Článek
Nikdo se dosud nezabýval skutečností, že Václav Havel v celé řadě svých dramat docela systematicky tematizuje a vlastně paroduje značně problematické úsilí stárnoucích vlivných nebo mocných mužů udržovat si vedle manželky i milenku a dostat snad každou mladou dívku do postele. Je to paradoxně téma, které je v poslední době, kdy se konečně ženám podařilo prosadit svůj hlas, především na Západě, ale do určité míry snad i v České republice, značně aktuální. Možná se může zdát překvapivé, že se toto téma znovu a znovu objevuje v Havlových hrách už od šedesátých let. Přítomnost tohoto tématu lze interpretovat jako součást Havlovy analýzy úsilí mocných či vlivných jedinců utlačovat své spolubližní k vlastnímu, poživačnému prospěchu.
Čas oponou trhnul a změněn svět. Politolog Ondřej Slačálek v nedávném televizním Rozhovoru Britských listů upozorňuje, že se v některých ohledech v poslední době hodně změnil hodnotový systém mladé generace Čechů, kteří nyní kladou daleko větší důraz na rovnost pohlaví a na potřebu toho, aby muži považovali ženy za svébytné lidské bytosti, nikoliv jen za sexuální materiál do postele. Podíváme-li se ze zpětného pohledu na dramata Václava Havla, uvidíme, že byl Havel v této věci před mnoha desetiletími v podstatě věštec. Nikdo si dosud kupodivu této skutečnosti nepovšiml, nicméně je faktem, že skoro od samého začátku své dramatické tvorby Václav Havel ve svých hrách tematizuje velmi problematický vztah (stárnoucích) mužů vůči ženám.
Mnoho komentátorů během let poukázalo na skutečnost, že Havlova dramata jsou v první řadě analýzou a kritikou jazyka. Od Zahradní slavnosti, která je brutální a pozoruhodně kritickou analýzou ideologické novořeči, kterou používal komunistický režim, Havel ve svých hrách upozorňuje, že ideologického, dřevního jazyka zneužívají vlivní a mocní jako nástroje k negaci skutečnosti a k posilování své moci. Cílem je téměř vždycky osobní prospěch mocných a jejich naprosto primitivní sobectví a poživačnost.
Nikdo však během dlouhých desetiletí od vzniku Havlových her nepoukázal na skutečnost, že tentýž mechanismus nefunguje v Havlových dramatech jen v politické sféře, ale i ve vztazích mezi pohlavími. I muži ve vztahu k ženám, které jsou téměř vždy vůči nim v situaci podřízenosti, zneužívají jazyka k manipulaci žen, aby z toho měli vlastní, sobecký, tvrdě sebestředný, poživačný a mocenský prospěch.
Z bedlivého čtení Havlových textů usuzuji, že mnoho z toho, čím se Havel ve svých hrách zabýval, vychází z autopsie, z jeho osobní zkušenosti. Havel ironizuje dřevní, přesložitý způsob vyjadřování; víme však dobře, že občas tomuto způsobu psaní sám propadal, takže vlastně dobře ví, o čem mluví. Havel ironizuje sobecké a poživačné chování stárnoucích mužů vůči mladým ženám, je však o něm známo, že on sám praktikoval promiskuitní sex.
Václav Havel je autorem třinácti dramat, z nichž dvanáct, vzniklých před pádem komunismu, tematicky a vazbou na určitou éru tvoří čtyři relativně samostatné celky. V každém z nich je trojice her. Každá z těchto trojic dramat v každé jednotlivé éře uvádí na scénu určitá zásadní témata, která jsou pak v Havlových hrách z pozdějších dob často obměňována a doplňována, nebo v nich na ně vznikají další variace. Postupně tak vzniká v proudu Havlových dramat polyfonická interakce řady témat.
V první trojici dramat ze šedesátých let (Zahradní slavnost [1963], Vyrozumění [1965] a Ztížená možnost soustředění [1968]) poukazuje Václav Havel na roli ideologického jazyka jako výtahu k moci a k bohatství. Marxistická ideologie, šířená dřevním jazykem (satirizovaným v Zahradní slavnosti i ve Vyrozumění) slibovala, že povede k rovnosti všech občanů. Paradoxně došlo k patologickému zvrácení tohoto cíle. Ideologického jazyka je naopak využíváno jako nástroje k utlačování lidí, k vytváření překážek v jejich životě, bránících jejich realizaci, k získávání moci a bohatství. Zásadním rysem v těchto hrách je poživačnost. Text na to poukazuje tím, že dřevního jazyka je často používáno v souvislosti s nákupy a obědy („Mohu si dojít pro housky?“ „Tady je ta cibule, kolegyně předsedkyně.“ „Je to pravda, že je dnes k obědu husa?“ Je to signál, že uživatelům ideologického jazyka jde jen o vlastní hmotný prospěch. Ve dvou z těchto prvních tří her (Vyrozumění, Ztížená možnost soustředění) nalezneme poprvé i mocenské zneužívání žen ku prospěchu vlivných mužů.
Druhá série Havlových dramat vznikla v první etapě normalizace po invazi Varšavského paktu do Československa v srpnu 1968, kdy se stal Havel zakázanou osobou a ztratil kontakt s diváckou obcí v pražském Divadle Na zábradlí, kde mohl v šedesátých letech pozměňovat text svých her a včleňovat do nich gagy podle diváckých reakcí. Vznikly poněkud teoretické hry Spiklenci (1971) a Horský hotel (1976),v nichž Havel dále rozvíjí svou analýzu jednání jedinců snažících se získat moc a uvádí nové téma manipulativního „lhaní na kvadrát“ jako další metody získávání moci. I ve Spiklencích se objevuje téma sexu v souvislosti s mocí, spiklenkyně Helga je ochotna mít poměr s každým mužem, který má moc. Živější než předchozí dvě teoretické hry byla Havlova verze Gayovy Žebrácké opery (1975), kde je manipulativní lhaní v úsilí kdo s koho přivedeno k takové dokonalosti, že už opravdu nevíme, kam zmizela fakta. Žebrácká opera také výrazněji tematizuje motiv idealisty, který je vždy nakonec potrestán. Ten se poprvé objevil ve Vyrozumění a pak se opakovaně vyskytuje v celé řadě dalších Havlových her. Je pozoruhodné, že ironickým uvedením tohoto motivu (idealistický zloděj Filch je popraven) byl Havel možná blízko názorům vládnoucím v jeho společnosti. Jak bylo zjištěno analýzou českých postkomunistických hraných filmů, česká společnost podle nich reaguje značně zuřivě a záporně na hrdinské chování svých členů (např. film Želary). Téma nevraživosti vůči hrdinům – disidentům se pak objevuje i v Havlových jednoaktovkách z druhé poloviny sedmdesátých let.
Havlovy jednoaktovky Vernisáž (1975), Audience (1975) a Protest (1978) se zabývají vztahem většinové normalizační společnosti vůči disidentům a zaznamenávají spíše především to, co je, aniž by nutně explicitně vyjadřovaly kritický postoj vůči nedisidentským občanům, kteří žijí „ve strukturách“. Audienci lze dokonce do jisté míry interpretovat jako hru, která sympatizuje s „obyčejným člověkem“ žijícím v normalizační společnosti, sládkem, který není celebrita jako disidentský spisovatel Ferdinand, a není tedy chráněn před zlovůlí úřadů. (Sládek: „Ty se jednou vrátíš mezi ty svý herečky – budeš se tam na ně vytahovat, že jsi koulel sudy – budeš hrdina – ale co já?“
V předposlední éře Havlovy tvorby, od období jeho návratu z vězení začátkem osmdesátých let, vznikly další tři dramatické texty: Largo desolato (Havel 1985),Pokoušení (Havel 1986) a Asanace (Havel 1988), v nichž autor ve srovnání s počátky své tvorby v šedesátých letech už zcela ztratil svůj původní optimismus. Příběh ztraumatizovaného disidenta Leopolda Kopřivy ve hře Largo desolato stejně jako Protest tematizuje znovu motiv disidentství jako profese, na niž si společnost zvykla, a stejně jako Asanace kreslí deprimující pohled na rozkládající se komunistickou společnost v poslední fázi své existence.
V Largu desolatu a v Pokoušení se mužské postavy opět skoro automaticky uchylují k svádění mladších žen, tentokrát jako únik z jejich problematické existence. Zajímavý je v Largu desolatu důraz na okamžitý stav tělesných funkcí Leopolda Kopřivy jako jakási hmotná, nesexuální variace na motivy poživačnosti vyskytující se v ranějších Havlových hrách.
Postskript, Havlova postkomunistická hra Odcházení (2007), podle níž Václav Havel natočil i celovečerní film, je opět o boji o moc, o lhaní a o ochromujícím strachu ze ztráty vlivu a majetku. Pokračuje v ní pesimismus z předchozího období, tentokrát je založený na vystřízlivění z života v postkomunistické éře. Také v Odcházení se Havlovy postavy během vzletných (čti: frázovitých) rozhovorů úzkostlivě vracejí k jídlu, je pro ně zřejmě klíčová otázka vaření brambor.
Jak se ale vyvíjelo a jakými proměnami procházelo téma #MeToo v Havlově tvorbě?
[…]
LITERATURA
Čulík, Jan: Jací jsme: Česká společnost v hraném filmu devadesátých a nultých let. Host, Brno 2007.
Foucault, Michel: The History of Sexuality. Penguin Books, Londýn 1978.
Goetz-Stankiewicz, Marketa: The Silenced Theatre: Czech Playwrights without a Stage. University of Toronto Press, Toronto 1979.
Havel, Václav: Asanace. Obrys/Kontur-PmD, Mnichov 1988.
Havel, Václav: Hry 1970–1976. '68 Publishers, Toronto 1977.
Havel, Václav: Largo desolato. Obrys/Kontur – PmD, Mnichov 1985.
Havel, Václav: Odcházení. Respekt Publishing/Torst, Praha 2007.
Havel, Václav: Pokoušení. Obrys/Kontur-PmD, Mnichov 1986.
Havel, Václav: Protokoly. Mladá fronta, Praha 1966.
Havel, Václav: Ztížená možnost soustředění. Orbis, Praha 1969.
Kosatík, Pavel: „Člověk má dělat to, nač má sílu.“ Život Olgy Havlové. Mladá fronta, Praha 2008.
Slačálek, Ondřej: Tyto volby byly totální zradou mladé generace. Rozhovor Britských listů 433 [online], 15. 10. 2021, <https://youtu.be/oKKQH4fUWWc> [cit. 24.10.2021].
Spáčilová, Tereza: Odcházení: Jdou k sobě slova průměrný a Havel? Film odpovídá jasně. iDnes.cz [online], 21. 3. 2011, <https://www.idnes.cz/kultura/film-televize/recenze-filmu-odchazeni.A110320_114435_filmvideo_tt> [cit. 24.10.2021].
Trensky, Paul I.: Czech Drama Since World War II. M.E. Sharpe, New York 1978.
Williams, Kieran: Václav Havel. Reaktion Books, London 2016.
Žantovský, Michael: Havel: A Life. Atlantic Books, New York, 2014.
Zdroj: Britské listy
Text vyšel také v knize Protřepat, nemíchat!: Mezi literární vědou a kulturálními studii. Na počest šedesátin profesora Petra Bílka (Praha: Filozofická fakulta UK, 2022).
