Článek
Délka čtení: 19 minut
Po celém západním světě (Evropa a Severní Amerika) je nyní společnost rozdělena na ty, kteří všemi možnými prostředky podporují obranyschopnost Ukrajiny, a na ty, kteří uznávají nároky Ruské federace na ukrajinské území a suverenitu. Jakou stranu si vybrat? Proč fandit Rusku? Proč fandit Ukrajině? Na takové otázky by si dnešní člověk měl připravit poměrně jasnou odpověď. Nelze si totiž odpověď nepřipravit. Rusko-ukrajinský konflikt totiž nastavuje novodobé chápání světa, přepisuje mezinárodní zvyklosti a bude hrát výraznou roli v tom, jak bude Evropa vypadat následujících nejméně deset let. A to se týká každého z nás.
Sepsal jsem tedy hlavní argumenty, které by měli člověku pomoci se rozhodnout, kterou stranu by rád viděl na stupni vítězů.
Původně jsem tento článek plánoval jako jeden příspěvek, ale rozrostl se do monstrózních rozměrů. Proto jsem se rozhodl ho rozdělit do několika samostatných segmentů, které budu publikovat jako seriál. Toto je čtvrtý díl.
Co v celém seriálu zazní:
Díl 4. Když máš za spojence teroristy
Díl 5. Pokřivené normy
Díl 6. Co po Ukrajině?
Díl 7. A co když je to všechno jinak?
Proč nechceme podporovat ruskou válečnou mašinerii? - díl 4.
5) Spojenci nepřátelé západu!
Zatímco západní Evropa a severní Amerika posílají napadené Ukrajině zásoby vysloužilé, ale i nové vojenské techniky, aby se napadená země mohla efektivně bránit, Ruská federace našla také některé státy, které jí pomáhají doplňovat vyčerpanou munici.
Zároveň musíme zmínit, že okupací Ukrajiny se Ruské federaci výrazně uzavřela diplomatická brána do většiny demokratického světa. Pojďme se tedy podívat, kdo navštěvuje v současné době Moskvu a navazuje s ní diplomatické vztahy. To nám totiž může hodně ukázat o politické orientaci tohoto státu (viz díl druhý této série).
Níže najdete seznam států, se kterými udržuje Moskva diplomatické, ale i obchodní styky od roku 2022, tedy od vypuknutí války. V seznamu nenajdete státy SNS, neboť u nich se jedná o smluvní agendu a může být pro ně komplikované se ze vztahů vyvázat. Stejně tak neuvádím dlouhý seznam afrických států, které se v roce 2023 zúčastnili plánovaného Rusko-afrického summitu. Ale je potřeba zmínit, že i na něm se mnozí členové snažili vyjednávat mír na Ukrajině, zatímco jiní členové deklarovali podporu Vladimíru Putinovi (33). Velmi problematické je pak říjnový summit států BRICS, který by svými motivy vydal na samostatný článek.
Neutrální země.
Státníci Rakouska a Izraele (tedy Karl Nehammer a Naftali Bennet) navštívili Kyjev i Moskvu na mírové cestě jen pár dní po zahájení války. Izraelský premiér 5. 3. 2022 a rakouský kancléř 11. 4. 2022. Jejich cesta byla deklarována jako mírové jednání (34). Rakouský kancléř však pravděpodobně odváděl pozornost od vnitřních politických problémů (35).
V podobném duchu navštívil Moskvu i Kyjev prezident Indonésie, Joko Widodo. Jeho hlavním cílem bylo zajistit dostatek jídla (které proudí z Ukrajiny) pro jeho zhruba 300 milionovou zemi. Indonésie z tohoto důvodu zůstává neutrální a podporuje snahy o mírový dialog (36).
Země sporné?
Maďarský premiér Viktor Orbán navštívil Moskvu hned několikrát, i když poprvé (od začátku války) se jeho přítomnost v RF týkala spíše ceremoniálu pohřbu bývalého prezidenta Gorbačeva. Zajímavější je jeho návštěva 5. července roku 2024, kdy Maďarsko teprve druhý den předsedalo Evropské Unii v půlročním rotačním předsednictví.
Evropský parlament se proti této návštěv ohradil, neboť předsedající země nemá žádný mandát na tvorbu zahraniční politiky, tu zajišťuje jednomyslné rozhodnutí Evropské rady. A i když Viktor Orbán později uvedl, že to byla soukromá návštěva, v RF byla prezentována jako první návštěva z EU i s logem maďarského předsednictví.
Proč je to problém? Protože v zemi, kde probíhá cenzura informací, bude tato ostatními členy EU neschválená návštěva interpretována jako příklon EU k RF. Zároveň víme z podaných rozhovorů novinářům, že Orbán navrhl později v Kyjevě, aby se Ukrajina prakticky vzdala. Tedy aby přijala mír s tím, že již obsazená území připadnou Rusku (37). To je ale v rozporu se všemi smlouvami i s tím, jak funguje mezinárodní právo (viz můj druhý díl).
Zároveň víme, že Maďarsko je jedinou zemí, která blokuje/zdržuje pomoc Evropské unie Ukrajině. Maďarský premiér dlouhodobě hlasuje proti této pomoci. Svolí vždy až po nějakém ústupku. Například minulý rok byla Maďarsku odblokována dotace, kterou EK zadržela z důvodu dlouhodobějšího porušování demokratických principů v Maďarsku (38).
Zde je nutno vysvětlit, že všichni členové EU jsou povinni implementovat evropské zákony, které schválí Evropský parlament. Ten je složen z volených zástupců všech členských států v rovnoměrném poměru. Pokud jednotlivé země porušují tyto povinnosti, nebo dochází-li v nich k porušování demokratických principů (omezování osobní svobody, cenzura, rušení kontrolních orgánů státu a podobě), nemají nárok na dotace, dokud tyto problémy dotyčná země neodstraní. Tím se rozvíjí víceméně rovnoměrně a přispívá tak k jednotnému chápání toho, co je to být Evropan.
Zároveň s tím je Maďarsko společně se Slovenskem v současné době stále relativně ekonomicky blízkým partnerem RF. Zatímco ostatní členové se odstřihli od ruského plynu a současně nacházejí alternativní řešení pro ruskou ropu, Maďarsko se Slovenskem stále odebírají ropu přímo od ruského Lukoilu, i přes embargo na dovoz ropy (39, 40) platné od prosince 2023. Maďarsko se v tomto vymlouvá na ohrožení národní bezpečnosti a že alternativní cesty prostě nejsou. Vinu svaluje i na další státy, které by transport do země mohly zajistit (například Chorvatsko). Maďarsko tak dál sponzoruje otevřeně válečný konflikt tím, že do Ruska posílá a i v budoucnu plánuje posílat evropské peníze. A jak víme (a rozebereme si to v díle příštím), Rusko jede již plně na válečné ekonomice - tedy všechna odvětví průmyslu se orientují na vojenský průmysl.
Posledním politickým aktem snižujícím důvěryhodnost Maďarska je jeho dohoda o práci Rusů v Maďarsku jako gastarbeiterů. Maďarsko usnadnilo vydávání národních karet, které umožňují volný pohyb jejich držitelů v shengenském prostoru tím, že prakticky zrušilo kontroly žadatelů z Ruska a Běloruska (41). Víme, že ruští a běloruští občané v Evropě vystupují často jako agenti, kteří páchají trestnou činnost ve prospěch Ruska s cílem destabilizovat EU (42). Aktem Maďarska se jejich práce minimálně zjednoduší.
Na stole tedy leží otázka, na čí straně tedy Maďarsko doopravdy stojí. Pokud máme v Evropě táhnout za jeden provaz, měli bychom toho být všichni schopni. Když ne, institut odchodu už si vyzkoušelo UK. Ale záměrné blokování akce EU ve vlastní prospěch považuji za nepřijatelné.
Robert Fico, premiér Slovenska, navštívil Moskvu 22. prosince roku 2024. Nejdříve tvrdil, že se jednalo o státní návštěvu. O tom ale neinformoval svůj kabinet, ani ministra zahraničí a neexistuje o tom žádný oficiální záznam. Zároveň s sebou neměl ani sekretáře, ani tlumočníka. Po konfrontaci opozicí obrátil a tvrdil, že se jednalo o pracovní schůzku, a prezidenta navštívil ze slušnosti. Ani o tom neexistují žádné záznamy. Novinářům pak Robert Fico tvrdil, že Moskvu navštívil čistě soukromě. Každopádně existují důkazy (43), že premiér Slovenska v Moskvě byl. O čem s prezidentem RF hovořil nikdo neví. Vyvstává tedy otázka, čemu návštěva tedy vlastně posloužila. zdá se, že svou rétorikou i akcemi se Robert Fico stává užitečným idiotem RF či Vladimíra Putina osobně.
Užitečný idiot je termín označující osobu, která šíří informaci, o jejíž skutečném cíli nemá plné povědomí, a tak slouží autorovi informace jako „užitečný“ šiřitel.
Podobnou pozici zaujímá i Turecko a jeho prezident Recep Erdogan. I on byl navštívit Vladimíra Putina v Moskvě a to hned několikrát. Erdoganovy motivy jsou jednoduché. I když je země dlouhodobým kandidátem pro vstup do EU, není vázána žádnou dohodou o dodržování evropských sankcí. Leda by se tím stalo terčem sankcí samo. Proto je jasné, že turecký prezident hraje karty oběma stranami, a i když výrazně podporuje Ukrajinu, má také úzké vztahy s ruskými dodavateli i státem.
Proč to Turecko hraje na obě strany? Řekněme, že historicky sdílí podobný osud i etnickou minulost jako Ukrajina. Zároveň její podporou si turecký prezident kompenzuje svůj rostoucí profil diktátora i úpadku demokracie v Turecku. Podporou Ruska ale upevňuje svoji vojenskou pozici v regionu. Proč to Putin dovolí? Možná proto, že mu Turecko umožňuje investovat v energetice, ale spíše proto, že Turecko kontroluje Bospor. Průplav, kterým z Ruska odchází výrazné množství komodit do světa (44).
Turecko tak logicky stojí na půli cesty. Doufejme, že v budoucnosti jasněji zvolí své priority. Za Erdoganovi vlády to ale určitě nebude (45).
Země nepřátelské!
Od začátku ruské invaze na Ukrajinu navštívil Moskvu i kubánský prezident Miguel Díaz-Canel s celou delegací. Cílem bylo odhalení sochy Fidela Castra v Moskvě (rok 2022) a pak na přehlídku na Rudém náměstí (2024). To není překvapující, protože Kuba je nejzápadněji položenou komunistickou zemí na světě, která se potýká s výraznými ekonomickými obtížemi již dlouhé roky. Kvůli dlouhodobému porušování lidských práv se země na sankčním seznamu USA. Jen pro informaci v roce 2022 se na Kubě kromě nedostatku základního zboží objevily ještě potíže s dodávkami elektrické energie kvůli dlouhodobě zanedbané výrobní kapacitě i síti. V ten samý rok ze země uprchlo 180 000 obyvatel (46).
Dalším výrazným podporovatelem Ruska je Čína a její komunistický prezident Si Ťin- pching, který bavštívil v posledních dvou letech Rusko několikrát. Zároveň se i Peking stal prvním místem které Putin navštívil po svém znovuzvolení prezidentem. V obou případech jde o schůzky strategického významu pro oba státy. Ruskou ztrátou evropského a amerického trhu nutně hledá spojence v Asii. Čína s Indií jsou nyní velmi výraznými odběrateli ruského plynu a ropy. A i když je pro Rusko Čína výraznějším partnerem, pro Čínu je situace složitější. Země manévruje tak, aby se vyhnula sankcím z USA a EU. Například tak obchází platby Rusku, nebo do země neposílá určité zboží (47). I když Čína nabádá k deeskalaci konfliktu, navrhuje Ukrajině výměnu dobytých území za mír, což je nepřijatelná podmínka. Sama Čína otevřeně bojuje v Evropě a USA se svou výzvědnou aplikací TikTok a online tržišti Temu a Shein (například). Zároveň je již několik let pod ostrou kritikou ze strany OSN za vyvražďování Ujgurů a nucené počínšťování Tiběťanů.
Rusko otevřeně podporuje například i Sýrie. Její vůdce Bashar al-Asaad navštívil Moskvu po dlouhých deseti letech. Význam schůzky byl několikaznačný. V první řadě se jedná o ruskou snahu i přes válečný konflikt na Ukrajině uplatňovat své zájmy v zemích své sféry vlivu. Zde například vyjednáváním mezi Íránem, Sýrií a Tureckem o problematické hranici mezi všemi státy. Basharova schůzka s prezidentem Putinem byla ale nedobrovolná a naznačuje tak, že Putin drží prst na tepu Sýrie. Sýrie se ale již dlouhých dvanáct let topí v ničivé občanské válce, při které přišlo víc než 16 000 000 lidí o domov a musel ze země uprchnout či žít v uprchlických táborech. 500 000 lidí navíc přišlo o život (48).
Kim Čong Un navštívil Moskvu recipročně, protože Vladimír Putin navštívil KLDR. Cílem těchto oboustranných návštěv bylo podepsání obranné dohody mezi těmito státy. Navíc měla návštěva stvrdit i ekonomické účely. Rusko nyní dodává do KLDR potraviny výměnou za munici a korejské zbraně (49). Severní Kora poslal jako odpověď ruské podpoře stovky vojáků na válečnou frontu. Severní Koreu asi není potřeba představovat. Jedná se o nejizolovanější zemi světa, neboť v ní platí přísná cenzura a její obyvatelstvo nesmí vycestovávat ze země. Životní úroveň KLDR je hluboce trýznivá, země má bohatý vojenský program, ale její obyvatelstvo trpí hladem a nedostatkem lékařského zboží.
Reciproční návštěva prezidenta Vladimíra Putina ve Spojených Arabských Emirátech a Saúdské Arábii, stejně jako návštěva prezidenta SAE v Moskvě se nesla ve znamení spolupráce a vzájemné podpory. Vše spojuje znovu otevřený konflikt mezi Palestinou a Izraelem, konkrétně izraelská ofenzíva Gazy, která následovala masakr civilistů na izraelském hudebním festivalu NOVA příslušníky Hamasu z Gazy. V reakci na ofenzívu se strhla mezinárodní diskuze, která odlehčila pozornost Ukrajinsko-ruskému konfliktu. To také vedlo ke snížení mezinárodní podpory, včetně té vojenské. A proto si státníci SAE i SA a RF deklarovali vzájemnou podporu (50). SEA i SA jsou dlouholetými sponzory (51) teroristických organizací jako například Hamas. Z arabského pohledu je neoficiální i oficiální podpora odporu vůči Izraeli naprosto v pořádku.
Min Aung Hlaing, armádní generál vyvolal v Mynamaru vojenský převrat po demokratických volbách, které se odehrály v roce 2020. Min Aung Hlaing rozšířil do médií podezření a zmanipulování voleb. Armáda převzala kontrolu nad zemí, pozavírala současné vládní představitele a uspořádal v zemi vládu junty. Sám Min Aung Hlaing se prohlásil za premiéra dočasné vlády v roce 2021 a slíbil do roka nové volby. Nyní, v roce 2025 stále vládne vojenská junta s významnou podporou z RF (52). Stejně jako EU, tak i ASEAN (Sdružení národů jihovýchodní Asie) odsoudili myanmarský převrat. Ruská federace však do Myanmaru prodává zbraně, které místní armádě pomáhají získat výrazný vliv v regionu (podobně jako v Jižním Súdánu).
Poslední na seznamu je Palestina. Země samotná je ve složitém vztahu s Izraelem, který ji dlouhodobě okupuje. Je však potřeba říci, že okupace je výsledkem prohrané války, kterou pět arabských sousedů Izraeli vyhlásilo ihned poté, co OSN vyhlásilo jeho vznik v roce 1948. Izrael válku vyhrál a dodnes okupuje strategická území, která pokládá za zdroje odporu k jeho státnosti. Celá tato situace by si vyžádala velmi dlouhý a nejednoznačný článek, jehož výsledkem by bylo, že Palestina (stanovená OSN ve stejný den jako Izrael) využívá dlouhodobě prostředky humanitárních pomocí i vlastního rozpočtu k financování zbrojního průmyslu, zatímco obyvatelstvo Palestiny je dlouhodobě řazeno na nejnižší příčky v úrovni kvality života na světě (53). Důkazem o nefunkčnosti Palestiny může být pohled do jejího vedení, které tvoří představitelé organizací Fatah a Hamas. Obě tyto instituce jsou na seznamu mezinárodních teroristických organizací mnoha států (příklad zde, 54). Moskva je dlouhodobě jediným státem, který dodává platformu těmto organizacím k ustanovení jejich vlády nad Palestinou. (55)
Závěrem této sekce podotýkám, že výběr států není nijak náhodný ani tendenční. List je dohledatelný na Wikipedii (zde, 56), můj výběr vysvětlený hned na začátku. Všechny státy zde jmenované mají společné to, že buď zcela opovrhují demokratickými hodnotami (8 zemí), nebo omezují demokratické principy ve své zemi dlouhodobě (2 země), anebo jejich vlády koketují s extremistickou rétorikou (2 země). Ruská federace podporuje tyto státy ze stejného principu, ze kterého rozšiřuje po Evropě dezinformace. Demokracie totiž není v RF hodnotou. Ale o hodnotách RF budeme mluvit příště.
