Článek
„Mě už to vážně nebaví, brácho! Kdy se na to konečně vykašleme?“ zeptala se nižší ze dvou siluet, které se ve slabém světle lucerny téměř úplně vytrácely.
„Buď zticha a kopej!“ zazněl v odpověď hrubý, krajně rozladěný hlas.
Oba krumpáče dále v neměnném rytmu narážely do kamene a postupně se prokousávaly útrobami hory. Mladší z bratrů si dával obzvlášť velký pozor, aby omylem nepřevrátil lucernu, která byla pro oba v temném tunelu jediným zdrojem světla. Za poslední dvě hodiny už se mu to totiž několikrát podařilo a kdyby to udělal znovu, bratr by mu určitě vynadal.
„Danieli, už nejmíň dva dny jsem vůbec neviděl denní světlo,“ postěžoval si po chvíli znovu mladší bratr.
„To já taky ne, Nicolasi,“ odsekl mu prudce Daniel a do dalšího nápřahu se opřel s ještě větší silou.
Krátkou chvíli vyplňovaly neprostupné ticho jen další rány krumpáčů, ale Nicolas příliš dlouho mlčet nedokázal.
„Jak vůbec víš, že je to tady?“ zeptal se zadýchaně. Žádná odpověď se ale neozývala, jen další kopání.
„Danieli?“ zopakoval o něco ustaranějším tónem.
Bratr se na něj s povzdechem otočil a krumpáč nechal klesnout k zemi.
„Nevím, jestli jsme správně. Řídím se jenom podle legend, povídaček a vlastní intuice. Pomohla ti tahle odpověď, Nicolasi?“ obořil se na bratra Daniel a rozladěně si odplivl na zem vedle jeho nohou.
„Ani moc ne,“ přiznal Nicolas zklamaně.
„Tak třeba, když budeš pořádně kopat, najdeš nějakou lepší,“ oznámil mu Daniel a vrátil se k práci.
Podařilo se jim postoupit o dobrého půldruhého metru, než Nicolas znovu promluvil.
„Proč to vlastně děláme, Danieli? Vždyť víš, že je to nejspíš všechno jeden velkej kec,“ ozval se. Po všem tom kopání byl unavený jako ještě nikdy předtím. Bolely ho i svaly, o kterých neměl tušení, že je vůbec má, a nejraději by odešel zpátky domů.
„Nicolasi. Já už jsem pěkně starej parchant. Každej den mi ubývá sil. Umírám. Chápu, že ty si to nechceš připustit, ale je to tak. A jestli existuje jenom malinkatá naděje na to, že bych se mohl zachránit, tak po ní sáhnu všema deseti,“ řekl Daniel smířeným hlasem.
Nicolas si svého bratra změřil pohledem. V přítmí tunelu ještě více vynikaly jeho hluboké vrásky a ta nápodoba účesu, kterou se snažil vytvořit z hrstky svých zbývajících vlasů, působila napůl směšně, napůl smutně. Navíc se hrbil a celý stál tak nějak nakřivo. Nicolas mu musel dát zapravdu, a tak smutně pokýval hlavou.
„Ale jestli chceš jít, tak klidně běž. Jenom odsud někdy vyzvedni moje tělo a důstojně mě pohřbi,“ přidal pak Daniel a odmlčel se.
„Ty víš, že bych tě tady nikdy nenechal.“
„Tak mlč a kopej.“
Krumpáče dál pročesávaly vzduch a oba bratři přitom rytmicky oddechovali. Nicolas každou zhruba půl hodinu posunul jejich lucernu o něco více dopředu, aby před sebe viděli, ale jinak bylo vše až nepříjemně neměnné.
Tedy, jen do chvíle, než Daniel při jednom ze svých úderů ucítil na druhé straně skály prázdný prostor.
„Je to tady, Nicolasi! Je to tady! Jsme tak blízko, že už prakticky cítím to bájný teplo!“ ozval se mezi prudkými nádechy. V jeho hlase zaznívala nová naděje. Kopal teď přinejmenším dvakrát rychleji než předtím a úlomky skály proto začaly prudce létat do všech stran.
„To jsi říkal už nejmíň třikrát. A našli jsme jenom netopýry, pavouky a hromady…“ promluvil Nicolas skepticky, ale na konci věty se oněměle odmlčel. Z otvoru, který vytvořil Danielův krumpáč, se totiž začalo linout slabé světlo.
„…šutrů?“ dokončil zaskočeně Nicolas a už svému bratrovi ani nestihl pomoct. Ten se totiž do zbytku překážející kamenné stěny pustil s takovým elánem, že ji zboural prakticky během několika sekund a před bratry se tak konečně objevila legenda, kterou celou tu dobu hledali.
Kam až oko dohlédlo se rozprostírala obrovská jeskyně. Překvapivě ale nebyla plná ničeho z toho, čeho se obával Nicolas. Místo toho ji zdobily nekonečné řady různě vysokých svíček, které společně svými plamínky vytvářely téměř stejné množství světla, jako slunce v pravé poledne.
„To je ono, panebože, to je ono! Nicolasi, vidíš to?“ zakřičel Daniel a začal samou radostí skákat do vzduchu.
Nicolas nebyl schopen odpovědět, jen opatrně vkročil do jeskyně a ohromeně sledoval zástupy svíček. Ať už se podíval kterýmkoliv směrem, plamínky mizely až někde za horizontem. Nedokázal odhadnout, kolik svíček mohlo v jeskyni celkem být, každá z nich ale měla už na první pohled své místo. Dokonce i rozestupy mezi nimi byly naprosto rovnoměrné.
„Podívej se! Támhleta nejspíš patří nějakýmu batoleti!“ ozval se najednou Daniel a ukázal prstem hlouběji do jeskyně. Nicolas hned pochopil, o čem jeho bratr mluvil. Jedna ze svíček byla totiž téměř desetkrát vyšší než všechny ostatní.
„Myslím, že máš pravdu!“ přitakal Nicolas se smíchem. Pak si ale něco uvědomil.
„Danieli, nemá ten tvůj plán tak trochu trhliny?“ zeptal se a tiše přitom doufal, že mu bratr zase nezačne nadávat.
„Jak to myslíš?“ odpověděl Daniel otázkou, aniž by se přestal zasněně dívat na miliony svíček před sebou.
„No, každá svíčka přece patří jednomu člověku, ne?“ ujistil se raději Nicolas.
„Přesně tak. Každej ji má už od narození jinak velkou, a až úplně dohoří, její majitel umře. Je to osud. Proto se některý děti rodí už po smrti a jiní lidi přežijou vlastní vnoučata. Osud to tak prostě chtěl,“ shrnul Daniel a hořce se usmál.
„My ale teď máme možnost ten osud změnit!“ dodal s upřímnou úlevou.
„No, právě o to mi jde. Těch svíček je tady fakt hodně. Jak zjistíš, která je ta tvoje?“ poznamenal Nicolas opatrně.
Daniel už chtěl něco podrážděně poznamenat, ale neudělal to.
„No jo. Nad tímhle jsem nepřemýšlel. Jmenovky u nich asi nejsou, co?“ ozval se nakonec, teď už o poznání více nejistý.
„Myslím, že ne,“ odpověděl Nicolas a sklonil se k nejbližší ze svíček, aby si to ověřil. Byla vysoká alespoň čtvrt metru, takže její majitel měl ještě velkou část života před sebou. Nicolas ji zvědavě zvedl a začal si ji ze všech stran prohlížet.
„Ani z boku do nich není nic vyrytý,“ oznámil a zadíval se do plamene, který se mu líně mihotal před očima.
„Tak to bude problém,“ zamumlal Daniel a začal chodit mezi svíčkami sem a tam, jak se snažil něco vymyslet.
„Ale prachu je tady vážně požehnaně, to ti teda řeknu,“ poznamenal po chvíli. Svými svižnými kroky nános dlouholeté špíny rozvířil do okolního vzduchu, takže teď částečky prachu světélkovaly ve všudypřítomné záři svíček.
Nicolas, jako by tím chtěl jeho slova potvrdit, si hlasitě kýchl.
A uhasil tím svíčku ve svých rukou.
Daniel se zastavil uprostřed pohybu, a i Nicolas v ten moment vypadal jako socha. Oba jen zírali na ohořelý knot svíčky, ze kterého stoupal úzký pruh kouře. Nicolas téměř zapomněl dýchat, Daniel měl oči vytřeštěné dokořán.
„Ty jsi právě zabil člověka,“ pronesl Daniel o poznání klidněji, než by se od něj v takové situaci očekávalo. Nicolas vyděšeně zavrtěl hlavou.
„Byla to nehoda! Já bych přece nikdy…“ chtěl se bránit, ale možná právě to byla pro Danielovy nervy poslední kapka.
„To je úplně jedno! Ten člověk už je mrtvej! Je konec! Zabil jsi ho, ty pitomče! Panebože, proč jsem tě sem vůbec tahal…“ začal Daniel rozrušeně vykřikovat. Mluvil z něj ale spíše stres a vlastní černé svědomí, než skutečná zášť nebo vztek.
„Možná by se to nestalo, kdybys tady nevířil všechen ten prach,“ namítl Nicolas tiše, i když předem věděl, že se tato poznámka nesetká s úspěchem.
Pokud byl Daniel doteď jen naštvaný, tak v tuto chvíli už přešel do naprosté hysterie. Během jediné vteřiny se ke svému bratrovi prudce otočil, překonal vzdálenost mezi nimi a oběma rukama ho chytil za límec.
„Ty chceš, aby mě tady na místě kleplo, že? Abych už se nemusel dál trápit a mohl si konečně v klidu umřít. Proč mi tohle děláš?“ ptal se Daniel křikem. Na každou z otázek Nicolas jen bezmocně vrtěl hlavou.
„Musíme prostě přijít na to, jak najdeme moji svíčku, je ti to jasný? Tohle celý necháme být a budeme dělat, že se to nestalo, dobře?“ pokračoval Daniel pořád poměrně prudce. Nicolas horlivě přikývl a pustil na zem dohořelou svíčku, kterou stále držel v ruce.
Daniel se několikrát zhluboka nadechl, než svého bratra pustil.
„Děkuju,“ řekl prostě a symbolicky Nicolasovi oprášil rameno.
Nicolas se chtěl začít znovu omlouvat, ale odradil ho od toho bratrův zkoumavý pohled a zvednutý ukazováček.
„Cítíš to?“ zeptal se Daniel a pohodil hlavou směrem do jeskyně.
Místo odpovědi stačilo jen krátké přikývnutí. To podivné pnutí uvnitř celého těla cítili oba. Jako by je nějaké neviditelné nitky tahaly neznámo kam.
„Myslím, že mě ta moje svíčka volá,“ ozval se Daniel, když Nicolas delší dobu mlčel. V jeho hlase zaznívala upřímná úleva.
„Mě ta moje taky,“ potvrdil Nicolas a usmál se.
„Tak je pojďme najít,“ předběhl pak Daniela, který už měl podobnou větu také na jazyku, a sám se jako první opatrně vydal na cestu skrz nekonečné řady svíček. Daniel ho bez námitek následoval v poměrně těsném závěsu.
„Hlavně žádnou nepřevrať, prosím. Nechceme mít na svědomí někoho dalšího,“ prohodil Daniel, pořád ještě trochu otřesený z jejich předchozího zážitku.
„To mi nemusíš říkat dvakrát,“ zamumlal tiše Nicolas a zavrtěl přitom hlavou, jak by mu to snad mohlo pomoct zbavit se nepříjemných myšlenek.
Nakračovali tak opatrně, jak jen to bylo fyzicky možné, ale i tak jim několikrát málem začaly hořet kalhoty. Cítili, že se ke svému cíli pomalu ale jistě přibližují, i když přesnou vzdálenost nebyli schopni odhadnout. Každopádně ale šli tak dlouho, že k tunelu, který vykopali, už nedohlédli.
„Podívej se na to! Že by někdo vynalezl elixír mládí?“ podivil se Daniel, když míjeli obrovskou svíčku vysokou téměř jako vzrostlý strom.
„A nebo má jenom sakra velký štěstí,“ navrhl Nicolas a směle pokračoval dál.
Minuty a možná i hodiny ubíhaly a bratři stále postupovali. Už pomalu začínali ztrácet víru v to, že se jim jejich svíčky podaří najít, než zhasnou, když se Nicolas najednou zastavil téměř uprostřed kroku.
„To jsou ony, že?“ zeptal se a ukázal na zem před sebou. Dvě svíčky se tam k sobě tiskly tak těsně, jako by snad byly příbuzné.
„Jsou,“ přitakal Daniel bez jakýchkoliv pochyb. To zvláštní volání bylo teď téměř ohlušující, v žádném případě ale ne nepříjemné. Byly to jejich svíčky.
I když, nazývat jednu z nich svíčkou bylo dosti velkorysé. Ta patřící staršímu bratrovi měla totiž na výšku sotva centimetr, mezitím co ta Nicolasova jim sahala téměř po kolena.
„Podívej se na to. Já ti říkal, že umírám!“ ozval se Daniel a pomalu zvedl svou svíčičku ze země.
Nicolas neodpověděl, jen upřeně sledoval, jak se plamen jeho vlastní svíčky mihotá ze strany na stranu. Různé emoce, které si často navzájem odporovaly, mu přitom v hlavě bojovaly o slovo. Strach z toho, že stojí na posvátném, zakázaném místě, kam by správně neměl žádný člověk nikdy vkročit. Respekt ke všem těm životům, které kolem něj plápolaly. Pocit moci, protože by kterýkoliv z nich mohl mávnutím ruky ukončit. A především radost za bratra, který se právě vyhnul smrti.
„A co teď?“ zeptal se Nicolas, když si uvědomil, že si pořád není úplně jistý, co má jeho bratr vlastně v plánu.
Danielovy rty se roztáhly v širokém šibalském úsměvu, když ze zadní kapsy kalhot vytáhl novou, alespoň dvacet centimetrů vysokou svíčku.
„Copak mě neznáš? Já chodím vždycky připraven!“ zazubil se a podržel obě svíčky vedle sebe, aby je porovnal. Ta, kterou si přinesl, byla samozřejmě mnohonásobně vyšší a také měla mnohem delší knot.
„Tohle by mi mohlo získat trochu času. A až se sem znovu vrátíme, tak už si přinesu nějakou pořádně velkou!“ zaradoval se Daniel. Pak na dvojici svíček ve svých rukou zamyšleně svraštil obočí.
„Teď už jenom přijít na to, jak je vyměnit, že?“ poznamenal Nicolas, na což Daniel jen tiše přikývl.
„Víš co? Kašlu na to, prostě něco zkusím a děj se vůle boží!“ rozhodl Daniel nakonec a přiložil k sobě oba knoty.
Dva napjaté pohledy sledovaly Danielovy roztřesené ruce. Člověku by připadalo přirozené, že plamen z jedné svíčky postupně zapálí knot druhé svíčky. K tomu ale překvapivě nedocházelo. Čím blíže u sebe Daniel svíčky držel, tím více se plamen naopak zmenšoval.
„Brácho, nechceš toho nechat? Třeba přijdeme na něco lepšího!“ navrhl vystrašeně Nicolas.
„Nesmysl. Už to skoro mám,“ opáčil Daniel a přitiskl k sobě knoty ještě těsněji.
„Danieli, nech toho, sakra, vždyť vidíš, že ti ta svíčka zhasne! Takhle to prostě nefunguje!“
„Neříkal jsem ti, abys byl…“ odsekl Daniel, ale větu nedokončil. Plamínek jeho svíčky totiž zničehonic skutečně zhasl.
S pusou otevřenou dokořán přeskakoval pohledem z malinkaté svíčky, kterou zde našel, na tu, kterou sám přinesl. Ani jedna z nich nehořela.
Zaskočeně vzhlédl na svého bratra, ten byl ale stejně ochromený, jako on.
I když to v tu chvíli působilo nepatřičně, úsměv se na Danielovu tvář stejně vrátil.
„Moment! Vždyť to je jasný! Plamen zhasl, ale svíčka přece ještě nedohořela! Trocha knotu zbývá! To znamená, že jsem teď nesmrtelnej!“ zaradoval se a obě svíčky odhodil na zem.
Nicolas několikrát zamrkal a pak zavrtěl hlavou.
„To je blbost, brácho,“ zamumlal tiše, i když sám doufal, že se mýlí.
„Jaká blbost? Však se na mě podívej! Jsem zdravej jako rybička! Takhle dobře jsem se ještě nikdy necítil!“ zajásal znovu Daniel a otočil se na místě, aby si ho Nicolas mohl prohlédnout ze všech stran.
V místnosti něco zapraskalo.
„Co to bylo?“ vyděsil se Daniel a rychle se začal rozhlížet všude kolem sebe. Jeho bratr bezmocně pokrčil rameny.
„Hele, víš co? Pojďme odsud vypadnout! Už se mi to tady vážně přestává…“ promluvil ještě Daniel. Poslední větu už ale nikdy nedokončil.
Praskání se ozvalo znovu a ze skály nad Danielovou hlavou se uvolnil přinejmenším půl tuny těžký balvan. Kdyby na to měl Daniel dostatek času, možná by se pokusil uskočit, ale nemohl to stihnout. Obrovský kámen ho přimáčkl k zemi takovou silou, že po něm nezbylo vůbec nic. Zemřel tak rychle, že ani nestihl vyděšeně vykřiknout.
Když se Nicolas po neuvěřitelně dlouhé době přinutil otevřít oči, které předtím instinktivně zavřel, jen si tím potvrdil děsivou skutečnost. Po Danielovi nezbylo ani památky. Jediné, co dokazovalo, že v jeskyni někdy vůbec stál, byly tenké proudy krve vytékající zpod balvanu. Nicolas se rozplakal.
„Proč jsi to udělal, brácho? Proč?“ řval do ticha a málem se přitom dusil vlastními slzami.
„Kdybys to nechal být, mohli jsme ten konec prožít spolu! Ještě jednou, naposled, jsme mohli jít na ryby. V hospodě bychom se pak opili do němoty. A možná se u toho i porvali, jak jsi to měl ve zvyku,“ zasnil se Nicolas mezi vzlyky.
„Co mám teď bez tebe dělat? Vždyť ani nevím, jak se odsud dostanu!“ rozkřičel se znovu a zahleděl se na všudypřítomnou záři svíček. Ještě před pár minutami by ho možná fakt, že si nepamatuje, kterým směrem leží jejich tunel, k smrti vyděsil, ale teď už necítil nic jiného než naprosté zoufalství.
„Kéž bychom sem nikdy nešli. Ty bys pořád žil a já bych nebyl sám,“ zašeptal a zdrceně svěsil hlavu.
Jeho svíčka přímo před ním stále nerušeně plápolala.
„A víš co? Já to takhle nenechám!“ zavzlykal a zvedl svou svíčku ze země. Chvíli ji jen držel a sledoval, jak se plamínek mírně kýve ze strany na stranu. Bylo v tom něco magického. Něco mocného.
Nakonec zavřel oči a sám pro sebe přikývl.
„Jdu za tebou, brácho. Počkej na mě,“ řekl a vší silou foukl.
Svíčka zhasla.
Kámen se uvolnil.
A druhého z bratrů potkal stejný osud, jako toho prvního.
Jeskyně se znovu ponořila do ticha. Tenké proudy krve obou bratrů se mezi dvojicí balvanů slévaly v jeden.
Lidské činy často mívají katastrofální následky. Tragicky zemřelí bratři v tomto ohledu nebyli výjimkou.
O několik stovek metrů výše, tam, kde tunel sourozenců začínal, zazněl mohutný hrom a vydatně se rozpršelo. Voda tekla po úbočí hory a hledala si cestu až dolů k úpatí. Část z ní ovšem místo toho skončila v temném tunelu.
Déšť zesílil. Voda se odrážela od stěn i od stropu a nekompromisně pokračovala dál stejnou cestou, jako předtím bratři.
Jako první zhasla lucerna položená na konci tunelu.
Pak se jeskyně se svíčkami začala plnit vodou.
