Článek
Délka čtení: 10 minut
Po celém západním světě (Evropa a Severní Amerika) je nyní společnost rozdělena na ty, kteří všemi možnými prostředky podporují obranyschopnost Ukrajiny, a na ty, kteří uznávají nároky Ruské federace na ukrajinské území a suverenitu. Jakou stranu si vybrat? Proč fandit Rusku? Proč fandit Ukrajině? Na takové otázky by si dnešní člověk měl připravit poměrně jasnou odpověď. Nelze si totiž odpověď nepřipravit. Rusko-ukrajinský konflikt totiž nastavuje novodobé chápání světa, přepisuje mezinárodní zvyklosti a bude hrát výraznou roli v tom, jak bude Evropa vypadat následujících nejméně deset let. A to se týká každého z nás.
Sepsal jsem tedy hlavní argumenty, které by měli člověku pomoci se rozhodnout, kterou stranu by rád viděl na stupni vítězů.
Původně jsem tento článek plánoval jako jeden příspěvek, ale rozrostl se do monstrózních rozměrů. Proto jsem se rozhodl ho rozdělit do několika samostatných segmentů, které budu publikovat jako seriál. Toto je druhý díl.
Co v celém seriálu zazní:
Díl 2. Stát na poli mezinárodního práva
Díl 3. SSSR a RF
Díl 4. Když máš za spojence teroristy
Díl 5. Pokřivené normy
Díl 6. Co po Ukrajině?
Díl 7. A co když je to všechno jinak?
Proč nechceme podporovat ruskou válečnou mašinerii? - díl 2.
3) Stát na poli mezinárodního práva
Velmi často se řeší, jestli vůbec může nastat legitimní situace, která umožní jednomu státu (například RF) napadnout jiný stát (například Ukrajinu). Odpověď na tuto otázku není lehká, a víceméně si pro ni musíme zajít do učebnic mezinárodní politiky, nebo geopolitiky. Tak jak to tedy je?
Pro pořádek si ale nejdříve stanovíme rámec, ve kterém se pohybujeme. Tento rámec se nazývá mezinárodní právo, tedy soubor zvyklostí, které umožňují státům konat a reagovat podle předem domluvených pravidel, které umožňují stabilitu a fungování států v mezinárodním prostoru (9). Vím, že je to kostrbaté, ale pořádná definice vlastně neexistuje, neboť mezinárodní právo nikdo nenařizuje shora (jak si obvykle lidé myslí), ale vzniká právě interakcí jednotlivých států mezi sebou. Zajímavější je si říct, co je to absence mezinárodního práva. Absence pravidel je anarchie. A anarchie je bezvládí.
Bezvládí je stav, kdy neexistuje obecně přijatá autorita, která by zajišťovala práva všem. V takové situaci si každý nárokuje práva sám podle svých potřeb a možností. Taková situace může být vhodná pro menší skupiny, které vnímají svět stejně. Větší skupiny obvykle končí v moci někoho, kdo si veškerá práva sebere pro sebe (například jako následek Velké francouzské revoluce - 10) .
Stát je tedy subjekt, který lze definovat přítomností daných vlastností - definované území (teritorium), obyvatelstvo sdílí stejné hodnoty (kultura, právo, náboženství či jiné), má vládu, která zajišťuje stabilitu (zde si představme, že vláda státu naplňuje potřeby obyvatelstva - jídlo, práci, ochranu, zábavu…). Sporným bodem zde je suverenita.
Suverenitu stát nemá od svého začátku, tu totiž musí získat. Suverenitu může získat pouze na poli mezinárodním, tedy svým vztahem k ostatním státům. A tu buď získá ode všech států, od většiny, nebo jen od velmi malého okruhu států. Pokud suverenitu státu uznají všechny státy, pak stát je mezinárodně uznán a začíná fungovat jako stát i mezinárodně a může vstupovat do mezinárodních smluv a organizací (například vznik Slovenska). Pokud stát uzná většina, pak je scénář stejný, ale lze očekávat potíže při vstupu do mezinárodních organizací, kvůli blokaci od neuznávajících členů (například Čínská republika). Pokud je stát většinově neuznán, není prakticky možné, aby aktivně vystupoval na mezinárodním poli a velmi často se točí v kruhu pokusů o samostatnost a různých převratů (například Abcházie). Významné je zde množství a okruh států, které suverenitu uznávají. Čím více států suverenitu uzná, tím pro vznikající stát lépe.
Jak státy vznikají? V dnešní době není prakticky možné, aby vznikl nový stát. A to převážně pro to, že neexistuje kontinentální povrch (s výjimkou zaledněné Antarktidy), který by někomu nepatřil. Nový stát tak musí jednoznačně vzniknout na území již existujícího státu. Nově vznikající stát si tedy automaticky nárokuje zdroje a životní prostor jiné skupiny obyvatel. A to se tedy původnímu státu jen málokdy líbí. Logicky je taková situace právě výsledkem mezinárodního práva, protože jsme si jako společnost prošli historickým vývojem (kolonialismus, světové války).
Nově vznikající státy proto hledají svou podporu často mezi velmocemi či jinými státy. Ty mohou intervenovat (domlouvat podmínky vzniku) se státem původním i nově vznikajícím. Toto je ale trochu utopie, která se stala v historii jen velmi málokrát (například vznik Vatikánu, Slovenska či Montenegra).
Běžnější je, že se starý stát brání svému rozpadu (chrání si své zdroje) například vojensky. Nově vznikající státy se ke svobodě musí probojovat (válka za nezávislost). A zde se znovu setkáváme s termínem suverenita. Nově vznikající státy mají podporu v zahraničí, a pak válečný konflikt trvá chvíli a končí vznikem (například Slovinsko při rozpadu Jugoslávie, nebo Izrael). Pokud mezinárodní podpora není jednoznačná či většinová, může se válka o nezávislost vyvinout v dlouhodobou občanskou válku (například Kosovo při rozpadu Jugoslávie, potažmo Srbska).
Jakmile je stát ale uznán většinou a svou mezinárodní suverenitu získá, okamžitě vstupuje do interakcí s ostatními státy a vytváří si s nimi dohody (většinou obchodní, ale i strategické). Tyto dohody mají zabránit ukončení existence nově vzniklého státu. Napadení jednoho státu státem jiným pak brání právě smlouvy strategické. V případě války na Ukrajině jsou to smlouvy například Minské (11) z února roku 2015. Takové smlouvy chrání jen jeden stát, ale často také jeho sousedy a určují způsoby mezinárodní interakce mezi nimi.
Je ale možné se smlouvami neřídit. V takovém případě je legální cestou (cesta, která vytváří možnosti adekvátní odpovědi od ostatních členů dohody) smlouvu vypovědět. Tím státy signalizují, že chtějí změnit interakce s jinými státy a dávají jim tím možnost reakce.
Mezinárodní právo v podstatě pojem vyhlášení války nezná. Ten se sice dříve využíval, ale to spíše jako právo zvykové, kdy od středověku státy vyhlašovaly válečný stav jako dokument, ve kterém také byly napsány důvody a cíle, řekněme spíše podmínky, které druhá strana musí splnit, aby se mohla vzdát. Tento dokument se vyvěšoval z několika důvodů, jedním z nich je informovanost obyvatelstva, které tímto vstupuje do jiného režimu, protože začínají platit jiné vnitřní zákony státu (branná povinnost, stanné právo, zákaz cestování, cenzura informací a podobně).
V roce 1945 vstoupila v platnost Charta OSN (12), která říká, že válečný stav mohou státy vyhlásit pouze jako reakci na napadení (tedy v rámci sebeobrany). Každý útočící stát tedy automaticky porušuje mezinárodní zvyklosti a stává se tak agresorem. Je nutno říci, že válka samotná mezinárodní právo neporušuje, pokud se vede podle předem uznaných pravidel (například že cílem ozbrojeného konfliktu není civilista, nebo lékař; zakazuje se mučení a použití některých válečných prostředků - chemické zbraně).
Je ale možné vstoupit s armádou na území cizího státu zcela legálně. A to hlavně na pozvání. Rozpadající/selhávající se stát (ano, toto je terminus technicus vycházející s anglického Failed State) může k zachování své státnosti (viz výše - zajištění stability státu) požádat o mezinárodní pomoc. V takovém případě je stát, který s armádou překračuje hranice vlastně obránce a jedná tak v souladu s mezinárodním i národním právem. Tato pomoc ale vzniká na základě mezinárodně uznaných smluv, a ty znovu mohou uzavírat pouze suverénní subjekty.
Prakticky je ale možné (a za určitých podmínek i legální - 13) zahájit válečné tažení do sousedního státu preventivně. Hroutící se stát je totiž zdrojem mnoha mezinárodních problémů (migrace, kriminalita, černý trh), které mohou ohrozit funkčnost či funkceschopnost sousedících států. Takové státy pak prakticky mohou přejít do válečného režimu a na svého souseda zaútočit. V takovém případě jde většinou o předem ohlášený útok, který má jednoznačný cíl - zničit hrozbu. Tou mohou být separatisté, drogové kartely, nebo například teroristická skupina.
RF by se zde pravděpodobně hájila (stejně jako v roce 1968, kdy údajně invazi armád předcházel tzv. zvací dopis) právě tím, že brání obyvatelstvo jiného státu, a že o to byla požádána právě Luhanskou oblastí, Záporožskou oblastí a Chersonskou oblastí (záměrně používám jejich zákonná označení jako oblasti Ukrajiny, protože jiný statut mezinárodně nemají). I to je ale velmi sporné. Luhanskou lidovou republiku totiž uznala RF až 21.2.2022, tedy pouhé tři dny před invazí. Zvací dopis či telefonát či email od autonomního parlamentu by jistě stihl dorazit, ale celá situace vzbuzuje pocity o účelovosti, o legitimitě nemluvím, neboť ta není žádná. Jen pro pořádek, čtyři měsíce po začátku invaze uznaly suverenitu Luhansku ještě dva státy, Sýrie a Severní Korea (14). Nikdo jiný na světě se k nárokům těchto států na svou existenci nepřipojil, to samo je o jejich existenci vypovídající.
Rusko válku na Ukrajině označilo za speciální vojenskou operaci cíleně. V první řadě je signatářem charty OSN a vyhlášením války by dohodu porušilo - tedy mezinárodně by bylo vnímáno jako agresor. Výraznější je ale fakt, že by vyhlášením války (přechod do válečného režimu) porušilo svou vlastní ústavu, která umožňuje Rusku přejít do válečného režimu pouze v obraně (tedy shodně s mezinárodním právem). Nasazením branců, kteří byli do armády naverbováni na základě mobilizace (15) Rusko samo porušuje vlastní zákony. Nechceme tedy podporovat Ruskou federaci v jejím válečném tažení, neboť je manifestací nevole dodržovat mezinárodní právo či jakékoliv mezinárodní zvyklosti (i své vlastní).
