Článek
Milan Kundera byl jedním z nejvýznamnějších současných českých spisovatelů. Byl jedním z mála českých spisovatelů, kteří dosáhli širokého mezinárodního uznání. V rodném Československu byl Kundera považován za významného autora a intelektuála již od svých dvaceti let. Každé jeho tvůrčí dílo a každý jeho příspěvek do veřejného politického a kulturního diskurzu vždy vyvolal v kontextu své doby živou diskusi. V první části své tvůrčí dráhy byl Kundera komunistou, ačkoli ho jeho souvěrci od počátku považovali za neortodoxního myslitele. Příběh jeho psaní je příběhem mnoha českých intelektuálů jeho generace: je to příběh osvobození se od marxistických dogmat a získání a zprostředkování
důležitých poznatků, vycházejících z traumatické zkušenosti života v totalitě ve střední Evropě.
Milan Kundera se narodil v Brně ve vysoce kulturní měšťanské rodině Ludvíka Kundery (1891-1971), žáka skladatele Leoše Janáčka a významného českého muzikologa a klavíristy, v letech 1948-1961 ředitele brněnské Hudební akademie. Kundera se od útlého věku učil hrát na klavír u svého otce. Později se věnoval také studiu hudební vědy. Muzikologické vlivy lze nalézt v celém díle Milana Kundery. Středoškolská studia autor ukončil v Brně v roce 1948. Poté začal studovat literaturu a estetiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, ale po dvou semestrech přestoupil na Filmovou akademii, kde navštěvoval nejprve přednášky z filmové režie a poté z psaní scénářů. V roce 1950 byl z politických důvodů nucen studium dočasně přerušit. Po ukončení studia v roce 1952 byl jmenován univerzitním učitelem světové literatury na FAMU.
V roce 1950 byl spolu s dalším českým spisovatelem Janem Trefulkou vyloučen ze strany za „protistranickou činnost“. Trefulka událost popsal v novele Pršelo jim štěstí (1962), Kundera ji použil jako inspiraci pro hlavní téma svého románu Žert (1967). V roce 1956 byl Milan Kundera znovu přijat do komunistické strany. V roce 1970 byl ze strany vyloučen podruhé.
Kundera odmítal a potlačoval většinu své literární tvorby vzniklé v 50. a 60. letech. Prosazoval právo autora vyloučit ze svého díla „nezralé“ a „nepovedené“ texty podobně jako to dělají skladatelé. Ve svých zralých beletristických dílech Kundera vytváří nezávislý, samostatný svět, který je neustále analyzován a zpochybňován z filozofického hlediska. Bylo by však nesprávné považovat Kunderu za filozofa. Nebyl zastáncem žádné konkrétní myšlenkové školy. Velmi rád si pohrává se svými dějovými liniemi a při jejich racionální analýze otevírá nekonečné možnosti interpretace předkládaných faktů. Kundera se soustředil na sexuální prožitky svých postav, analyzoval symbolický společenský význam těchto erotických setkání, a tak se zabýval nejpodstatnějšími lidskými tématy.
Kunderovo zralé dílo je výsledkem jeho jedinečné středoevropské zkušenosti deziluze z levicové mytologie komunismu a také produktem jeho fascinace západoevropskou literární tradicí, projevující se v dílech Rabelaise, Diderota, Cervantese a Sterna, stejně jako středoevropskými autory Kafkou, Musilem, Brochem a Heideggerem. Kunderova cesta k literární zralosti byla poměrně dlouhá. V roce 1945 Kundera poprvé publikoval překlady poezie ruského básníka Vladimira Majakovského v časopise Gong v Brně-Králově Poli, v roce 1946 byla v časopise Mladé sešity otištěna surrealistická báseň Milana Kundery, napsaná nepochybně pod vlivem bratrance Ludvíka Kundery (nar. 1920), který byl sám známým českým spisovatelem a básníkem.
První kniha Milana Kundery vyšla v roce 1953, pět let po komunistickém převzetí moci v Československu a v období stalinismu. Byla to sbírka lyrických básní Člověk zahrada širá (1953). Mladý autor i mnozí jeho současníci v ní viděli neortodoxní odklon od poetiky literatury, která byla do té doby plně zotročena ortodoxními komunistickými dogmaty.
Ve své první básnické sbírce se Kundera pokusil zaujmout kritický postoj k tomuto typu „literatury“, ale stále tak činil z přísně marxistického hlediska. V roce 1955 vydal Kundera dlouhou báseň Poslední máj, poctu Juliu Fučíkovi, hrdinovi komunistického odboje proti nacistické okupaci Československa za druhé světové války, v níž se komunistický novinář Fučík mění v mytickou hrdinskou postavu. Někteří komentátoři spekulují, že Kundera byl pověřen napsáním tohoto propagandistického díla a ve skutečnosti nevěřil tomu, co chtěl napsat.
Monology (první vydání 1957) je sbírka básní, v níž Kundera řeší vztahy mezi milenci. Odmítá zde politickou propagandu a zdůrazňuje význam přirozené, obyčejné, autentické lidské zkušenosti. Monology jsou knihou milostné poezie racionální, intelektuální inspirace. Mnoho básní je založeno na paradoxech. („Nemohu s tebou žít, jsi příliš krásná“).
V této první etapě své tvůrčí dráhy psal Milan Kundera také divadelní hry. Ve hře Majitelé klíčů (1962), kterou v roce 1962 velmi úspěšně inscenoval v Národním divadle v Praze experimentující režisér Otomar Krejča, se Kundera opět pokusil o jemné zlidštění totalitního komunismu v rámci jeho vlastního, oficiálního referenčního systému.
Od poloviny padesátých let byl Kundera v komunistickém Československu celebritou. Psal do řady literárních časopisů a jeho články byly sledovány se značným zájmem. V roce 1955 se svým článkem „O sporech dědických“ postavil za dědictví české a evropské básnické avantgardy, která byla do té doby oficiálními komunistickými literárními vědci
odsuzována jako dekadentní.
Stejně dobře byla přijata i Kunderova literární studie Umění románu: Cesta Vladislava Vančury za velkou epikou (1960). Práce, která analyzuje tvorbu významného českého meziválečného avantgardního prozaika (a člena komunistické strany) Vladislava Vančury, je přísně marxistickou obhajobou experimentování v oblasti narativní fikce. Práce byla výrazně ovlivněna maďarským marxistickým teoretikem Györgyem Lukácsem a jeho koncepcí vývoje epiky - autoři však paradoxně v tehdejším Československu nesměli Lukácse citovat.
V polemice, která se mezi českými nezávislými intelektuály rozpoutala o Kunderových románech napsaných v osmdesátých letech (viz debata v pražském samizdatovém měsíčníku Obsah a v českém emigrantském čtvrtletníku Svědectví v letech 1985-1988), někteří čeští spisovatelé kritizovali Kunderu, že se po odchodu na Západ stylizoval do role disidentského spisovatele, jako by nikdy nebyl komunistou. V rozhovoru s Philipem Rothem tak Milan Kundera říká: „Pak mě vyloučili z univerzity. Žil jsem mezi dělníky. V té době jsem hrál na trubku v jazzbandu v maloměstských kabaretech. Hrál jsem na klavír a na trubku. Pak jsem psal básně. Maloval jsem. Všechno to byl nesmysl. Moje první dílo, které stojí za zmínku, je povídka, kterou jsem napsal, když mi bylo třicet, první povídka v knize Směšné lásky. Tehdy začal můj spisovatelský život. Polovinu života jsem strávil jako poměrně neznámý český intelektuál.“
Přední český literární kritik Milan Jungman na to reagoval následovně: „Kdo znal Milana Kunderu v padesátých a šedesátých letech, těžko ho v tomto vyprávění pozná. Autoportrét byl vyretušován tak, že se Kunderova skutečná podoba vytratila. Vše podstatné, co utvářelo obraz Kundery jako předního intelektuála posledních několika desetiletí českých dějin, bylo potlačeno.“
V Československu padesátých a šedesátých let byl Kundera významnou liberalizační silou české oficiální, komunistické literatury. I po vydání Směšných lásek a Žertu, které jsou mnohými považovány za předzvěst otevřeně protitotalitní etapy Kunderova psaní, se Kundera v prosinci 1968, čtyři měsíce po sovětské invazi, v článku uveřejněném v Listech považuje za „člověka patřícího do světa socialismu (tj. komunismu)“ a kritizuje Václava Havla za to, že používá argumenty člověka, který nikdy nepřijal komunistické ideály.
Kundera se ohlédl za odkazem českého národního obrození 19. století, u jehož zrodu stála hrstka českých intelektuálů, kteří vzkřísili češtinu jako nástroj vzdělanostního diskurzu a vyvedli český národ z prahu zániku. Odvolával se na novináře Huberta Gordona Schauera, který v roce 1886 položil obnovené české národní komunitě otázku, zda veškeré úsilí o znovuvytvoření moderní české národní kultury mělo smysl. Nebylo by jednodušší a moudřejší, kdyby Češi splynuli s větším a kultivovanějším německým společenstvím, než aby museli ve všech oborech lidské činnosti začínat od nuly a ve svém vlastním jazyce?
Malé národy vždy čelí možnosti zániku, napsal Milan Kundera. Nemá smysl zachovávat samostatnou, českou identitu v rychle se integrujícím světě, pokud toto společenství není schopno vlastního, inovativního a jedinečného přínosu lidstvu, zejména v oblasti umění. Aby toho byla schopna, musí se česká literatura a kultura rozvíjet v podmínkách naprosté svobody. Pravdy lze dosáhnout pouze v dialogu, který vedou rovní a svobodní lidé. Češi, kteří zažili demokracii, nacistickou porobu, stalinismus i „socialismus“, mají příznivé předpoklady k tomu, aby vytvořili jedinečné svědectví o člověku a jeho nesnázích, a dali tak české kultuře smysl, zralost a velikost.
Podle autorových vlastních slov začalo Kunderovo první zralé období v roce 1958 (nebo 1959, uvádí oba roky), kdy se „našel jako spisovatel“ při práci na své první povídce Já, truchlivý Bůh (1958), která byla později zařazena do prvního ze tří útlých svazků Směšných lásek (1963, 1965, 1968), ale z definitivního českého vydání této knihy v roce 1981 byla nakonec vypuštěna, protože byla nadbytečná pro sedmidílnou strukturu sbírky, kterou jí Kundera vnutil. „Já, truchlivý Bůh“ vznikla jako relaxace při usilovné práci na hře Majitelé klíčů.
Stejně jako většina textů ve Směšných láskách je i „Já, truchlivý Bůh“ brilantním miniaturním dramatem intimních lidských vztahů. Většina těchto povídek je založena na hořkosladkých anekdotách, které pojednávají o sexuálních vztazích dvou nebo tří postav. Kundera se domnívá, že pohled na lidi prizmatem erotických vztahů odhaluje mnohé o lidské povaze. Znovu tak zpracovává antické donchuánské téma. Moderní Don Juan však již nedobývá ženy. Jen je nudně sbírá, protože to vyžaduje dobová konvence.
Hra Jakub a jeho pán (poprvé vyšla ve francouzském překladu v roce 1981, v českém originále poprvé v Brně v roce 1992) byla napsána v Praze v roce 1971, po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968, poté, co se Kundera stal ve své rodné zemi neosobou, spolu s více než třemi sty dalšími spisovateli. Invaze vedená Ruskem ukončila v Československu období liberalizace šedesátých let, které vyvrcholilo několikaměsíční úplnou svobodou médií na jaře a v létě 1968 a uvrhlo zemi do tvrdého neostalinistického mrazu. Tento tuhý režim „normalizace“ po roce 1968 trval prakticky nepřetržitě až do rozpadu komunismu v Československu v listopadu 1989.
Jak autor vysvětluje ve francouzské předmluvě k dílu z roku 1981, dílo vzniklo z touhy po západní racionalitě, z ducha pochybností a hravosti a z vědomí relativity lidských záležitostí. Byla to reakce na vnucování ruské emocionality Československu, „emocionality, považované za hodnotu, za kritérium na pravdu“. V roce 1975 byla inscenována v Ústí nad Labem, aniž by bylo uvedeno Kunderovo jméno jako autora. Od roku 1975 do pádu komunismu v roce 1989 zde hra úspěšně absolvovala 226 představení.
Kunderovo zralé dílo je plné výroků, jako je ten výše citovaný. Takové výroky jsou paradoxy. Jsou pravdivé i nepravdivé zároveň. Kundera jimi vybízí čtenáře k samostatnému přemýšlení a vyvozování vlastních závěrů. To, že život je obrovský žert, který je páchán na příslušnících lidského rodu, je hlavním tématem Kunderova snad nejhlubšího románu Žert (1967).
V Žertu Kundera poprvé do hloubky rozvinul hlavní téma svého psaní, totiž upozornění na nemožnost pochopit a ovládnout skutečnost, přičemž tento skeptický postoj zjevně souvisí s historií Kunderova osobního rozčarování z komunismu. Žert je výzvou optimistické tezi, kterou v padesátých letech 20. století v Československu prosazovali komunisté, kteří věřili, že skutečnost lze ovládnout a kontrolovat intelektem člověka a že člověk může být strůjcem svého osudu. S typicky kunderovskou ironií autor poukazuje na to, že optimistická víra komunistů ve všemocný lidský intelekt, vrchol racionalistického optimismu osvícenství, přinesla celkovou destrukci, negaci světa.
Většina západních kritiků původně chápala Žert jako politický román, protest proti stalinské totalitě. Protest proti stalinismu je však pouze jedním z mnoha témat románu. Kundera se proti takovému zjednodušenému výkladu právem ohradil. Poukázal na to, že padesátá léta v Československu ho jako dějiště románu přitahovala jen proto, „že to byla doba, kdy Dějiny dělaly dosud neslýchané experimenty s člověkem. Tím prohloubila mé pochybnosti a obohatila mé chápání člověka a jeho potíží“. Česká kritika šedesátých let správně chápala Žert jako dílo sondující nejhlubší podstatu lidské existence.
Téma milování jako nástroje podmanění se znovu objevuje i v Kunderově hře Dvě uši, dvě svatby (1968, otištěno v roce 1969 v časopise Divadlo pod původním názvem Ptákovina). Ptákovina je jedním z děl, které Kundera dnes vyřazuje z kánonu své tvorby jako nezralé dílo. Ptákovina je především dílo politické satiry v tradici východoevropského absurdního dramatu. V tomto ohledu má poměrně blízko k raným absurdním hrám Václava Havla.
Život je jinde (v českém originále poprvé vydáno v Torontu 1979, definitivní francouzský překlad vyšel v Paříži 1975) je románem, jímž se Kundera vyrovnává s lyrismem i se svou komunistickou minulostí. Milan Kundera jej začal psát během liberálního Pražského jara 1968 a dokončil jej v roce 1970, v době první vlny represí po roce 1968 v Československu. Román je sžíravou, racionální analýzou nezralého, narcistního lyrického postoje, který je destruktivní ve své impotenci.
V Jakubovi a pánovi si Kunderovy a Diderotovy postavy vytvořily zábavné příběhy, protože se chtěly zaštítit před nehostinnou lidskou situací. Život je jinde je novou variací na toto téma. Podle Kunderova názoru, vyjádřeného v tomto románu, se lyrické postavy nedokážou vyrovnat s realitou, a proto si vytvářejí nezávislou realitu, poezii, v níž se pak
ukrývají. Roli reality přebírá umělý znak. V lyrických básních se slova mění ve věci. V lyrické poezii není třeba uvažovat: jakýkoli lyrický výrok se stává pravdou. Lyrický básník může říci: „Život je marný jako pláč“, nebo může říci: „Život je veselý jako smích“ a v obou případech bude mít pravdu. Výroky se stávají pravdivými díky své kráse.
Lyrika je často spojována s touhou po radikální revoluci. Lyričtí básníci se ve své poezii vždy snaží najít lepší svět, než je ten, ve kterém skutečně žijí. Název Kunderova románu Život je jinde je citátem francouzského básníka Arthura Rimbauda, který použil André Breton jako poslední větu svého prvního surrealistického manifestu v roce 1924. Stejný slogan použili francouzští studenti při svých demonstracích v Paříži v květnu 1968. Lyrici touží po jiném světě. Jsou přesvědčeni, že jej může přinést radikální revoluce, tvrdí Kundera.
Valčík na rozloučenou (česky poprvé 1979, definitivní francouzská verze La valse aux adieux, Paříž 1986) využívá formu francouzského vaudevillu. Dokončen v Praze v roce 1972, měl to být Kunderův poslední román, závěť. Jeho původní název zněl Epilog.
Kundera byl po invazi r. 1968 vyhozen z místa pedagoga na pražské FAMU. Jeho knihy byly staženy z knihkupectví a knihoven. Spolu se stovkami dalších spisovatelů měl být vymazán z českých kulturních dějin. Paradoxně poté, co se stal ne-osobou, zažil pocit naprosté svobody: poprvé v životě mohl svobodně psát. Věděl, že jeho díla „v Čechách nikdy nevyjdou a že je žádný cenzor nebude číst“.
Valčík na rozloučenou je po formální stránce fraška. Kundera naplnil komickou francouzskou formu vážným, ironickým obsahem. Výsledkem je ohromující pocit grotesknosti. Román pojednává o nedorozumění ve vztazích pěti různých párů. Hlavní postava, trumpetista Klíma, který je hluboce zamilován do své krásné ženy Kamily, realizuje svou lásku k ní tím, že spí s jinými ženami a stále se „vrací ke Kamile“. V západočeských lázních má za sebou krátký sexuální styk s místní zdravotní sestrou. Zdravotní sestra otěhotněla, pravděpodobně s jiným mužem, ale v „typicky ženském“, citově špatném případě připisuje těhotenství slavnému hudebníkovi Klímovi, čímž doufá, že nad ním bude mít kontrolu.
Velká část románu je věnována Klímově snaze přesvědčit sestru, aby šla na potrat. Dochází ke komplikované interakci s ostatními postavami. Valčík na rozloučenou je souborem variací na téma lidského nepochopení. Události, k nimž dochází, si postavy vykládají nesprávně. Postavy často přisuzují událostem interpretace, které jsou přesně opačné než jejich skutečný význam. Mnohá nedorozumění vrcholí téměř náhodným zabitím těhotné zdravotní sestry. Pachatel vraždy není nikdy odhalen, odjíždí ze země. Román ukazuje všechna lidská „dramata“ jako marná, nepodstatná a nepodstatná.
V roce 1975 opouští Milan Kundera se svou ženou Československo a odchází do Francie. Byl pozván, aby vyučoval na univerzitě v Rennes. V pozdějších rozhovorech autor přiznal, že odchod z tísnivé atmosféry okupovaného Československa mu přinesl hlubokou úlevu. Přesto se na svou rodnou zemi nadále díval z nového, francouzského úhlu pohledu se směsí láskyplné melancholie.
Odchod z Československa byl pro Kunderu zlomový. Během pražských let studoval francouzskou literaturu a kulturu, ale když se ve Francii usadil natrvalo a získal přímou zkušenost s životem na Západě, mohl ve své tvorbě srovnávat a porovnávat život na Západě s životem na Východě. Jeho kritická analýza obou společností byla sžíravá. Trvalo mu šest let, než dokončil svou první „západní“ knihu. Během prvních let pobytu na Západě Kundera tvrdil, že už řekl vše, co měl na srdci, a že už žádné další beletristické dílo nenapíše.
Kniha smíchu a zapomnění (dokončená v roce 1978, vydaná ve francouzském překladu v roce 1979, v českém originále v roce 1981) předznamenala novou etapu Kunderovy tvorby. Zároveň je pokračováním Kunderova útoku na levicové mýty jeho mládí. Z tohoto pohledu Kniha smíchu a zapomnění znovu vyzdvihuje některá témata zpracovaná v Žertu a Život je jinde, nyní ze západního úhlu pohledu.
Východiskem Kunderových románů je hrstka klíčových pojmů. V knize Kniha smíchu a zapomnění jsou to zapomnění, smích, andělé, lítost, hranice. Je zde několik dějových linií, jejichž postavy se nikdy nepotkají. Vyprávění spolu souvisejí pouze tím, že jsou variacemi téhož souboru pojmů.
Možná typicky pro někoho, kdo byl nucen opustit rodný kraj, je hlavním tématem díla boj proti zapomnění. Toto téma je přítomné ve všech kapitolách románu a je zkoumáno z mnoha osobních i společenských hledisek.
V roce 1978 se Milan Kundera s manželkou přestěhoval do Paříže, kde vyučoval na Ecole des Hautes Etudes. Právě v Paříži v roce 1982 Kundera dokončil román Nesnesitelná lehkost bytí (česky poprvé vyšel v Torontu 1985, definitivní francouzské vydání 1987), své nejpopulárnější dílo u západních čtenářů i kritiků. Zejména díky tomuto románu se Milan Kundera stal mezinárodně známým autorem, zejména poté, co jej v roce 1988 zfilmoval režisér Philip Kaufman. Kundera však s filmem nebyl spokojen. Ani tento film, ani filmová verze Žertu Jaromila Jireše, natočená v Československu v roce 1968, nijak nevystihují složitou, polyfonní strukturu Kunderových románů. Kunderovi se však Jirešova verze Žertu líbí. Někteří čeští kritici se domnívají, že nejlepším filmem, který kdy byl natočen podle díla Milana Kundery, je Nikdo se nebude smát, český film z roku 1969, který podle povídky ze Směšných lásek natočil režisér Antonín Kachlík.
Přestože mnohé z Kunderových častých vtipů jsou plné nadhledu, některé z nich ne vždy vyznívají pravdivě. Může jít o záměrnou provokaci. Alfred Homas upozornil, že hlas vypravěče v Kunderových románech je třeba považovat za jeden z mnoha hlasů v polyfonii názorů, které soupeří o čtenářovu pozornost. Události románu se často vymykají úzkým interpretacím, které vypravěč nabízí.
I v románu Nesnesitelná lehkost bytí Kundera využívá principu hravosti a variability jako nástroje k prozkoumání věcí ze všech stran. Vypráví příběhy dvou párů, Tomáše a Terezy a Sabiny a Franze. Autor opět srovnává a konfrontuje řadu hlavních témat svého díla. Nesnesitelná lehkost bytí zkoumá Nietzscheho mýtus o věčném návratu člověka. Kundera se soustředí na skutečnost, že člověk žije jen jednou. Einmal ist keinmal. Člověk má vědomí a rozum, ale jeho život je neopakovatelný. Proto člověk nemůže napravit své chyby. Toto poznání je v autorově mysli zřejmě stále spojeno s jeho snahou prožít zkušenost z komunistického mládí. Protože život je neopakovatelný, zažíváme závratnou lehkost, naprostou absenci odpovědnosti.
Román Nesmrtelnost (poprvé vyšel francouzsky v roce 1990, česky v roce 1993) ještě reflektuje Kunderovu středoevropskou zkušenost, ale spíše nepřímo. Nesmrtelnost je z Kunderových románů nejfrancouzštější. Autor vytvořil nejdokonalejší verzi vlastního, specifického žánru románu podle vzorů z klasicismu: „román jako debata“, jehož postavy jsou personifikací myšlenek a jehož vypravěč volně přerušuje děj a uvažuje o něm ve prospěch čtenáře. Diskurzivní pasáže jsou v Nesmrtelnosti častější než v Kunderově dřívější tvorbě, přesto si kniha zachovává charakter polyfonního fikčního vyprávění. Není to sbírka literárních esejů.
V Nesmrtelnosti nejsou žádní čeští hrdinové. Postavy jsou francouzské. Dílo je kritikou naší civilizace ke konci dvacátého století, která vychází z konkrétních zkušeností života ve Francii. Tato konkrétní zkušenost je osvětlena srovnáním s relevantními událostmi z evropských kulturních dějin. Nesmrtelnost je tedy především evropský román s francouzským podtextem.
Jednou z hlavních výtek, kterou Kundera vznášel proti současnému světu, je jeho tendence redukovat vše na povrchní, snadno stravitelné zjednodušení. Proto záměrně psal své romány tak, aby se nedaly snadno shrnout. Podle něj je totiž nejtypičtějším rysem životaschopného současného románu to, že jeho „příběh“ nelze převyprávět několika větami. Kundera záměrně vytvářel komplikovanou strukturu, mozaiku událostí, v níž jsou témata a motivy z různých částí románu propojeny ve složité, nejisté rovnováze. Stejně jako v jeho předchozích románech jsou vyprávění a postavy rozvíjeny tak, aby bylo možné analyzovat určitá vybraná témata z mnoha různých úhlů. Výběr těchto témat je stále determinován především Kunderovou traumatickou zkušeností z východní Evropy a obdobím jeho adaptace na život na Západě, které ho přimělo srovnávat kulturní rozdíly a podobnosti v obou částech evropského kontinentu.
Dalším významným tématem Nesmrtelnosti je vytváření falešných obrazů. Ideologie jako komunismus nebo nacismus již nepředstavují hrozbu. Skutečnou hrozbu nyní představuje „imagologie“, tedy média a reklama. „Imagologové“ vytvářejí systémy ideálů a antiideálů, které mají lidé bezmyšlenkovitě následovat, čímž se ničí realita. Hrdinka Agnes neúspěšně bojuje proti umrtvujícím tlakům. Další postavou vzdorující „Diabolu“, tj. monstru moderního světa, je groteskní přítel fiktivního vypravěče, profesor Avenarius, který při svých výpadech do nočních ulic Paříže propichuje pneumatiky zaparkovaných aut jako gesto nenávisti namířené proti destruktivitě moderní civilizace.
Identita (L'Identité, 1998) je dalším stručným románem, který Kundera napsal ve francouzštině, a je další ukázkou Kunderova dokonalého umění. Dílo je milostným příběhem; v jistém smyslu jej lze snad považovat za sofistikovanou variaci na Kunderovy povídky ve Směšných láskách, zejména na „Falešný autostop“. I zde je vztah dvou milenců (tentokrát dvojice středního věku) vystaven zkoušce, která se zpočátku jeví jako nevinná, byť manipulativní hra. Hrdinka příběhu Chantal si stěžuje, že „se na ni muži už nedívají“, a tak jí její milenec Jean-Marc začne posílat anonymní milostné dopisy. Hra, kterou si muž a žena vykládají rozdílně, vede k nedorozumění, které málem rozbije jejich vztah. Následovala by katastrofa, kdyby se Kundera nevyhnul tak jednoznačnému závěru: ke konci hravého, byť vážného díla, které je opět strukturováno jako hudební skladba, autor trvá na tom, že se příběh v určitém nepostřehnutelném okamžiku stal snem - a jeho snovost k této nejednoznačné interpretaci jistě vybízí. Místo tragédie tak dílo zůstává v rovině varování: Identita je poctou hodnotě autentického milostného pouta v nepřátelském a primitivním současném světě. Román Nevědění (2000) je meditace o nostalgii, paměti a možnosti návratu domů.
V roce 2008 obvinil týdeník Respekt Milana Kunderu z udání českého letce pracujícího před více než padesáti lety pro americkou rozvědku. Kundera tehdy prolomil své dlouholeté mlčení a ČTK vydal zuřivé dementi, v němž uvedl, že je „naprosto ohromen“, a obvinění označil za „atentát na autora“. V otevřeném dopise podepsaném Rothem, Salmanem Rushdiem, JM Coetzeem a dalšími významnými spisovateli se uvádí, že navzdory tvrzení Respektu, který obvinění zveřejnil, „svědecká výpověď významného pražského vědce [Kunderu] očišťuje od jakékoli viny. Tisk příliš často šířil tuto pomlouvačnou fámu, aniž by se postaral o zveřejnění důkazů, které ji vyvracejí“.
Poslední Kunderův stručný román La festa dell'insignificanza (Slavnost bezvýznamnosti) vyšel v italském překladu v roce 2013. Když vyšel v angličtině, recenzenti nepsali o něm shodné recenze - někteří chválili jeho břitký elegantní humor, jiní soudili, že tento text je jen „sérií ústupů do pouhé chytrosti“.
Po čtyřiceti letech odloučení, kromě krátkých a nenápadných návštěv vlasti, bylo Kunderovi a jeho ženě Věře v roce 2019 konečně vráceno české občanství, rok poté, co se setkali s českým premiérem Andrejem Babišem, který setkání označil za „velkou čest“. O rok později předal velvyslanec České republiky ve Francii Petr Drulák Kunderovi osvědčení o občanství a označil ho za „velmi důležité symbolické gesto, symbolický návrat největšího českého spisovatele do České republiky“. Kundera byl podle něj „v dobré náladě, jen převzal dokument a poděkoval“.
