Proč nefandit Rusku! Díl 3. Ruská federace chce SSSR zpět

Délka čtení: 19 minut

Po celém západním světě (Evropa a Severní Amerika) je nyní společnost rozdělena na ty, kteří všemi možnými prostředky podporují obranyschopnost Ukrajiny, a na ty, kteří uznávají nároky Ruské federace na ukrajinské území a suverenitu. Jakou stranu si vybrat? Proč fandit Rusku? Proč fandit Ukrajině? Na takové otázky by si dnešní člověk měl připravit poměrně jasnou odpověď. Nelze si totiž odpověď nepřipravit. Rusko-ukrajinský konflikt totiž nastavuje novodobé chápání světa, přepisuje mezinárodní zvyklosti a bude hrát výraznou roli v tom, jak bude Evropa vypadat následujících nejméně deset let. A to se týká každého z nás.

Sepsal jsem tedy hlavní argumenty, které by měli člověku pomoci se rozhodnout, kterou stranu by rád viděl na stupni vítězů.

Původně jsem tento článek plánoval jako jeden příspěvek, ale rozrostl se do monstrózních rozměrů. Proto jsem se rozhodl ho rozdělit do několika samostatných segmentů, které budu publikovat jako seriál. Toto je třetí díl.

Co v celém seriálu zazní:

Díl 1. Historie válek

Díl 2. Stát na poli mezinárodního práva

Díl 3. SSSR a RF

Díl 4. Když máš za spojence teroristy

Díl 5. Pokřivené normy

Díl 6. Co po Ukrajině?

Díl 7. A co když je to všechno jinak?

Proč nechceme podporovat ruskou válečnou mašinerii? - díl 3.

4) SSSR a RF

Než se začneme zabývat posuzováním toho, komu krymský poloostrov patří, nejdříve je potřeba si definovat dva pojmy, které se ve vztahu k tomuto poloostrovu skloňují velice často, SSSR a RF.

SSSR neboli Svaz sovětských socialistických republik, vznikl 30. 12. 1922 po dlouhé bolševické revoluci deklarací, tedy prohlášením o vzniku (16). V podstatě se jednalo o vyhlášení nezávislosti na Ruské říši (1721 - 1917), která se po první světové válce ponořila do vnitřního konfliktu o další osud. V roce 1917 odstoupil dosavadní car Mikuláš II. po velké generální stávce lidu, který byl nespokojený s válečnou situací a stavem země.

Únorovou revolucí v roce 1917 začal převod monarchie na demokratickou (tedy lidem řízenou republiku), která ale ještě téhož roku prošla Říjnovou revolucí a v občanské válce porazila své opoziční (i bývalé spojence - například "menševiky") vzniklá komunistická strana, která se stala prvním komunistickým režimem světa.

Je nutno říci, že První světovou válku ukončilo bojující Rusko podepsáním mírové smlouvy v Brestu Litevském, kde podepsalo ukončení bojů, rozpad východní fronty a ztrátu Finska, Estonska, Litvy, Lotyšska, Běloruska a Ukrajiny. (17).

A právě zde dochází k něčemu, co můžeme nazvat rozdělením Ukrajiny. Západní část byla osvobozena Brest Litevským mírem (Západoukrajinská lidová republika), zatímco východní část (Ukrajinská lidová republika) se pokusila svou nezávislost prosadit po Říjnové revoluci. Došlo ke krátkému sjednocení lidových republik v prosinci 1919, ale ještě ten měsíc Rudá armáda zaútočila na nově vzniklé území a začíná válka o samostatnost trvající do roku 1922. Situace byla složitější a Ukrajina vedla válku jak s Rudou armádou, tak s Polskem. Obě války v podstatě prohrála a byla znovu násilně rozdělena. Část území (Halič) připadla Polsku a zbytek Sovětskému Rusku, které v roce 1922 vyhlašuje Svaz sovětských socialistických republik (18).

Nově vzniklý svaz v roce 1922 obsahoval následující státní útvary (19):

1. RSFSR - Ruská sovětská federativní socialistická republika

2. Ukrajinská sovětská socialistická republika

3. Běloruská sovětská socialistická republika

4. - 6. Zakavkazská federace (Gruzínská SSR, Arménská SSR a Ázerbájdžánská SSR)

V roce 1924 byly po dlouhých bojích o nezávislost (1917 - 1920) a přijetí bolševické ideologie (1920 - 1924) vyčleněny z RSFSR jako samostatné dva nové státy.

7. Turkmenská sovětská socialistická republika

8. Uzbecká sovětská socialistická republika

V roce 1929 se z Uzbecké republiky ještě odštěpila další.

9. Tádžická sovětská socialistická republika

V roce 1936 se pak Kyrgyzská autonomní oblast rozpadla a vytvořily se z ní dvě nové republiky.

10. Kazašská sovětská socialistická republika

11. Kyrgyzská sovětská socialistická republika

V roce 1940 se rozpínající Sovětský svaz během Druhé světové války vojensky zmocnil dalších států (20).

12. Moldavská sovětská socialistická republika

13. Estonská sovětská socialistická republika

14. Litevská sovětská socialistická republika

15. Lotyšská sovětská socialistická republika

V roce 1940 spadá pod Sovětský svaz socialistických republik tedy celkem 15 států, většina z nich je připojena vojenskou silou (1, 2, 4, 5, 6, 12, 13, 14, 15). Zbytek vedl dlouhé občanské války či musel snášet náboženský útisk a nucenou přeměnu způsobu života (7, 8, 9, 10, 11). Žádný z členů SSSR (kromě Ruska) neměl zájem se členem aktivně stát a po rozpadu SSSR v roce 1991 vyhlásily všechny jednotlivé státy nezávislost.

Jen pro doplnění, i když je v současnosti polofunkční Svaz Ruska s Běloruskem, musíme říci, že bylo Bělorusko po svém vzniku v roce 1918 napadeno Rudou armádou jako první země. Jeho demokratická vláda uprchla do Prahy a odtud působila v exilu.

Nástupnickým státem RSFSR je dnes Ruská federace, která vznikla 25. 12. 1991. Jedná se o stát, který se rozkládá jak v Evropě (21 % území), tak v Asii. Většina obyvatel žije v Evropské části (69 %). Počet obyvatel je 146 000 000 a dlouhodobě klesá. Rusové tvoří asi 89 % obyvatel, zbytek tvoří Tataři, Čečenci a dalších 20 národností, které přesahují 400 000 obyvatel (včetně Ukrajinců) (21).

Ruská federace, zkráceně Rusko, se skládá z 85 různých subjektů (republik, oblastí, krajů a autonomních měst). Jako největší nástupnický stát Sovětského svazu převzala roli v Radě bezpečnosti OSN s právem veta. Ještě před rozpadem SSSR založilo Rusko SNS (Sdružení nezávislých států), regionální ekonomicko-diplomatickou organizaci.

Kvůli napadení Ukrajiny v roce 2014 (anexe Krymu, viz níže) bylo Rusku pozastaveno členství v prestižní ekonomické organizaci G8 (22) , z té se tak opět stala G7. Je však stále členem G20, která zahrnuje i mnohé asijské a africké tygry.

Politicky je Rusko demokratickým státem s voleným parlamentem i prezidentem přímou volbou. Prezident má dvě volební období dlouhá 6 let. Současný prezident Vladimír Putin ale vládne od roku 2000 (mimo roky 2008 - 2012). Posledním prezidentským volbám předcházela ústavní změna, která současnému prezidentovi umožňuje kandidovat znovu dvakrát (tedy až do roku 2036, tedy až do jeho 86 let) (23). Tímto krokem klesl demokratický rating Ruska na současných 0,262, čímž se Rusko dostalo na 144 příčku ze 176 hodnocených států (24).

Pro další pochopení situace na krymském poloostrově si vykreslíme, co je to Krym a jak vypadalo jeho osídlení v historické perspektivě (25).

Poloostrov Krym byl historicky poprvé osídlen v 8. století před naším letopočtem takzvanými Taury. Taurové byli válečníci, o kterých můžeme říci, že byli v regionu skutečně prvním dochovaným společenstvím. Víme o nich málo, ale hlavně, že přepadávali řecké lodě. Proto se nám o nich dochovaly písemné zmínky, sami totiž žádné písemné doklady nezanechali.

V prvním století před naším letopočtem obsadili Krym Řekové. Ti si postupně předávali vládu nad územím s nástupnickými státy řeckořímského impéria až po Byzantskou říši. Ve 3. století germánští Góthové a íránští Alané dotváří původní mix obyvatel, a na Krym přinášejí křesťanství.

Zhruba od 11. století je region, stejně jako většina stepí současné Ukrajiny a jižních regionů Ruska, pod tlakem tureckých nájezdníků a kočovníků. Jejich tlak kulminuje v 15. století, kdy Byzantská říše zaniká pod tlakem Osmanského impéria. V této době se původní kmeny řeckých, germánských a íránských osadníků mísí s Osmany a vzniká zde Tatarský chanát vyznávající islám. I když je Tatarský chanát podřízen Mongolskému impériu, udržuje si svou samostatnost podpořenou izolací poloostrova.

Tataři tvoří v této době zhruba 80 - 90 % populace Krymu (26).

Nejvýznamnější změny v obsazení krymského poloostrova nastaly až v 18. století. V roce 1771 prohrál Tatarský chanát válku s carským Ruskem, které zahájilo jeho připojení k ruské říši. A skutečně v roce 1774 je Krym již součástí Ruského impéria a vládu nad ním má Kateřina Veliká, tehdejší ruská carevna.

Po pádu carství na konci První světové války v roce 1917 vznikla na Krymu samostatná vláda, která zahájila jednání s Ukrajinou (tedy s jejím předchůdcem - Ukrajinskou lidovou republikou) o připojení. Jednání byla ale přerušena vpádem Rudé armády na území Ukrajiny a v roce 1921 byl krymský poloostrov připojen jako autonomní území k Ruské sovětské federativní socialistické republice.

Během Druhé světové války kontrolovala Krym nacistická armáda, která zde zavraždila přes 100 000 obyvatel (převážně židy a sovětské vojáky). Po vyhnání Němců z poloostrova obvinila vláda obyvatelstvo z kolaborace. Stalin za trest vystěhoval zhruba 200 000 obyvatel do ostatních sovětských republik, převážně do Kazachstánu. Z poloostrova prakticky vymizelo obyvatelstvo tatarského původu, stejně jako Řekové a další z původního mixu obyvatel. Zároveň byla většina původních měst rusky přejmenována. Stalin pak na Krym přesouval ruské loajální obyvatelstvo.

Další z významných událostí se odehrála v roce 1954. V této době stál v čele SSSR Nikita Chruščov. Jeho pozice ale nebyla tak suverénní jako Stalinova. Nikita Chruščov se role generálního tajemníka komunistické strany chopil v roce 1953 a sám oslabil vedoucí pozici této role odhalením Stalinova kultu osobnosti a jistou snahou o reformizaci. O rok později navrhl z ekonomických, kulturních i logistických důvodů převod Krymské oblasti pod Ukrajinskou SSR.

I když k tomu měl pravděpodobně i trochu sentimentální důvody, rozhodně tento akt nemůžeme brát jako Chruščovův dar Ukrajině. Celá operace převodu území z jednoho státu (RSFSR) do území jiného státu (USSR) se řídila tehdejšími zákony, kterými se řídila celá SSSR. Nikita Chruščov převod navrhl, ale samotný převod byl schválen Nejvyšším Sovětem SSSR, tedy jeho obdobou parlamentu. Zasedání tehdy řídil Malenkov, bývalý Chruščovův rival o post generálního tajemníka. Rozhodnutí o převodu území (patřičný zákon to umožňující) podepsal Kliment Vorošilov, předseda Nejvyššího Sovětu (27).

Toto dnes některými představiteli Ruska i politiky z jiných zemí „svévolné“ předání Ukrajině stvrdilo Rusko (jako SSSR i RF) v roce 1977 v sovětské ústavě (tehdy byl předsedou Leonid Brežněv). Dále v Bělověžské dohodě v roce 1991, která fakticky ukončuje činnost SSSR a navrhuje vznik SNS (Sdružení nezávislých států) podpisem Borise Jelcina. Pak také v Budapešťském memorandu v roce 1994, kde Rusko svým podpisem stvrdilo (rukou opět Borise Jelcina) územní celistvost a ochranu nejen Ukrajině, ale i Kazachstánu a Bělorusku. Ukrajina se zavázala zlikvidovat svůj jaderný arzenál a jedinou zemí bývalého SSSR, která tehdy vlastnila jaderné zbraně, se stala RF. Naposledy pak RF uznala územní celistvost Ukrajiny v roce 1997 podepsáním dohody o přátelství, spolupráci a partnerství.

Chruščovův „dar“ se touto optikou mění na mnoha podpisy stvrzený politický akt potvrzovaný opakovaně oběma stranami. Krym se tak fakticky stává vlastnictvím Ukrajiny dle obecných zvyklostí mezinárodního práva (viz můj předchozí díl).

Po roce 1992 se na Krym začali vracet vyvlastnění Tataři, kteří si po vládě nárokovali zabrané byty a pozemky. Jejich podíl na současném obyvatelstvu je asi 13 - 15 %. Zhruba 24 % jsou Ukrajinci a více než 58 % tvoří pak Rusové. Národnostní složení se znovu zcela proměnilo.

Poslední události z roku 2014 vezmu jen velice stručně, a znovu jen z pohledu Krymu. V reakci na ukrajinské národní protesty zvané Euromajdan, byl donucen k odstoupení proruský prezident Janukovyč. Ten nařídil zrušit plánované podpisy smluv DCFTA, což byla dohoda EU s Moldavskem, Ukrajinou a Gruzií o volném pohybu osob, kapitálu a zboží v EU a dotčených státech. Tato dohoda mohla velmi uspíšit přístupové rozhovory Ukrajiny do EU. Nespokojené obyvatelstvo vyšlo do ulic a rozpoutalo vlny protestů. Těch se ale neúčastnily oblasti Donbasu, Krymu a několika dalších, kde žije výrazná část rusky hovořících občanů.

Zatímco západ Ukrajiny protestoval proti Janukovyčovi, východ Ukrajiny včetně Krymu protestoval proti nové vládě, která se v Kyjevě sestavovala. Autonomní vláda Krymu (samozřejmě podřízená Ukrajině, tato situace je v podstatě na Krymu neustále již od středověku) v reakci na protesty připravovala referendum o budoucnosti Krymu. S tím ale nesouhlasilo tatarské obyvatelstvo, které vtrhlo na zasedání ve snaze zabránit přijetí referenda. V tomto konfliktu došlo ke dvěma tragédiím a mnoha zraněním.

Hned následující den se na území Krymu objevila skupina neoznačených vojáků s ruským vybavením, kteří rychle a efektivně obsadili významné budovy, letiště a přístupové cesty. Vtrhli do autonomního parlamentu a donutili ho odstoupit z funkce. Ještě ten den byla jmenována nová vláda, která jako první rezoluci přijala neuznání nově vznikající vlády v Kyjevě. Druhá rezoluce vedla k vyhlášení referenda o vstupu do Ruské federace.

Pro připojení k Ruské federaci s právem subjektu federace hlasovalo cca 95 % respondentů. Účast byla kolem 90 % obyvatel (28).

Výsledek tohoto referenda samozřejmě nebyl uznán kyjevskou vládou. Přesto přítomnost cizích vojáků v oblasti prosazuje opak. O rok později sám prezident Vladimír Putin vydal prohlášení, že útok na Krym nařídil pro ochranu jeho ruských obyvatel (29) a na ochranu prezidenta Janukovyče, kterému údajně šlo o život.

Krym je dodnes okupované území Ukrajiny Ruskou federací. Takto zní rozhodnutí Rady OSN po zvážení všech informací (30). Rezoluce byla přijata 100 hlasy, 11 hlasovalo proti a 58 států se zdrželo, nebo nebylo přítomno.

Po skončení První světové války se prezident Masaryk velmi činil, aby se nově vznikající stát Československo uskutečnil. Jeho autorita na mezinárodním poli vedla uherské Rusíny k vyjádření, že jejich nově vznikající stát bude připojen právě ke vznikajícímu Československu. Situace nečekaná, ale vlastně ne neuskutečnitelná. A tak v roce 1919 (právoplatně až od roku 1920) se rozšířila Československá hranice o zhruba 12 000 km2 a asi 600 000 obyvatel.

Takto setrvala Podkarpatská Rus až do roku 1939, kdy ji pomocí arbitráže i vojensky schramstlo Maďarsko. Po Druhé světové válce mělo dojít k obnově Československa v původních hranicích. A i když Moskva souhlasila, k připojení Podkarpatské Rusi zpět k Československu nikdy nedošlo. V roce 1945 došlo k podpisu darovacích smluv komunistickým předsedou vlády Zdeňkem Fierlingerem a ministrem zahraničí Vladimírem Clementisem (31).

Česko ani Slovenko nikdy nepodniklo anexi území zpět, přestože by pravděpodobně vůle místních obyvatel byla. Takto se totiž mezinárodní politika nedělá. Neměli bychom tedy chtít, aby Ruská federace současný konflikt na Ukrajině vyhrála. V jejím zájmu je získat zpět všechna území, kde žije část ruského obyvatelstva (ať už přistěhovalců či zdomácnělých) nehledě na historické reálie. Toto ohýbání historických skutečností se může kdykoliv obrátit proti komukoliv.

Nezapomínejme, že v České republice žije 25 000 Rusů, kteří mají pouze ruské státní občanství a další deseti tisíce těch, kteří mají občanství dvoje (32). Česká republika byla v letech 1948 - 1989 satelitním státem (v podstatě vojensky, ekonomicky i politicky podřízeným státem) RSFSR. Je dost možné, že podle současného chování ruských představitelů a armády na Ukrajině, může být tento způsob řešení aplikován v budoucnu kdekoliv jinde.