Článek
V posledních dnech a týdnech plní česká média hlavně malicherné a zbytečné handrkování prezidenta se zbytkem delegace na summit NATO a dále trapně-bizarní výstupy ministrů Klempíře a Macinky.
Téměř bez mediálního zájmu se však udála zásadní událost, která bude mít reálný dopad na tisíce lidí, především žen. Dopad bohužel značně negativní.
Tou je odmítnutí Istanbulské úmluvy.
Rozhodnutí vlády České republiky nevstoupit do systému Istanbulské úmluvy Rady Evropy by přitom mělo znovu otevřít hlubokou společenskou debatu o tom, jak stát (ne)přistupuje k ochraně obětí domácího a genderově podmíněného násilí a jak by přistupovat měl.
Odborná veřejnost i neziskové organizace varují, že jde o krok, který může oslabit systémovou ochranu ohrožených lidí. Kabinet však své odmítnutí obhajuje natolik pochybnými argumenty jako že jde o ochranu suverenity České republiky a že prý je takové ukotvení v mezinárodním rámci zbytečné.
Jako by vláda vzkazovala: „ženo, partner tě bije? Zapomeň na poskytnutí dočasného náhradního ubytování. Máme státní suverenitu a to je důležitější!“
Česká republika se tímto rozhodnutím přidává k menšině evropských států, které dokument známý jako Istanbulská úmluva buď neratifikovaly, nebo od její implementace ustoupily. Kritičky a kritikové upozorňují, že tento krok není pouze právně-technickou otázkou, ale zejména symbolickým signálem o prioritách státu v oblasti ochrany zranitelných skupin.
Nejde o žádnou woke ideologii
V politickém diskurzu je Istanbulská dohoda často kritizována, že jde o zavádění nějaké ideologie, prý woke novoty ze západu a podobně. Jenomže něco takového může říci pouze ten, kdo si ve skutečnosti text dohody ani nepřečetl. Jde totiž o praktický rámec pro prevenci násilí, školení policie, soudců a sociálních pracovníků a pro lepší koordinaci podpory obětí nabízející příklady dobré praxe.
Odmítnutí tak znamená zpomalení modernizace systému, který už dnes podle expertek a expertů naráží na limity – zejména v oblasti včasné identifikace domácího násilí a ochrany obětí před opakovanou viktimizací.
Zde lze připomenout blamáž TV Nova při procesu s Dominikem Ferim, kdy v přímém přenosu odvysílala celá jména poškozených.
To jsou právě situace, kdy je třeba praktických znalostí v oblasti sexualizovaného násilí, žádné ideologické novoty.
Zastáncovstvo odmítnutí: obava z rozšiřování interpretací
Zastánkyně (bohužel jsou o takové) a zastánci rozhodnutí často tvrdí, že přece ochrana žen zákony jako znásilnění, sexuální útok, stalking… už tu jsou, takže se nic nového zavádět nemusí.
Jenomže problematika domácího násilí není jen o tom, jestli se útočníkovi „napaří“ tři roky ve vězení nebo pět, ale jedná se o komplexní problém, který je třeba řešit v koordinaci s různými společenskými institucemi, nejen orgány činnými v trestním řízení.
V tomto smyslu může Istanbulská dohoda chránit vlastně i agresory a predátory, protože předpokládá například zavádění edukačních a preventivních programů a opatření.
Pokud se už jednou odsouzený agresor dostane do vězení, může podstoupit program pro zvládání agrese s napříště se jí může vyvarovat.
Úmluva také může otevírat prostor pro reformu vzdělávání či právní definice genderu.
Zase - neznamená to zavádění genderové ideologie do škol. Jde o to, aby se například mladí kluci naučili, že plácnout ženu po hýždích je násilí, nikoli projev náklonnosti, jak možná vidí u svých rodičů.
V neposlední řadě jde také o ochranu před toxickou manosférou, která do svých osidel chápe čím dál více mladých mužů.
Co rozhodnutí znamená v praxi
Z čistě institucionálního pohledu se nic dramatického nemění okamžitě. Policie, soudy i sociální služby pokračují v dosavadním režimu ochrany obětí. Nicméně absence jednotného rámce, který úmluva nabízí, znamená, že koordinace prevence a vzdělávání zůstane více závislá na vnitrostátní politické vůli a rozpočtových prioritách.
Právě zde tkví největší riziko toho, když Istanbulská dohoda nebude přijata a "pojedeme si podle svého": ochrana obětí se může stát proměnlivou a nejasnou agendou podle toho, jakou váhu jí přisoudí aktuální vlády.
Hrozí, že mnoho odbornic a odborníků nebude mít zájem působit v příslušných neziskových organizacích, pokud ty budou čelit existenční nejistotě.
Závěr: spor o hodnoty i o důvěru ve stát
Debata o Istanbulské úmluvě tak v českém prostředí zdaleka nepředstavuje jen právní nebo technickou otázku. Stává se z ní spor o to, jakou roli má stát v ochraně zranitelných, jak chápe prevenci násilí a jakou váhu přikládá mezinárodní spolupráci v této oblasti.
Rozhodnutí české vlády tak nelze číst jen jako politický krok, ale jako signál o směrování celé společenské priority: zda má být ochrana před násilím aktivně budovaným systémem, nebo převážně ponechána na existujících strukturách bez dalšího mezinárodního ukotvení.
