Článek
Skandál Petra Macinky, který zjevně nechápe podstatu feminismu a jeho urážení žen, už byl propírán ze všech stran. Toto není další (jakkoli oprávněný) článek na téma „Macinka je hulvát“.
Jeho hulvátství totiž kouzlem nechtěného odhalilo problém velké genderové nespravedlnosti. Proč jsou z mezinárodních soutěží vyloučeny také ženy, když válku vedou téměř výhradně muži?
Když Rusko v únoru 2022 napadlo Ukrajinu, mezinárodní sportovní organizace reagovaly rozsáhlými sankcemi. Ruští sportovci byli vyloučeni z řady soutěží, národní reprezentace přišly o možnost účastnit se významných turnajů. Mezinárodní hokejová federace IIHF přistoupila k vyloučení ruských a běloruských týmů.
A to včetně ženských reprezentací.
Na první pohled logické rozhodnutí (ačkoli u Běloruska logika pokulhává, vždyť Bělorusko do války zapojeno není). Agresor musí pocítit důsledky svého jednání. Jenže při bližším pohledu se nabízí otázka, která by měla zajímat především feminist(k)y: Proč mají ženy nést odpovědnost za války, které vedou muži?
Válka jako mužská záležitost
Podívejme se na fotografie z jednání, při nichž se rozhoduje o válce a míru. Vladimir Putin, jeho generálové, ministři obrany, velitelé armád. Muži. Téměř výhradně muži.
A nejde jen o Rusko. Historie válek je především historií mužské moci. Muži stáli v čele armád, dobývali území, vyhlašovali války a posílali jiné muže na smrt.
Samozřejmě existovaly i panovnice, političky a vojevůdkyně, které vedly války. A také ženy podporující násilí a imperialismus. Bylo by samozřejmě nepravdivý předsudek, že ženy jsou ze své biologické podstaty mírumilovné a muži agresivní.
Přesto nelze přehlédnout zásadní skutečnost: rozhodování o válce bylo historicky a z velké části zůstává doménou mužů. A právě patriarchální uspořádání společnosti umožňovalo, aby o osudech milionů lidí rozhodovala úzká skupina mocných mužů.
Válka na Ukrajině není výjimkou.
Co je ruské hokejistce do mužského válčení?
Představme si mladou ruskou hokejistku. Od dětství trénuje, vstává brzy ráno, tráví hodiny na ledě, podřizuje sportu vzdělání i osobní život. Jejím snem je reprezentovat svou zemi na mistrovství světa nebo olympijských hrách.
Jednoho dne však přijde rozhodnutí: hrát nesmí.
Ne proto, že podváděla. Ne proto, že užívala doping. Ne proto, že by podporovala válku. Ale proto, že muži zabíjejí jiné muže.
Její sportovní kariéra je krátká. Ztracené roky jí nikdo nevrátí. A její osobní postoj k válce nemusí nikoho zajímat.
Je tohle skutečně spravedlnost, nebo jen další případ, kdy ženy platí za rozhodnutí mužů?
Feminismus, který na ženy zapomněl?
Feministické hnutí po desetiletí upozorňuje na to, že ženy bývají znevýhodňovány kvůli rozhodnutím, která samy nemohly ovlivnit.
Proč by tedy mělo mlčet, když se podobný princip uplatňuje ve sportu?
Ženský hokej navíc dlouhodobě bojuje o pozornost médií, sponzorů i veřejnosti. Hokejistky mají zpravidla výrazně horší ekonomické podmínky než jejich mužští kolegové. Mnohé musejí sport kombinovat se zaměstnáním.
A právě tyto sportovkyně nyní přicházejí o mezinárodní konfrontaci, prestiž i možnost profesního růstu.
Není v tom určitá ironie? Svět, který se tak rád hlásí k rovnosti žen a mužů, bez větších rozpaků přijímá opatření, jež dopadají i na ženy, které s rozhodováním o válce neměly nic společného.
Jistě, sankce postihují také ruské hokejisty. Jenže rovné zacházení ještě automaticky neznamená spravedlivé zacházení.
Kolektivní trest žen za viny mužů v moderním balení
Zastánci sankcí mají své argumenty. Sportovní reprezentace nejsou jen souborem jednotlivců, ale také symboly států. Rusko využívá sport k propagandě a mezinárodní prestiži. A bezpečnost účastníků turnajů nelze ignorovat.
Mohlo by dojít k mimořádně nechutné situaci, kdy by se na led měl postavit hokejista, který se vrátil z fronty.
To jsou legitimní důvody, které není možné jednoduše smést ze stolu.
Jenže právě proto bychom měli rozlišovat mezi sankcí vůči státní reprezentaci a postihem konkrétní sportovkyně. Žen je na frontě jako šafránu a když, tak se neúčastní přímých bojových akcí. Proč tedy i je vylučovat z mezinárodních soutěží?
Proč by například ruská hokejistka nemohla za jasně stanovených podmínek nastoupit v mezinárodní soutěži bez ruské vlajky a hymny? Proč nehledat možnosti individuální účasti tam, kde to povaha soutěže dovoluje?
Takové řešení samozřejmě není u kolektivního sportu jednoduché. Ale složitost problému není důvodem přestat hledat spravedlivější odpověď.
Pokud tvrdíme, že každý člověk má být posuzován podle vlastního jednání, měli bychom tento princip hájit i tehdy, když jde o občanky státu, jehož vládu oprávněně odsuzujeme.
Nesmíme zapomínat ani na druhou stranu.
Ukrajinské sportovkyně přicházejí kvůli ruské agresi o domovy, sportoviště, bezpečí a někdy i o své blízké. Některé musely uprchnout do zahraničí. Jejich utrpení je nesrovnatelně závažnější než nemožnost nastoupit na hokejový turnaj.
Právě proto je nezbytné jednoznačně pojmenovat viníka: ruský režim a ty, kteří jeho agresi uskutečňují a podporují.
Nikoli automaticky každou ženu, která se narodila na území Ruské federace.
Solidarita s Ukrajinkami přece nemusí znamenat nespravedlnost vůči Ruskám.
Muži rozhodují, ženy trpí
Feminismus by neměl být jen bojem za vyšší zastoupení žen ve vedení firem, rovné mzdy nebo odstranění sexistických stereotypů. Měl by být také kritikou mocenských struktur, v nichž několik mužů rozhoduje o životech milionů ostatních.
A měl by se ptát, proč následky těchto rozhodnutí dopadají i na ženy, které se na nich nepodílely.
Možná je načase přestat vnímat ruské hokejistky pouze jako představitelky nepřátelského státu a začít je vnímat také jako jednotlivé lidské bytosti.
Protože jestliže chceme svět, v němž ženy nebudou podřízeny rozhodnutím mužů, bylo by dobré začít alespoň tím, že je nebudeme automaticky trestat za jejich války.
Putin válku rozpoutal, muži ji vedou. Ruská hokejistka nikoli. A mezi těmito dvěma skutečnostmi by měl demokratický svět dokázat rozlišovat.
