Článek
Délka čtení: 12 minut
Po celém západním světě (Evropa a Severní Amerika) je nyní společnost rozdělena na ty, kteří všemi možnými prostředky podporují obranyschopnost Ukrajiny, a na ty, kteří uznávají nároky Ruské federace na ukrajinské území a suverenitu. Jakou stranu si vybrat? Proč fandit Rusku? Proč fandit Ukrajině? Na takové otázky by si dnešní člověk měl připravit poměrně jasnou odpověď. Nelze si totiž odpověď nepřipravit. Rusko-ukrajinský konflikt totiž nastavuje novodobé chápání světa, přepisuje mezinárodní zvyklosti a bude hrát výraznou roli v tom, jak bude Evropa vypadat následujících nejméně deset let. A to se týká každého z nás.
Sepsal jsem tedy hlavní argumenty, které by měli člověku pomoci se rozhodnout, kterou stranu by rád viděl na stupni vítězů.
Původně jsem tento článek plánoval jako jeden příspěvek, ale rozrostl se do monstrózních rozměrů. Proto jsem se rozhodl ho rozdělit do několika samostatných segmentů, které budu publikovat jako seriál.
Co v celém seriálu zazní:
Díl 1. Historie válek
Díl 2. Stát na poli mezinárodního práva
Díl 3. SSSR a RF
Díl 4. Když máš za spojence teroristy
Díl 5. Pokřivené normy
Díl 6. Co po Ukrajině?
Díl 7. A co když je to všechno jinak?
Proč nechceme podporovat ruskou válečnou mašinerii? - díl 1.
1) Naše vlastní historická zkušenost
29. září 1938 byla v německém Mnichově podepsána dohoda, která víceméně rozhodla o osudu Československa. Události vedoucí k této dohodě mohou velmi připomínat dění v současných pohraničních regionech Ukrajiny, tedy v Luhanské, Doněcké, Charkovské i Sumské oblasti. Co se tehdy dělo by měl znát každý středoškolák.
Velmi zjednodušeně řekněme, že světová ekonomická krize ve 30. letech dvacátého století dopadla na tehdejší Německo velmi silně, a o to silněji dopadla na chudší regiony pohraničí (německého i českého), kde žila značná část německého pracujícího obyvatelstva, které bylo závislé na výrobních závodech ve vnitrozemí Německa.
Německy hovořící obyvatelstvo se na území Čech objevilo již ve 12. a 13. století a to převážně na popud českého krále Přemysla Otakara 1., který sem německé obyvatelstvo pozval, aby kolonizovalo horské oblasti hranic. Důvody byly převážně ekonomické. Od této doby můžeme považovat české Němce za součást historie a kultury Českých zemí (zdokumentováno například v: Deutsche Geschichten im Osten Europas, Böhmen und Mähren od Fridricha Prinze - 1).
Německy hovořící obyvatelstvo se tehdy velmi nechalo ovlivnit myšlenkami Konráda Henleina, který nabádal k odporu vůči českým úřadům a obyvatelstvu. O několik let později se těchto myšlenek skutečně chopil i Adolf Hitler a nárokoval si české pohraničí jako součást německé říše právě díky vysokému podílu německého obyvatelstva v regionech. Svá tvrzení často opíral o tvrzení, že se Češi dopouští na Němcích násilí (2).
Mnichovská dohoda byla podepsána hlavně proto, aby se zabránilo německé expanzi, před kterou varovalo množství politiků. Obsazením československého pohraničí měla být Německu hozena kost, o které západní politici doufali, že Německo uspokojí. Kam to ale skutečně vedlo, je dnes jeden z nejzdokumentovanějších momentů naší historie. 15. března roku 1939 překročila německá armáda hranice pohraničí a obsadila celé Československo (3).
Proč trávím tolik času popisováním historie staré 80 let? Protože současné dění na Ukrajině velmi intenzivně toto dění připomíná. I zde vidíme nárok na území, kde žije výrazný podíl Rusů, a i zde vidíme výrazná prohlášení o ohrožení bezpečnosti ruskojazyčného obyvatelstva Ukrajinci (4). Vyvoláním strachu a dlouhodobým opakováním některých myšlenek se RF snaží vytvořit legitimní důvody pro obsazení jisté části cizího státu, aby zničila jeho možnosti se efektivně bránit (veškerá infrastruktura k efektivní obraně země je umístěna v pohraničí - viz. česká maginotova linie 5). Můžeme předpokládat, že stejně jako Německo v roce 1938/9 se Rusko pokusí o stejný politický tah. A proto výhra Ruska na Ukrajině výrazně urychlí a usnadní expanzi RF směrem na západ.
2) Válečná minulost RF ve srovnání s USA a UK
Ruská federace a její přímí předchůdci, tedy RSFR a SSSR, se jako výrazná světová velmoc od První světové války účastní světových vojenských konfliktů. Motivace může být různá, ale není to nic nestandardního. Stejným způsobem se zapojují i ostatní mezinárodní mocnosti (USA, UK, Francie či například Čína a Indie). Pro zvětšení světového vlivu je přítomnost v cizích válečných konfliktech naprosto klíčová, navíc jako spojenec ctíte povinnost pomoci.
Je třeba ale poukázat na smutný fakt, že z 15 vojenských konfliktů jich 13 bylo na území federace. Zde je seznam vojenských konfliktů od roku 1991, které vznikly na území Ruské federace, nebo na jejích hranicích (v tomto případě jsou vypsány pouze konflikty, kde se Rusko aktivně účastnilo bojů - 6). V závorkách uvádím i stručný motiv konfliktu.
- 1991 -1993 Válka v Abcházii (Abcházané se s podporou Rusů snaží o nezávislost na Gruzii)
- 1991 -1993 Občanská válka v Gruzii (puč proti demokratickému prezidentovi Gamsachurdijovi)
- 1992 Válka v Ponděsteří (podpora rusky hovořících obyvatel Moldávie k vytvoření vlastního státu)
- 1992 Osetijské vnitřní konflikty (potlačení Ingušského povstání v Osetii)
- 1992 -1997 Tádžikistánská občanská válka (konflikt dvou kmenových politických uskupení, který se přelil v občanskou válku)
- 1993 Ázebrajdžánský konflikt (snaha o ochranu 6 % ruského obyvatelstva)
- 1994 -1996 První Čečenská válka o nezávislost (invaze RF do Ičkerie, která vyhlásila nezávislost na SSSR po jeho rozpadu)
- 1999 Válka v Dagestánu (invaze Čečenců do islámského Dagestánu)
- 1999 - 2009 Druhá Čečenská válka (kompletní zničení Čečenska/Ičkerie)
- 2008 Válka v Jižní Osetii (osetijští separatisté ostřelují Gruzii, následuje invaze RF do Gruzie a vyhlášení nezávislé republiky Jižní Osetie, kterou uznalo jen Rusko, Nikaragua, Venezuela, Nauru a Sýrie).
- 2009 Kavkazské povstání (etnická povstání, snahy o nezávislost)
- 2014 Válka ve východní Ukrajině (konflikt vyvolaný událostmi Euromajdanu - tedy národního povstání Ukrajinců, Ukrajina se nyní orientuje na západ a chce se připojit k EU a NATO, Rusko s tím nesouhlasí a tak podporuje separatisty na východě. V roce 2022 otevřeně pronikla RF armádou na území Ukrajiny)
- 2023 Vzpoura Wagnerovy skupiny (žoldácká skupina Wagnerovci byla rozpuštěna po násilné smrti jejího vůdce - ten vyjádřil nespokojenost s řízením postupu války na Ukrajině)
Jen pro srovnání udávám seznam konfliktů, které ve stejném časovém období, tedy od roku 1991 vedly USA:
- 1990-1991 Válka v zálivu (obrana Kuvajtu před invazí z Iráku)
- 1991 - 2001 Válka v Jugoslávii (asistence na straně NATO hlavně v otázce Kosova)
- 2001 - 2021 Válka v Afghánistánu (potlačení teroristické skupiny Tálibán, odplata za útok na Dvojčata, při kterém zemřelo zhruba 3 000 civilistů)
- 2003 - 2011 Válka v Iráku (koaliční válka ke svržení diktátora Saddáma Husajna)
Pro další srovnání udávám války Spojeného království
- Konflikty v Severním Irsku (od šedesátých let boje severních Irů o nezávislost na britské koruně)
- 2001 Operace Trvalá Svoboda (jako spojenec USA válka proti Tálibánu)
- 2011 Občanská válka v Libyi (mezinárodní dozor OSN)
- 2012 Občanská válka v Mali (boje Tuaregů o nezávislost, Mali požádalo o asistenci)
- 2014 - 2017 Občanská válka v Iráku (po stažení amerických vojsk došlo k nestabilitě v regionu a nárůstu světového terorismu - ISIS)
- Konflikty v Severním Irsku (od šedesátých let boje severních Irů o nezávislost na britské koruně)
A na samotný závěr přidávám seznam válečných konfliktů s účastí Ukrajiny:
- 2014 Válka ve východní Ukrajině (konflikt vyvolaný událostmi Euromajdanu - tedy národního povstání Ukrajinců, Ukrajina se nyní orientuje na západ a chce se připojit k EU a NATO, Rusko s tím nesouhlasí, a tak podporuje separatisty na východě. V roce 2022 otevřeně pronikla RF armádou na území Ukrajiny)
Shrneme-li povahy vojenských konfliktů všech tří světových mocností (pro zjednodušení jich neuvádím více), lze vyvodit určité důsledky. Války USA i UK jsou vedeny na cizím území. Ze strany UK jde většinou o vyžádanou či mezinárodní asistenci v nestabilních regionech (často pod hlavičkou OSN či NATO). Konflikty nemají povahu invazní, ale naopak mají konflikty eliminovat a ukončovat. Ze strany USA se jedná o války proti destabilizačním vlivům demokratického světa, a to hlavně proti terorismu a jeho podpoře. Průběhy jednotlivých konfliktů nehodnotím a nijak je neobhajuji. Diskutabilní jsou i důvody, které k vojenským intervencím vedou, přesto se jedná o války, jejichž cíl je velmi snadno definovatelný a zároveň také měřitelný (Rozpad ISIS, zabití Usáma bin Ládina…).
Ukrajina jako taková v žádném válečném konfliktu, kromě toho s Ruskou federací, nebyla. Vzdání se svého jaderného arzenálu z dob studené války se Ukrajina kompletně vzdala naděje na výraznější světový vliv (7,8).
Kdežto války RF se velmi často odehrávají na jejím území a v příhraničních oblastech. Velmi často jsou to konflikty motivované režimem, nebo boji proti režimu. Války mají povahu invazivní, tedy RF vstupuje na území cizího státu a na něm provádí operace, k nimž nemá svolení mezinárodní dohodou, ani pověření OSN. Velmi často jsou záminkou pro invazi pozvánky neuznaných státních útvarů (Abcházie, Jižní Osetie, Luhansko…) s prohlášením o genocidě obyvatelstva či jako bezpečnostní záruka. Obyvatelstvo v nebezpečí je téměř vždy obyvatelstvo rusky hovořící. Cíle konfliktů jsou velmi často nejasně definovány (osvobození od útlaku, bezpečnost obyvatel) a už vůbec se nedá měřit jejich naplnění. V naprosté většině jde o konflikty, na jejichž vyvolání měla RF výrazný podíl.
Z tohoto důvodu nelze brát RF jako garanta bezpečnosti a stabilizační prvek regionu. Naopak, RF je příčinou mezinárodních problémů, a dostat se do jejího pohraničí znamená neustálé riziko vojenského konfliktu.
