Článek
Žáci totiž Babišovi dávali „biflovací“ otázky, nikoliv otázky, které by vyžadovaly přemýšlivou úvahu. K tomu napsal článek Karel Dolejší.
Možná, že Karel Dolejší kritizuje údajnou levici právem, že „brání negramotnost“. Nejsem si úplně jist, jestli to není slaměný panák.
Jenže jde o něco podstatnějšího a opravdu důležitějšího.
Učme prosím děti a školáky prostřednictvím projektů, které jim ve školách zadáme. Biflování faktů bez kontextu praktického užití není k ničemu. Aktivizuje totiž pouze krátkodobou paměť.
Paradoxně, nejlepší vzdělávací zkušenost jsem osobně zažil na pražské filozofické fakultě, paradoxně v letech tvrdé normalizace (1972-77), která se tam ale neprojevila, studenti určitě na anglistice, možná méně na bohemistice, byli součástí antikomunistického srozumění se svými učiteli.
Jenže právě až na té filozofické fakultě jsem se hodně naučil, protože jsem získával znalosti právě prostřednictvím projektů. Ano, potřeboval jsem pro ně si věci najít a nastudovat! představa, kterou navozuje Karel Dolejší, že by se jaksi někdo mohl snažit uplatňovat kritické myšlení bez přístupu k fundamentu faktů, je zjevně nesprávná - to prostě nejde.
Nicméně ze své osobní zkušenosti mohu svědčit o jednom: i z toho pětiletého studia na pražské filozofické fakultě si nejvíce pamatuju nikoliv věci z přednášek či z přečtených knih, ale z toho, co jsem musel dělat já sám - tedy ze svých seminárních prací a jiných projektů.
Jak bylo mé studium na vysoké škole vynikající, tak bylo mé studium na střední škole v Praze 7 Nad štolou (která se tehdy považovala za elitní, do prvního ročníku tam s námi začal chodit na podzim roku 1968 syn Alexandra Dubčeka) opravdu strašlivé.
Spočívalo v tom, že učitelé nám každou hodinu diktovali své přednášky, které jsme si museli zapisovat do sešitů (nechápali jsme proč v době, kdy existovaly rozmnožovací přístroje, nebylo žádného důvodu si ty věci po většinu hodin mechanicky psát. Jenže učitelé zřejmě neuměli jinak „učit“.) Byli jsme prvním, čtyřletým, experimentálním ročníkem (normální studium na střední škole bylo tříleté, takže když nám v posledním ročníku bylo devatenáct, proti biflovacímu teroru jsme se vzbouřili a donutili jsme učitele, aby nás začali normálně učit. Podrobili se nám, ovšem po maturitě jsme později zjistili, že po našem absolutoriu se učitelé vrátili k diktování.)
Kromě diktování nás učitelé nutili, abychom se nadiktované do příští hodiny naučili nazpaměť. Vzpomínám, jak se kolega student Radovan Hrstka ironicky jednoho dne po vyučování loučil a říkal, „musím spěchat domů, musím se naučit, jaká byla babička Boženy Němcové“ (zoufalý ironický smích). Skutečně tomu tak bylo. Paní profesorka Stehlíková nám nadiktovala deset řádek o tom, „jaká byla babička“ ve stejnojmenné knize Boženy Němcové a my jsme jí to pak museli při zkoušení doslova opakovat. Ne že by se třeba po přečtení té knihy o tom, jaká byla babička, v hodině diskutovalo…
Jednou z mé nejděsivější zkušenosti z té střední školy byly hodiny tzv. biologie. V jednu dobu nám paní profesorka v týdnech, kdy nás „učila“ geologii, nadiktovala na dvě stránky formátu A3 tabulku vlastností nejrůznějších kamenů. Ta tabulka měla něco kolem stovky políček. To všechno jsme se museli naučit. Myslíte si, že si z toho něco pamatuju? Nebo že jsem si to pamatoval o pár týdnů později?
Anebo v tzv. dějepise jsme se museli u každého města nazpaměť učit, co se tam vyrábí. Proč?
Problém je, když je výuka na školách zredukována na biflování, aktivuje to jen krátkodobou paměť. Sice se něco naučíte nazpaměť, ale za měsíc si to už nepamatujete. Když získáte věcné znalosti prací na projektu, kdy si je musíte aktivně vyhledávat, když něco sami děláte, vaše znalosti jsou trvalé.
Paradoxně musím přiznat, že jsem se tu českou literaturu, kterou jsem vystudoval na FFUK, vlastně pořádně naučil až na univerzitě v Glasgow tím, že jsem jí tam učil… :)
Karel Dolejší píše, že děti se v první třídě nutně biflují písmenka - a že je to pěkně těžká práce. Nejsem si tím tak jist: děti v první třídě právě pracují s projekty: Mají před sebou projekt jak zvládnout písmeno M, například, tím, že analyzují větu Máma má maso, či Ema má mísu…
Nikdo samozřejmě neprosazuje „kritické debaty“ bez faktů. Opravuji tady právě na univerzitě v Glasgow po ukončení podzimního semestru studentské seminární práce a je vidět okamžitě a velmi rychle, kdo se pokusil „diskutovat“ bez znalosti faktů.
Nejefektivnějším učením, které zanechá trvalé stopy :) je práce na praktických projektech. A znalost faktů jen pro fakta je k ničemu.
Nezapomínejme na Komenského.
Zdroj: Britské listy
