Článek
Skutečné záměry krále Xerxa I. nám pochopitelně zůstávají zatajeny. Nemáme žádný stroj času, abychom se zeptali, co tažením přesně sledoval. Můžeme se pouze dohadovat, že jej poháněla pomsta za nedávnou porážku Peršanů u Maratónu.
Psal se rok 480 př. Kr. Řecko-perské války zuřily v plném proudu. S jistotou víme, že cílem perské armády byly Atény. I v tomto případě je potřebné vycházet ze záznamů řeckého historika Hérodota, který si však počínal spíše jako manipulativní kronikář, a proto je zapotřebí jeho tvrzení brát s notnou rezervou. Kupříkladu perská vojska vyčíslil na několik milionů mužů, což je zcela nemyslitelné. Reálný odhad však i přesto předpokládá více než dvě stě tisíc mužů, z toho několik oddílů elitních jednotek. Pod tímto náporem vojenské síly se jednotlivá města vzdávala bez boje, aby je Xerxes nenechal vyplenit.
Když dotáhl k Thermopylám, spartský král a vojevůdce Leónidas pochopil, že řecké oddíly jsou vůči perské kavalérii zranitelné, nehledě na obrovské množství lučištníků, kteří, jak údajně popsal Leónidův zvěd, dokáží vystřelit tolik šípů, že tento mrak zatemní Slunce. Na to měl král odpovědět notoricky známým citátem, že alespoň budou bojovat ve stínu. Síla řeckého vojska spočívala ve využití nerozbitné falangy neboli bojového útvaru tvořeného tehdejšími těžkooděnci, tzv. hoplíty. Jejich výzbroj a výstroj sestávala z bronzového kyrysu, chráničů lýtek, přilby korintského typu (alespoň u Sparťanů) a kruhového štítu. Když vojáci stáli sešikovaní vedle sebe a současně v řadách, štít každého z nich zároveň kryl zčásti i souseda. Každý hoplíta měl pak dlouhé kopí a meč.
Průchod horským průsmykem u Thermopyl se tak stal strategicky výhodným pro semknutou falangu a zcela nevyhovujícím pro jezdectvo. V neprospěch Řeků však hrál početní stav. Peršanů bylo přibližně třicetkrát více. Leónidas však vsadil na odvahu svých vojáků a osvědčenou taktiku. Díky ní dokázali přesile odolávat několik dní, během nichž se jim podařilo způsobit nepříteli těžké ztráty. Xerxes se začínal bát o své nejlepší jednotky. Rozhodující ránou do zad se stala až zrada jednoho z řeckých vojáků, který Peršanům ukázal obchvat z druhé strany průsmyku. Leónidas věděl, že je po všem, jeho armáda by se i v takticky výhodných podmínkách dostala do drtivých kleští. Poslal proto naprostou většinu vojska do bezpečí a rozhodl se soutěsku bránit s několika sty mužů, z nichž tři sta čítalo přímo Sparťany. Právě tak vzniklo epické vyprávění o nezdolné povaze Sparťanského válečníka. V krvavé bitvě zahynuli všichni Řekové a několik tisíc Peršanů. Samozřejmě, i tato čísla jsou přejatá od Hérodota, jenž chtěl v rámci propagandy udělat nepochybně pro svůj národ maximum. I v moderních válkách se samozřejmě tento narativ uplatňuje. Stejně tak nelze považovat za směrodatné tvrzení, že jediný Sparťan, který přežil, neboť šel porážku oznámit zbytku oddílů, spáchal sebevraždu pro samou hanbu, že nezemřel se svým králem v boji. Vyprávění je to ale pochopitelně krásné a přímo pohádkově obohacuje naše vnímání antického světa. Na počest padlým hrdinům stojí dodnes u Thermopyl památník, aby se na smrt žádného z mužů nezapomnělo.
Zdroje:
Jak se žilo ve starověku: Augusta, Pavel, Honzák, František, 1989
Starověké civilizace: Chisholmová, Jane, Millardová, Anne, 1991
