Pokud se na věci dokážeme podívat feministickou optikou, možná zjistíme, že Česká republika už je sportovní velmocí, ne malý státeček. Úspěchy nechybějí, jen nemají to „správné“ pohlaví.
