Článek
V České republice je i v současné době potratová péče velmi silně omezena. Není pravdou, že ženy mají „právo na potrat“ a vše už je v tomto směru vyřešené. Nedostatků a omezení je zde několik. Dokud tyto nebudou odstraněny, nemělo by se vůbec hovořit o zakotvení práva na potrat do Ústavy.
Právo na potrat jen z jedné třetiny
V České republice může žena podstoupit interrupci na vlastní žádost pouze do 12. týdne těhotenství, neboli v prvním trimestru těhotenství. Ve druhém trimestru pak jen na základě lékařské indikace a ve třetím je to prakticky nemožné, ledaže by byla žena ohrožena na životě apod.
A to nemá se svobodou a právem na rozhodování o vlastním těle mnoho společného. Představme si, že by ženy mohly vycházet na veřejnost jen v doprovodu otce či manžela. To by byla značná nesvoboda. A i kdyby byl ženám pohyb po veřejnosti povolen jen po jednu třetinu denní doby, tedy dejme tomu od 8. do 16. hodiny, nazvali bychom to svobodou? Asi těžko, jednalo by se stále o značné omezení svobody.
A tak i potraty jen v prvním trimestru jsou omezením svobody rozhodovat o vlastním těle. Lidská práva jsou nedělitelná a tak není přípustné, aby žena měla právo na potrat jen z jedné třetiny.
Ptáte se, proč by to dělala? Inu, třeba proto, že si toho, že je těhotná, nemusí během těch dvanácti týdnů vůbec všimnout! V prvním trimestru ještě není viditelné břicho (obzvlášť u žen s nadváhou či obézních) a vynechání menstruace může připisovat třeba velkému stresu.
Tím, že je možnost interrupce časově omezena, také vytváří tlak na její rychlé rozhodnutí. A všichni víme, že časový tlak je velmi silný manipulativní nástroj. Proč manipulujeme s právy žen ve smyslu "teď, nebo nikdy"?
Pamatujete si na seriál ČT Děcko? Tak to je právě seriál o nedostatku lidských práv. Kdyby hlavní hrdinka Klára měla možnost interrupce i ve třetím trimestru, její svízelná situace, tvořící hlavní dějovou linku, by vůbec nenastala.
Interrupce je tedy nutno rozšířit na celou dobu těhotenství tak, jak tomu bylo například v SSSR již od roku 1923.
Velmi často se také setkávám s názorem, že „to už může rovnou porodit, ne?“ Může, ale nemusí. Resp. neměla by „muset“. Muset znamená nesvobodu.
Někteří dokonce nevěří, že je takový potrat ve vysokém stupni těhotenství možný. Ano, je. Metod je vícero. Například vpíchnutím injekce do srdce plodu k jeho zastavení, následně odsátí mozku a vybavení plodu po částech z dělohy.
Pro ženu je to mnohem šetrnější než indikovaný porod. O císařském řezu se ani nemusíme bavit.
Proč tedy ženy nutit k porodu? Proč ženám upíráme bezpečnější a méně bolestivou možnost?
Proč jen jednou za půl roku?
Dalším časovým omezením je v České republice to, že žena nesmí podstoupit interrupci, pokud ji podstoupila již v uplynulých šesti měsících. A já se musím přiznat, že jsem prostě vůbec nepochopil proč. Hovořil jsem o tom s jednou gynekoložkou, jestli to nemá nějaké zdravotní důvody. Prý ne. Prý i kdyby podstupovala například miniiterrupci každý měsíc, nemělo by to na její zdraví žádný negativní vliv. Proč tedy jen jednou za půl roku?
Nenapadá mě vůbec žádný jiný důvod, než ten, že je to výrazem ovládání žen. Když už v dnešní době nemůže uspět zákaz, musí muži ženy ovládat dělohy alespoň takto částečně.
Už se nám seznam věcí ke změne začíná pěkně tvořit: po celou dobu těhotenství, libovolně často.
Potrat je zdravotní péče. A jako jakákoli jiná má být hrazen z veřejného zdravotního pojištění
Interrupce dnes v ČR (pokud není ze zdravotních důvodů) nepatří mezi výkony hrazené zdravotní pojišťovnou. A není zrovna levná - je to asi 5000,- Kč. Což jsou pro studentku či nezaměstnanou ženu jistě velké peníze.
Je možné, že pro některé ženy je taková částka jednoduše nedostupná. Takové ženy pak mají smůlu a musí porodit.
Jenomže potratová péče je zdravotní péče. Měla by tedy být hrazena zdravotní pojišťovnou.
Někdo možná namítne - proč, když většina nechtěných těhotenství je dílem nezodpovědnosti? Inu, to je ale i naprostá většina úrazů a mnoho onemocnění. Pokud považujeme za samozřejmost, že je zdravotní péče hrazená třeba nezodpovědnému motorkáři, proč ne nezodpovědné ženě?
A pokud ne z veřejného zdravotního pojištění, pak by alespoň měl mít muž povinnost jí zákrok uhradit. Je to ostatně i jeho nezodpovědnost.
Ale kdepak. „Moje tělo, moje práva“ je tak spíš „tvoje tělo, tvůj problém“. A to je problém.
Interrupcí je v ČR ročně provedeno asi 17 000. Pokud to vynásobíme 5 tisíci, je to 85 milionů. To ve srovnání se 640 miliardami celkem vydanými na zdravotní péči, není mnoho.
Výhrada svědomí zní ušlechtile, ale…
Dalším problémem je to, že v České republice existuje výhrada svědomí. Pokud lékař odmítá provádět potraty (nebo třeba lékárník, pokud by měl vydat abortivní prostředek) například z důvodu náboženského cítění či přesvědčení, nemůže být nucen.
Zní to hezky, ušlechtile, jistě… jenomže jsou to taková zadní vrátka pro nejrůznější omezovače ženských práv a jejich propagandu. Ano, myslím především církev. Například na Slovensku to již začíná být velkým problémem. Protože výhrad svědomí je tam tolik, že velké kliniky často nejsou schopny dát dohromady tým, který by interrupci provedl. Ženy tak musejí i v rámci Slovenska provádět potratovou turistiku a poníženě se doprošovat, aby jí zákrok provedli.
U nás sice taková situace není úplně na pořadu dne, jenomže i tak hrozí, že například ředitelka nemocnice - katolička - zakáže tyto výkony u sebe provádět. na což má na základě výhrady svědomí právo.
Kdo si stále myslí, že vnitřní přesvědčení je nadřazené právu a že tedy výhrada svědomí je v pořádku, na toho mám otázku - co takhle kdyby lékařky a zdravotní sestry odmítly ošetřovat muže, protože se to příčí jejich přesvědčení? To by výhrada svědomí velice rychle letěla do koše. Ale takto, kdy jde „jen o právo ženy na vlastní tělo“, je prý ušlechtilé, že lékařstvo má právo na výhradu svědomí.
Jaké změny by se tedy měly provést?
Zkusme si tedy seznam změn nutných k tomu, aby byla opravdová reprodukční svoboda, zrekapitulovat:
-po celou dobu těhotenství
-zrušení podmínky šesti měsíců
-hrazení ze zdravotní péče
-zrušení výhrady svědomí
Máme historicky nejvyšší počet žen ve sněmovně, tak jsem zvědavý…
