Toxicky maskulinní Foglar musí konečně zmizet z pultů knihoven a knihkupectví

Jaroslav Foglar, Jestřáb. Spisovatel, kterého zná každý. Na jeho příbězích vyrůstalo již několik generací dětí. Dokonce se zdá, že dnes dochází k jakémusi jeho novému vzestupu.

Přesto si však myslím, že tento vzestup by měl být zastaven, neboť při detailním pohledu vidíme, že Foglarovy příběhy obsahují socio-patologické jevy, proti nimž dnes s takovým úsilím bojujeme.

V žádném případě se však nedá říci, že by autor nazíral na tyto neblahosti kriticky a děti by učil, jak se k nim zachovat. Právě naopak – předkládá je jako normu a dokonce je v mnohých případech oslavuje.

Foglarovi nelze upřít literární kvalitu jeho děl. Zejména komiksové podoby jeho románů jsou čtivé a snadno přístupné čtenářstvu. V Jestřábově světě absentují fantazijní a nadpřirozené prvky, často se řeší problémy všedního života a mladé čtenářstvo se tak s jeho hrdiny (bohužel, téměř nikdy s hrdinkami, čemuž se níže podrobně věnuji) snadno ztotožní.

To je ovšem v tomto případě na škodu a je to velmi nebezpečné, protože se ztotožněním také přichází napodobování chování.

A to u Foglara často v pořádku není.

Hoši Rychlých šípů i jiných Foglarových hrdinů se každou chvíli perou. A to zdaleka ne jen v čestných sportovních zápasech, ale skoro na denním pořádku jsou pouliční šarvátky a hromadné bitky. Násilí je ve Foglarově světě všudypřítomné a je to běžný způsob řešení mezilidských problémů. Často létají pěsti, někdy dokonce kameny a občas i teče krev! Mnoho Jestřábových příběhů končí tak, že je někdo takzvaně KáÓ.

Což by – pokud bychom přivřeli oči nad tou brutalitou – mohlo mít edukační význam, pokud by toto násilí bylo v duchu hate-free culture předkládáno jako špatné a jeho původci by následně byli trestáni či by nějakým jiným způsobem autor vysílal vzkaz čtenářstvu, že to, co se na papíře knih děje, je nepřijatelné a zavrženíhodné. A předával pak návody, jak lze neshody a konflikty řešit jinak, to jest asertivně.

Ovšem to se neděje. Často je tomu přesně naopak. Autor násilí vyzdvihuje a oslavuje

V příběhu Rychlé šípy a bobřík mlčení vidíme „šlechetného a krásného, vždy pro spravedlnost zapáleného“ Jindru Hojera, kterak podstupuje test sebeovládání – nesmí 24 hodin promluvit.

Jeden ze spolužáků to však sdělí učiteli a Jindra pak promluví. Není jasné proč; kdyby učiteli ukázal nápis na papíře, že loví bobříka mlčení, možná by kantor měl pochopení, ale to je vedlejší.

Hlavní je, že viník „udavač“ je poté zbytkem spolužáků odsouzen k trestu, kdy s ním nikdo nepromluví ani slovíčko, bude tedy ostrakizován z komunity. To znamená pasivní agrese a to je forma šikany.

Tu se dnes snažíme potírat, avšak jak s tím pomůže, když máme v knihovnách autora, který šikanu oslavuje?

Ale co hůř  – je předkládáno jako samozřejmost, že Jindra se navíc s dotyčným „jistě vypořádá za ohradou sám“.

A kdo by si snad myslel, že tímto vypořádáním za ohradou bude nějaké usmíření, omluva, vysvětlení a získání náhledu na situaci, podání rukou… tomu Foglar hned následujícím obrázkem vezme všechny iluze. Provinilec totiž sedí na zemi, dívá se do prázdna, zjevně otřesen, zatímco Jindra si spokojeně hvízdá; ten šlechetný chlapec jej nepochybně právě ztloukl!

Takže jaká je mesidž tohoto příběhu směrem k dětskému čtenářstvu? Když se k tobě někdo zachová nekamarádsky, vypořádej se s ním, pomsti se mu! Počíhej si na něj za ohradou a tam ho zbij tak drsně, až se neudrží na nohou!

A několik dalších příkladů fyzického násilí mezi dětmi, tento seznam není ani zdaleka konečný:

V roce 2025 jsme už konečně i v České republice dospěli k zákazu tělesných trestů dětí. Je potom nevhodné, abychom to dětem předkládali jako cosi normálního. A Jaroslav Foglar to dětem jako normální předkládá. Můžeme se setkat s tím, že nejen vlastní rodič odepíná pásek či bere hůl.

Opět pár příkladů:

Slovy nejmenovaného knihkupce: veselé příhody a dobrodružství, jaké by chtělo prožívat každé dítě.

Dovedete si představit, že by Dlouhé bidlo bylo vaše dítě? A vidíte to sadistické vzrušení v očích staršího muže, když jej bije po hýždích? (A možná dokonce sahá do rozkroku!) Taková literatura už do 21. století zkrátka nepatří. A do dětských rukou už vůbec ne.

A poslední. Zdá se, že Foglar si obzvlášť libuje v násilí poté, co chlapec přijde pozdě domů. Nikomu neublížil, nic neponičil, jen porušil rodičem dané pravidlo o příchodu domů. Rodiče se neptají, proč přišel pozdě, chlapci nemají možnost obhajoby, jsou okamžitě krutě zbiti.

Posledním obrázkem v předchozí kapitole jsem plynule přešel k dalšímu tématu, dalšímu zavrženíhodnému jevu, který nám Foglar prezentuje jako normální věc, jako žádoucí a dokonce zábavné chování. Tím je bodyshaming.

Jako červená nit se Foglarovým dílem táhne tělesná kultura. Chlapci v jeho románech jsou pružní, opálení, rádi a často cvičí. Potud by bylo vše v pořádku, kdyby se tato dobře míněná a jinak ušlechtilá oslava zdravého životního stylu často nepervertovala do bodyshamingu - tedy ponižování, zesměšňování a šikanování těch, kteří štíhlí a pružní nejsou.

Foglar v některých příbězích o Rychlých šípech známou pětici na čas opustil a ukazuje nám jiné chlapce (kteří se následně s Rychlými šípy setkají). Tím je vysoký štíhlý hoch - Pískloun a jeho obézní kamarád, kterého jsme již viděli, jak jej čekal výprask. Neuvěříte, jakou má přezdívku - Tlouštík.

Přezdívka nestačí, hned na několika obrázcích se mu Jestřáb opakovaně vysmívá pro jeho obezitu. Je to o to horší, že nám kouzlem nechtěného autor prozradil možný důvod jeho nadváhy - víme, že chlapec zažívá domácí násilí. Nemůže právě stres z tohoto být příčinou záchvatovitého přejídání, a proto obezity?

Ha-ha, dali jsme obéznímu chlapci ponižující úkol, který nemohl splnit (udělat stojku). Veselé historky? Naopak - smutná zpráva o dětské krutosti (a autorově perverzní mysli).

Na dalších stranách se dozvídáme, že „Tlouštík“ je jinak docela chytrý, odvážný hoch s dobrosrdečnou povahou. Důvod jeho týrání je tedy jen a pouze obezita. Krystalický bodyshaming.

A kdo by řekl, že toto je věcí Bratrstva kočičí pracky, že vzorem ušlechtilosti jsou ve Foglarově světě Rychlé šípy, toho autor rychle vyvádí z omylu.

Je zde celý jeden příběh o bodyshamingu ještě krutějším, než je ponižování „Tlouštíka“.

Tím je příběh, který jsem si dovolil ukázat zde celý, protože to opravdu „stojí za to“.

Jmenuje se Rychlé šípy zkoušejí nového člena a děj je jednoduchý. Chlapec s přezdívkou Bambus chce vstoupit do klubu Rychlých šípů. Šlo to vyřešit prostým zdvořilým odmítnutím „děkujeme za zájem, ale nové členy nepřijímáme“, ale to by nebyl Foglar libující si v bodyshamingu! Hoši Rychlých šípů chlapci dají jakousi naději, že přijetí je možné, ale je podmíněno nějakými úkoly. Nikdy předtím ani potom však nikdo podobné úkoly nedostal, ani žádný člen klubu nemusel nic takového pro své přijetí plnit! Je tedy jasné, že tyto jakoby přijímací úkoly vznikly jen ze zlomyslnosti a krutosti. Jen aby se mohli vysmívat Bambusovi pro jeho nemotornost!

Bylo by příznačné, kdyby se celý tento příběh jmenoval: Rychlé šípy šikanují obézního chlapce.

Genderová nevyváženost Foglarova díla je do očí bijící. Dívky se v něm objevují jen velmi sporadicky, Jestřáb napsal mnoho románů o klubech, dvojicích i jednotlivcích, avšak nikdy ne o dívčím klubu, nikdy o dvojici kamarádek.

Výjimek je opravdu pomálu - například když Foglar v 60. nabídl své služby časopisu ABC, kde vytvořil něco jako Rychlé šípy 2.0. Jmenovali se Kulišáci a skutečně v něm byly i dvě dívky. Ovšem to jen na nátlak redakce časopisu, s čímž Foglar souhlasil velmi neochotně. Jeho „vysvobozením“ však bylo to, že časopis vyzval k zakládání čistě dívčích klubů. Toho Jestřáb okamžitě využil a dvě členky Kulišáků odešly právě do takového. A vše bylo zase ve starých dobrých, patriarchálních macho kolejích.

Jinak když už nějaké holky ve Foglarových příbězích jsou, jsou obvykle předkládány jako nevhodné a nehodné pro jakékoli dobrodružství. Téměř nikdy nejsou samostatně jednajícími postavami, hrdinkami.

Ve Stínadlech, jak známo, žijí Vontové. Vontky nikoli…

Ale moment - jakýsi podivný dívčí klub ve Stínadlech je. Jmenuje se tím nejvíce stereotypním názvem, který Foglar mohl dát, totiž Amazonky. Jsou ovšem prezentovány jako ty, které do pravého klučičího dobrodružství jen hážou vidle (nosí například jídlo chudému sirotkovi, s nímž mají Rychlé šípy své plány), neuznávají vontskou organizaci a Rychlé šípy dokonce utrpí nehorázné ponížení.

Slovy Červenáčka, k nimž není co dodat: „‚Brr,‘ otřásl se Červenáček. ‚Nikdy bych se nedokázal prát s holkou, nebo ji dokonce uhodit! To by bylo hrozné. Ale snad ještě hroznější musí být dát se od ní uhodit!‘“

Jinak se Foglar u ženských postav omezuje na hodná děvčátka, pavlačové klepny, starostlivé maminky, kartářku a bábu kořenářku…

V tomto smyslu bych rád odkázal na tuto vynikající práci.

Co říci závěrem? Myslím, že už jsem řekl vše podstatné. Nezbývá než kruh uzavřít návratem na začátek - Jaroslav Foglar je pro dnešní dobu a dnešní děti autorem zcela nevhodným, prezentuje jako normu jevy, proti nimž se tak snažíme bojovat, a měl by zmizet z pultů knihoven a knihkupectví podobně, jako se to nedávno podařilo u nevhodné knihy Fotbalový král.