Článek
Někoho tak dokonalého jsem nikdy předtím nepotkal. Ona měla prostě všechno. Byla krásná, vtipná, ale zároveň i neuvěřitelně inteligentní. Ve chvílích, kdy jsem zrovna nemohl být s ní, jako byla třeba právě tahle, jsem si ji alespoň představoval a nechával se unášet do nádherného snového světa ve své hlavě. V něm jsme byli jen my dva, spolu na prosluněné pláži a povídali jsme si před naším společným domem. I když, byla to vlastně spíš taková menší vilka. Člověk by si neměl klást malé cíle. A uvnitř byl…
Ze zamyšlení mě zničehonic vytrhl hlasitý výkřik a pronikavý zvuk tříštícího se skla. To mohlo znamenat jediné. Šel jsem do akce.
„Tak jeď, ksakru, jeď!“ pobízel mě z ulice známý hlas poněkud agresivně, ale já už měl dávno nastartováno a dveře u spolujezdce otevřené. Stačilo jen naskočit.
„Jak to dneska šlo?“ zeptal jsem se s milým úsměvem a vzhlédl na slečnu, která ke mně prudce nastoupila.
„Jeď, do háje, a nech si tyhle vtípky!“ odpověděla mi napjatě a málem vysklila okénko, když za sebou prudce zavřela dveře. Měla pravdu, tohle nebyla zrovna ta nejlepší chvíle na konverzaci.
Oběma rukama jsem chytil volant a pořádně dupl na plyn. Motor krátce zaprotestoval, ale nakonec jsme poměrně úctyhodnou rychlostí vyletěli do ulice před námi.
Adriana se na svém sedadle otočila dozadu, nikdy totiž nepoužívala bezpečnostní pás, a s láskyplným pohledem se zadívala na zničenou výlohu klenotnictví, která nám rychle mizela z dohledu. Kéž by se takhle někdy podívala i na mě.
No dobře, možná jsem se trošičku zamiloval. Ale kdo by jí jenom dokázal odolat? Ti povrchní si zamilovali její tělo. Intelektuálové zase její mozek. A ten zbytek zbožňoval její osobnost. Zkrátka na ní nebylo co vytknout.
Tedy, každý samozřejmě máme nějakou tu malinkou, snadno přehlédnutelnou chybičku, ale to je dle mého názoru součást života. Chyby jsou přece to, co nás dělá lidmi. Někdo je příliš důvěřivý, jiný naopak až moc namyšlený, no a Adriana zase jen ráda provozuje ne úplně legální činnosti. Na druhou stranu, kdo nikdy nic neukradl? Jak vždycky říkám, ten kdo je bez viny, ať hodí kamenem.
„To je nádhera,“ vydechla Adriana nadšeně a zkusila si jeden z větších náhrdelníků, které jí ležely na klíně ve velké černé krabici společně s dalšími cennostmi.
Jenom jedním okem jsem nakouknul a hned jsem uviděl, že je ta krabice plná až po okraj. Mohlo tam být alespoň sto kusů nejrůznějších šperků, a to jsem nepočítal malé prstýnky a náušnice. O ceně jsem ale neměl absolutně žádnou představu. Na to byla dobrá Adriana, já byl jenom řidič. I když, kdyby mě o to poprosila, tak bych ty šperky klidně studoval tak dlouho, až bych jejich cenu odhadl s přesností toho největšího znalce.
„Kolik?“ zeptal jsem se prostě, i když jsem zprvu nechtěl. Dělal jsem to tak vždy. A Adriana mi pokaždé odpověděla stejně.
„Alarm se spustil, až když jsem odcházela, takže tam první fízl dorazí tak za pět minut. Jsme v suchu,“ promluvila jakoby mimochodem, aniž by se na mě podívala.
„Adriano,“ oslovil jsem ji znovu a podíval se jí do očí, i když to při rychlosti, kterou jsme jeli, nebylo zrovna bezpečné. Ona můj pohled opětovala a já si okamžitě připadal, jako bych se o něco zmenšil. To ty její oči prostě dělaly.
„Jenom dva,“ přiznala nakonec a pomalu na mě zamrkala. I moje slova na ni nejspíš měla silný vliv, stejně jako ta její na mě, jinak by mi určitě neodpověděla.
Já jsem svůj pohled nepřerušil, ale právě naopak ho ještě zesílil, abych Adrianu přiměl k akci.
„Tady je,“ řekla s širokým úsměvem, když mi podávala svou pistoli. Ve chvíli, kdy se naše prsty letmo dotkly, mnou projela vlna rozrušení. Adriana si toho očividně všimla, protože na mě koketně mrkla a teprve pak se znovu zabořila do svého sedadla. Ještě, že jsem už dávno zpomalil na hlemýždí rychlost, jinak bychom se určitě vybourali. Výjimečně nás ale nikdo nepronásledoval, takže nebylo proč spěchat.
Jednou rukou jsem už poměrně zkušeně vytáhl zásobník a pečlivě jsem ho zkontroloval.
„Chybí tři náboje, Adriano. Tři,“ řekl jsem, ale v žádném případě ne rozzlobeně. To by mě nikdy ani nenapadlo. Myslel jsem to jen jako konstatování faktu, ne jako nějakou výčitku, a Adriana to na mě naštěstí dokázala bez problémů poznat.
„To je pravda. Na jednoho chlapa jsem totiž musela použít dva výstřely,“ prohodila Adriana stejným tónem, jakým jiní lidé mluví o tom, co měli k snídani.
Jak jsem říkal, každý má zkrátka nějaké mouchy. U Adriany bych ale byl schopen přehlédnout úplně cokoliv. Věřil jsem, že až budeme spolu, tak nám bude oběma dobře, a to i bez krádeží a násilí. Ji jsem o tom ale zatím bohužel nepřesvědčil.
„Takže za všech těch dvanáct akcí, který jsme už spolu provedli, je to dohromady dva a dvacet lidí?“ zeptal jsem se, když jsem si to v hlavě několikrát přepočítal.
„Ty to ještě počítáš?“ odpověděla mi Adriana otázkou a neznatelně se na mě pousmála. Pak si na krk pověsila další náhrdelník. Tenhle v sobě musel mít alespoň kilogram pestrobarevných drahokamů.
Přikývl jsem. Samozřejmě, že jsem to počítal. To bylo to jediné, co mi v noci dovolovalo usnout. To a taky myšlenka na Adrianu v mé náruči.
Zbytek cesty proběhl mlčky. Jakmile jsme se zastavili před jejím domem, zůstali jsme ještě chvíli sedět v autě, aby mohla Adriana vrátit všechny šperky zpátky do té své krabice. Já si nedokázal pomoct a zase jsem na ni přitom civěl jako pitomec.
„Dobrá práce, zlato,“ prohodila Adriana a otevřela dveře od auta. Takhle mě oslovovala vždycky, když měla dobrou náladu. To jsem přímo zbožňoval.
„A nezapomeň na zítřek! Zítra bude velkej den!“ doplnila, jako bych na to snad byl schopen zapomenout a jednu nohu vystrčila ven z auta.
Předtím, než definitivně vystoupila, jsem očima doslova hypnotizoval její rty, což jsem podvědomě dělal snad pokaždé, když odcházela. Čekal jsem, že tentokrát se ke mně konečně nakloní a políbí mě, alespoň jako výraz vděku, ale ne. Místo toho za sebou dveře zlehka zavřela a svým typickým elegantním krokem se vydala do svého domu s krabicí klenotů v ruce. Polibek jsem si zatím očividně nezasloužil.
Neodjel jsem hned, protože jsem někde ve skrytu duše doufal, že se ještě na své cestě otočí a pozve mě dovnitř. Ani to se ale nestalo, jen mi s laškovným úsměvem zamávala a zmizela v útrobách domu. Bral jsem to jako malé vítězství.
Pokud bych měl být úplně upřímný, tu noc jsem vůbec neusnul. Byl jsem tak nervózní z toho, co mělo proběhnout následující den, že jsem se o spánek vlastně nechtěl ani pokoušet. Přece jen, vykradení největší banky v zemi není něco, co by se člověku stávalo každý den. Adriana ale prý měla naprosto skvělý a neprůstřelný plán a já z něj chtěl slyšet co možná nejméně. Věřím, že nic z toho by mě příliš nepotěšilo. Akorát bych o ni potom měl větší strach.
Tahle akce měla být Adrianiným vrcholným dílem. Zakončením její, a nebo vlastně naší, zločinné kariéry. Pak už bude jen otázkou času, než si svou lásku ke mně přizná a zůstaneme spolu. Právě tato myšlenka nakonec zahnala všechny ty ostatní, zlé a nepříjemné, a právě díky ní jsem mohl druhý den znovu vyjet s odhodláním a vírou v lepší budoucnost.
Společně s Adrianou jsme se zastavili asi dva bloky daleko od banky. Široko daleko sice zrovna nikdo nebyl, ale i tak jsem nedokázal pochopit, proč jsme nemohli jet až v noci. Teď bylo asi osm, možná půl osmé a venku bylo pořád až moc světla na to, aby se člověk dokázal jednoduše skrýt. Nic jsem ale nenamítal. Určitě to bylo součástí onoho geniálního plánu a já bych Adrianin úsudek nikdy nezpochybňoval.
„Těšíš se?“ zeptal jsem se zdvořile a sledoval ji, jak za tuto cestu už potřetí kontroluje zásobník ve své zbrani. I ona dokázala být nervózní, kdo by také v takovéhle situaci nebyl? Jakýkoliv neklid, který nejspíš pociťovala, se ale každopádně rozhodla nedávat příliš najevo a tak mi odpověděla s nadšeným úšklebkem.
„Samozřejmě! Doslova se nemůžu dočkat! Co ty?“ řekla Adriana a poměrně prudce nacpala zásobník zpět do pistole. Nebyl to ani zdaleka tak perfektní pohyb, jako obvykle. Určitě měla obavy, i když je skrývala někde hluboko uvnitř.
„Já taky,“ odsouhlasil jsem jí to sice ne na sto procent upřímně, ale nechtěl jsem ji vidět zklamanou.
„A taky se těším na to, co bude potom,“ prohodil jsem pak a odvrátil od Adriany zrak směrem k volantu. Podle toho, jak se na mě otočila, jsem ji alespoň trochu zaujal.
„Ale, ale, ale. A co bude potom?“ zeptala se mě hravě a namotala si pramen vlasů na prst.
„Cokoliv jenom budeš chtít,“ řekl jsem tak klidně, jak jsem to v tu chvíli jenom dokázal.
Adriana se zasmála a chytila mě jednou rukou kolem ramen.
„Hele, zlato. Jestli to tady dneska dopadne dobře, připomeň mi, že jsem tě chtěla někam vzít,“ zašeptala mi do ucha tak, až jsem z toho dostal husí kůži.
„A kam?“ zeptal jsem se zvědavě a cítil jsem přitom, jak se ve mně hromadí očekávání.
„To je překvapení! Ale věř mi, bude se ti to hrozně líbit,“ ujistila mě Adriana znovu šeptem a nejspíš kvůli tomu, aby umlčela mé další otázky, mě jemně kousla do ucha. Musím říct, že to byl opravdu zvláštní pocit, ale nepříjemný v žádném případě ne.
„Počítám s tím,“ vypravil jsem ze sebe s potížemi, když se ode mě odtáhla. Chtěl jsem říct ještě něco dalšího, ale už jsem k tomu nedostal příležitost. Adriana totiž s širokým úsměvem a neuvěřitelným odhodláním vystoupila z auta a vydala se svižným krokem ke svému cíli.
A já zůstal sedět v autě, znovu sám a znovu bez toho polibku, na který jsem už tak dlouho čekal. I tak jsem se ale cítil skvěle. Jestli to půjde dobře, tak by dnešek mohl nakonec být tím nejlepším dnem za posledních několik let. Možná dokonce za celý můj život!
Pokusil jsem se zachovat co možná největší klid a po deseti minutách, na kterých jsme se s Adrianou domluvili, jsem popojel blíž k bance. Zastavil jsem přesně tak, že jsem měl Adrianin cíl na dohled, ale zároveň jsem byl skrytý před všemi bezpečnostními kamerami, kterých bylo v okolí plno. I tato část plánu byla naprosto precizní a promyšlená do posledního detailu.
S rostoucím neklidem v duši jsem zíral na obrovskou budovu banky, která se přede mnou hrdě tyčila, jako by mě snad chtěla zastrašit. Odsud jsem ale neměl šanci pohledem zachytit vůbec nic z toho, co se mohlo odehrávat uvnitř. Oken tam totiž moc nebylo a vchodové dveře jsem viděl ze špatného úhlu. Nezbývalo mi proto nic jiného, než se rozptylovat poklepáváním nějaké melodie na volant a snažit se přitom nemyslet na to, v jakém nebezpečí se Adriana s největší pravděpodobností nacházela.
Na pozici řidiče je nejhorší právě to, že většinu času vlastně vůbec nic neděláte. Neexistuje žádný způsob, jakým byste se mohli dozvědět, co se děje na místě činu, a zároveň se tam nemůžete vydat, protože by pak nebyla připravená úniková cesta. Je to vážně nevděčná role. Ale pro Adrianu bych se stal čímkoliv, jenom aby jí to udělalo radost.
Měli jsme jasnou dohodu. V případě, že se nevrátí do dalších deseti minut a nebo banku předčasně obklopí policejní auta, měl jsem odjet pryč a nejlépe co nejdál, abych taky neskončil ve vězení. I sama Adriana ale podle mě moc dobře věděla, že bych ji tam nenechal jen tak a nějakých pár houkaček nebo minut navíc by mě k odjezdu určitě nepřimělo. I tak jsem ale čím dál častěji kontroloval čas na hodinkách a když se odpočet přiblížil k osmi minutám, všechen můj předstíraný optimismus byl rázem pryč. Tohle byl ten nejhorší nápad v historii a já už toho měl tak akorát dost!
Naštěstí, a nebo naneštěstí, to záleží na úhlu pohledu, se v tu chvíli konečně něco změnilo. V bance se spustil alarm tak hlasitý, že jsem ho zřetelně uslyšel i v autě a zanedlouho poté ke mně zdálky dolehly i policejní sirény. Jejich reakce byla mnohem rychlejší, než bych původně čekal. Jenom, panebože, doufám, že s tím Adriana počítala.
Nechal jsem si dvacet vteřin předtím, než poruším naši dohodu a pokusím se o zoufalou záchranou akci, která pravděpodobně skončí tragicky pro nás oba.
Nakonec jsem jednat nemusel, protože se mi v polovině mého pomyslného odpočtu v zorném poli zjevila ta nádherná, úžasná postava s úsměvem výherce loterie a v rukou nesla dohromady čtyři velké pytle až po okraj naplněné penězi. Poznal jsem to spolehlivě, protože z některých z nich bankovky v malém množství létaly do vzduchu.
„Kufr!“ vykřikla na mě Adriana, když se dostatečně přiblížila, ale já už jsem tlačítko na otevření stiskl dávno předtím. Sirény se mezitím z dálky pomalu přibližovaly a já nastartoval motor. Je pravda, že se mu nejdřív úplně nechtělo, ale když jsem na jeho konto vypustil pár výhružných nadávek, tak konečně naskočil. Zaslechl jsem, že Adriana na pytle s penězi používá stejnou metodu, když se je snaží všechny vměstnat do poměrně malého kufru.
Hlasitá rána způsobená zavřením kufru se ozvala ve stejnou chvíli, jako skřípění pneumatik oznamující příjezd mužů zákona. Nevěděl jsem, kde všude jsou a nebo kolik jich je, ale doufal jsem, že jeli rovnou k bance a vyhnuli se přitom zrovna této uličce.
„Ruce vzhůru! Teda, pokud do toho kufru neplánujete nacpat ještě něco,“ ozvalo se za mým autem. Doufal jsem marně.
„Ale no tak, strážníku. Nemůžeme to vyřešit nějak jinak? Třeba napomenutím?“ uslyšel jsem hlas Adriany, okouzlující a kouzelný jako vždy.
Podíval jsem se do zrcátka a najednou jsem měl celou scénu jako na dlani. Adriana stála u mého auta s rukama v zadních kapsách svých kalhot, jeden z policistů stál naproti ní a mířil na ni zbraní, druhý seděl v autě za ním a něco říkal do vysílačky, pravděpodobně volal posily. Situace nevypadala zrovna růžově.
Očekával jsem prakticky cokoliv, ale na to, co se vzápětí stalo, by mě asi nepřipravilo vůbec nic.
„Ruce nad hlavu, do háje!“ zakřičel muž už poměrně agresivně a o něco se přiblížil.
„Tak dobře, no,“ vzdala se Adriana a s pokrčením ramen začala zvedat ruce nad hlavu.
Pistole, kterou vytáhla z jedné ze svých zadních kapes, jsem si v zrcátku všiml o zlomek vteřiny dříve než oba strážníci. Ani jsem se nestihl zděsit, než Adriana svůj pohyb mnohonásobně zrychlila a namířila na muže před sebou stejně, jako mířil on na ni.
Ona ale na rozdíl od něj i vystřelila.
Obličej policisty se rozprskl po širokém okolí a Adriana bleskově stejným způsobem popravila i toho druhého, který seděl v autě. Čelní sklo se překvapivě neroztříštilo, to stejné už se ale nedá říct o muži, který za ním seděl.
Jen o tom slýchat a jako pitomec počítat chybějící kulky bylo něco úplně jiného, než to pak vidět na vlastní oči. Dva dospělí muži, kteří nejspíš měli rodiny, přátele a žili plnohodnotné životy právě padli za oběť Adrianinu plánu.
Vykoukl jsem z okénka a při pohledu na tělo, ležící uprostřed silnice téměř úplně bez hlavy, jsem se málem pozvracel.
Adriana právě bez váhání zastřelila dva strážníky.
Tak, a bylo to oficiální. Láska mého života je psychopat.
„Musíme jet, rychle!“ rozhodla se Adriana příliš neztrácet čas a naskočila na místo spolujezdce. Já jsem si nedokázal pomoct a předtím, než jsem se rozjel, jsem si ji zběžně prohlédl. Možná to s ní ještě nebylo tak zlé. Alespoň na první pohled totiž také vypadala otřesená, i když samozřejmě ani zdaleka ne tak moc, jako já. Až jednou budeme spolu, tak se to s ní určitě zlepší. Zatím nebyla ztracený případ. A já tam pro ni mohl být, abych jí pomohl. Společně to všechno zvládneme a budeme šťastní.
Aby se ale cokoliv z toho mohlo stát, museli jsme nejdřív ujet zbytku těch policejních aut, které sem určitě přilákaly zvuky střelby.
„Drž se. Asi to bude trochu drncat,“ prohlásil jsem s naprosto neupřímným sebevědomím a vymáčkl jsem z motoru svého auta doslova všechno. Takhle prudce se nikdy předtím nerozjelo a než jsem se vůbec dostal k první zatáčce, už jsem dosáhl nového osobního rekordu v nejvyšší rychlosti. Tři houkající auta, která se do ulice vřítila hned za mnou, se ale nechtěla nechat zahanbit a bez problémů se mnou udržovala krok.
„Jestli znáš nějakou tajnou cestu nebo trik, tak teď je ta pravá chvíle,“ oznámil jsem už poněkud křečovitě, když se mi podařilo zatočit bez jakéhokoliv poškození nebo zdržení.
„Víš, jak se přestavuje ten tunel do obchodní čtvrti? Tam bychom se mohli dobře schovat, teď už je pozdě na to, aby se tam někdo poflakoval,“ vyhrkla na mě Adriana prudce, ale její nápad byl jako vždy skvělý.
„Myslíš ten, jak ho uzavřeli už před měsícem?“ ujišťoval jsem se pro jistotu a zuřivě přitom točil volantem, abych stihl projet další zatáčkou.
„Přesně ten,“ uslyšel jsem přitakání předtím, než Adriana zaskočeně zalapala po dechu. Raději jsem se nezeptal, co se děje, a místo toho jsem zkontroloval zrcátko.
Jeden z policistů vystrčil z okýnka pistoli a chtěl nás každou chvílí začít ostřelovat. Tak to rozhodně nebyla dobrá zpráva.
„Dobře, tak se připoutej. U toho tunelu budeme tak za tři minuty, ale do té doby budu muset jet sakra rychle, abych ty chlapy setřásl a my se tam mohli vypařit,“ řekl jsem a nečekaně zatočil na opačnou stranu, než kam jsem autem původně naznačil, takže nás první vystřelená kulka úplně minula.
Vážně nerad bych se nějak chvástal, ale tahle honička byla z mé strany hotový koncert. Většina z těch třinácti akcí, na kterých jsem Adrianu doprovázel, sice končila zběsilým úprkem, ale nikdy mi to prchání nešlo ani zdaleka tak dobře, jako dnes. Většině kulek jsem se elegantně vyhýbal různými taktickými manévry, zatáčel jsem nepředvídatelně a zásadně až na poslední chvíli, i tak jsem ovšem pořád mířil tím správným směrem. V momentě, kdy jsme měli tunel na dohled, už byla celá skupinka policejních aut daleko za námi a my pryč z jejich zorného pole.
„My to asi vážně dokážeme!“ rozzářila se znovu Adriana a s trhnutím si rozepnula bezpečnostní pás. Při mé zběsilé jízdě byla to omezování vlastního pohybu ochotná vydržet, ale hned, jakmile jsme přestali být v přímém ohrožení, se vrátila k normálu. V téhle rychlosti by sice pořád i při sebemenším zabrzdění vyletěla čelním sklem ven, ale to ona moc dobře věděla. Její pohodlí pro ni zkrátka bylo důležitější.
„Samozřejmě, že ano. Spolu dokážeme úplně všechno!“ ujistil jsem ji a s těmito slovy jsme vjeli do našeho záchranného tunelu. Vzhledem k tomu, že ještě nebyl otevřený pro veřejnost, v něm nesvítila žádná světla a tím pádem tam nebylo vidět ani na krok. Nezbývalo nám než doufat, že už je průjezdný, protože jinak bychom byli v pasti.
„Nelekni se,“ řekl jsem a zhasl světla na autě tak, že jsme se v temnotě naprosto ztratili. Sice jsem pořádně neviděl, kam jedu, ale na druhou stranu ani nikdo jiný nemohl zahlédnout nás, takže jsem to bral jako výhru.
„Ty ses úplně zbláznil?“ rozkřikla se na mě Adriana a začala mi šmátrat kolem volantu, aby světla sama znovu rozsvítila.
O poznání jsem zpomalil, abych do něčeho náhodou nenarazil a moje oči měly víc času přivyknout té absolutní tmě, a pak jsem jednou rukou vzal tu její, aby toho nechala.
„Neboj se. Já vím, co dělám,“ řekl jsem a lehce jí stiskl dlaň, aby věděla, že to myslím vážně.
Adriana sice nic neřekla, ale nevytrhla se mi. Právě naopak, propletla si prsty s těmi mými a kdyby tam nebyla taková tma, tak bych skoro přísahal, že se usmála. Tenhle den byl čím dál lepší a lepší!
Takhle opatrně jsem ještě nikdy předtím nejel. Musel jsem se vyhýbat jak těžkým strojům, tak různým hromadám stavebního materiálu a podobných věcí, a přitom jsem před sebe viděl jen na pár desítek centimetrů. Čím déle jsme ale jeli, tím více jsem toho byl i ve tmě schopen rozeznat, takže jsem postupoval stále rychleji a jistěji.
Nikdo z policejních sil si podle všeho netroufl nás sem sledovat, a nebo jsme se jim ztratili tak dobře, že je to vůbec nenapadlo. Dokonce ani na druhé straně na nás nečekalo žádné nepříjemné překvapení, když jsme vyjeli vstříc světlům velkoměsta. My to vážně zvládli!
„Tak to bylo teda něco,“ uznal jsem, když ze mě opadl všechen ten adrenalin a já znovu rozsvítil světla na autě.
„Víš, kolik teď máme v kufru?“ zeptala se mě Adriana a usmívala se přitom jako blázen.
„Dost na zbytek života?“ odpověděl jsem otázkou. Myslel jsem samozřejmě zbytek našeho společného života, ale nahlas jsem to neřekl.
„I pro vnoučata!“ zasmála se Adriana a z boku mě objala. S mým světem to sice trochu otřáslo, ale i tak jsem se nemohl nechat příliš unést, abych čelně nevrazil do zdi.
Nějakých těch pár příjemných vteřin jsme jeli v úplném tichu a já si jen užíval Adrianinu přítomnost, ale nakonec jsem přece jen musel položit tu zásadní otázku, kterou jsem měl na jazyku.
„Tak, a co to překvapení?“ promluvil jsem s nadějí a zpomalil dost na to, abych mohl periferně sledovat Adrianinu reakci.
Její pohled se změnil na tak svůdný, že se mi málem zastavilo srdce.
„Bála jsem se, že se nezeptáš,“ řekla a nahnula se ke mně o něco blíž, aby mi pošeptala cílovou adresu.
„Co tam najdu?“ zeptal jsem se poněkud naivně, ale Adriana mi samozřejmě nic neřekla. Cesta tam byla ale naštěstí krátká, takže jsem nemusel Adrianin tajemný úsměv ani svou opatrnou radost prožívat příliš dlouho předtím, než mi to překvapení bylo aspoň částečně odhaleno.
Na oné adrese stál, alespoň na první pohled, úplně obyčejný panelák. Když jsem se tázavě obrátil na Adrianu, která z auta vystoupila hned po mě, jen mě chytila za ruku a začala mě táhnout dovnitř. Já jsem se absolutně neměl sílu bránit, protože už mě naplňovalo jen očekávání a absolutní okouzlení, a tak jsem se nechal vést.
Jakmile jsme po schodech vystoupali až do dvanáctého patra a konečně se dostali na střechu, zůstal jsem oněměle stát. Ten výhled, který se nám oběma naskytl, byl naprosto dechberoucí. Viděli jsme odsud téměř celé město, které bylo teď večer osvětlené stovkami, nebo spíše tisíci světel. Šla mi z toho hlava kolem.
„Je to nádhera, že?“ ozvala se Adriana a zatočila se uprostřed střechy, než přešla k jejímu okraji a zadívala se na tu krásu.
„To teda je,“ odpověděl jsem, ale už jsem se nedíval na ta světla. Díval jsem se na Adrianu, jak se šťastně rozhlíží na všechny strany. O něco jsem se přiblížil a nervózně si upravil vlasy. Jestli se nepolíbíme teď, tak už nikdy.
„A jak to vlastně dopadlo s tím tvým plánem? Šel přesně podle tvých představ?“ zeptal jsem se jemně, když Adriana dlouho mlčela. Ona se ke mně obrátila, sotva jsem domluvil, a v očích se jí zvláštně zablýsklo.
„Ještě zbývá jedna proměnná, o kterou jsem se nepostarala,“ řekla a prstem mi naznačila, abych se k ní přiblížil. Já udělal pár omámených kroků a zničehonic byly naše tváře jen pár centimetrů od sebe.
Kdysi jsem někde četl, že by muž měl před líbáním nechat ženu překonat aspoň sedmdesát procent vzdálenosti mezi jejich rty, ale v tomto případě do toho Adriana šla spíš na sto dvacet procent. Takovou vášeň bych od ní nikdy nečekal, a ostatně ani od sebe.
Bylo to tady. Můj první polibek. Měl jsem pocit, že se rozpadnu na milion kousků a už mě nikdo znovu neposkládá dohromady. Nic lepšího na světě nemohlo existovat.
Chytil jsem ji zezadu za vlasy a ona mě zase za bok. Byli jsme spolu propletení jako jeden člověk, jako jeden milující a žhnoucí oheň. Přál jsem si, aby tahle chvíle nikdy neskončila.
Nakonec jsme se od sebe přece jen znovu odtáhli, i když velice pomalu a neochotně, a oba jsme sotva dýchali.
„To bylo neuvěřitelný,“ vyrazil jsem ze sebe. Adriana mě úsměvem podpořila.
Chvíli jsem jen poslouchal její dech a ona zase ten můj. V ústech jsem ještě cítil její příjemnou chuť a myšlenky mi v hlavě létaly jako zblázněné.
„Co budeme dělat teď? Odletíme někam za teplem?“ zeptal jsem se a rozesmál se. Teď už jsem se nemusel obávat. Naše budoucnost byla konečně skutečná!
„Dokázali jsme už všechno, co jenom šlo,“ promluvila Adriana tiše. Teď, když jsem se na ni díval, mi její úsměv zničehonic přestal připadat zamilovaný a vlídný. Jako by nějak potemněl. Nevěděl jsem ale, čím to bylo.
„Já jsem to dokázala!“ upřesnila Adriana o něco hlasitěji.
„A teď si budu moct konečně užívat všechny ty peníze v hodně předčasným důchodu,“ doplnila a nahnula se ke mně blíž. V tu chvíli jsem vůbec netušil, co se tím snaží říct.
Kéž bych si tak uvědomil, že jsme se při tom líbání postupně otočili a já teď stojím na okraji střechy místo ní.
„Nechtěla jsi říct budeme?“ zeptal jsem se hloupě, aniž bych ztrácel svou důvěřivou zamilovanou naději.
„Není to nic osobního. Jsi prostě jenom poslední částí plánu, kterou bohužel musím vyřešit, aby se všechno uzavřelo,“ řekla Adriana chladně, jako by mě ani neslyšela, a udělala krok směrem ke mně. Vzhledem k tomu, jak blízko už jsme u sebe stáli, mě to poměrně zaskočilo.
„Víš toho až příliš mnoho, jak se říká,“ pokračovala a pohladila mě jemně po tváři. Teď už jsem jí tu něžnost samozřejmě nevěřil, ale na to bylo pozdě.
„A mně na tobě nezáleží ani zdaleka dost na to, abych hledala nějaký jiný řešení,“ oznámila mi. Jestli něco vážně zabolelo, tak právě tohle. Připadal jsem si, jako by mi právě bodla nůž do srdce.
„Tohle jsi měla v plánu celou dobu? Všechno to byla jenom přetvářka a lež?“ musel jsem se ještě zeptat. Začít se bránit jsem měl v plánu až potom.
„Promiň,“ odpověděla mi Adriana a výmluvně pokrčila rameny.
A pak do mě najednou strčila takovou silou, že jsem přepadl přes okraj střechy do temné noci.
„Adriano!“ vykřikl jsem ještě, než jsem se vydal na rychlou cestu z dvanáctého patra do přízemí.
Jaká ironie, že zrovna tohle bylo moje poslední slovo.
