Článek
Čím dokonalejšími se stávaly zbraně, tím odolnější musela být adekvátní ochrana proti nim. Kožené kabátce z 11. až 12. století sice chránily před sečnými ranami mečem, avšak i tak jste si odnesli pohmožděniny a modřiny. Jakmile přišla ke slovu sekera nebo kopí, legrace musela stranou. Proti těžkým zbraním se tyto ,,normanské" typy ochrany staly zcela neúčinnými.
Zbroj, jakou známe, zažila nejvýraznější inovace v dobách křížových výprav. Koneckonců, bylo tomu tak vždy - válka měla odjakživa na svědomí největší vývojový posun. Co se týká kupříkladu ochrany hlavy, vynalezli naši předkové rovnou trojité bezpečnostní opatření. Na hlavu nejprve uvázali polstrovaný čepec (tzv. batvat), který tlumil nárazy, aby vám v přilbě nezvonilo jako uvnitř zvonu. Na prošívaný čepec se pak nasazoval šlap, který by se dal přirovnat k železné čepici. Ta sama o sobě byla velice tenká a poměrně lehká. Krom toho neposkytovala ochranu obličeje, proto třetí fázi představovala hrncová přílba. Zbytek těla rytíře pokrývala drátěná košile, jejíž výroba náležela do rukou nadmíru šikovných zbrojířů. Výroba každého kroužku spočívala v odměření správné délky drátku, který zbrojíř odsekl a na prutu z něj vytvořil očko, jež vypadalo tak trošku jako nedokončené ,,O". Oba konce tohoto očka pak kladívkem oploštil na kovadlině a provrtal speciálním dlátkem o velikosti jehly. Následně oba konce spojil miniaturním nýtkem. Z toho je víc než jasné, že výroba takového oděvu vyžadovala nejen píli a zručnost, ale především čas. Výsledek byl sice velice efektivní, nicméně nemohl si jej dovolit každý.
Počátkem 14. století, kdy bylo běžné, že rytíř obdržel v bitvě pár dobře mířených ran řemdihem (ostnatá kovová koule na řetězu) nebo válečnou sekerou, výrobci zjistili, že kroužky, které nepropustily žádné ostří, již nedokáží stejně účinně odvrátit zlomeniny rukou či žeber. Proto nastala doba prvních plátů.
Rytíř ze 14. století. Jeho zbroj má jak kroužkové prvky, tak plátové brnění.
Na obrázku výše je vidět kombinaci osvědčené kroužkové zbroje, kterou zbrojíři obohatili plátovými prvky. Vznikl tak kyrys, nákoleníky, ramenní pláty a další komponenty, které bránily zbraním proniknout k tělu. Navzdory mýtům, které kolují, bylo nesmírně obtížné takto vybaveného rytíře zabít v souboji. Naneštěstí pěšáci, kteří měli nevýhodu, že si nemohli dovolit koně, přišli na způsob, jak po zuby ozbrojeného jezdce udolat. Jakmile jej srazili například řemdihem z koně, přišla ke slovu halapartna. Tento nepříjemný nástroj na pomezí kopí a háku sloužil k hledání a probodávání skulin mezi pláty brnění, takže ačkoli rytíři byli mnohem pohyblivější, než jak si mnozí myslí (dokázali vylézt bez pomoci na koně a po pádu se zvednout a bojovat pěšmo), přišlápnutí k zemi dvěma umouněnými pěšci byli odevzdáni na milost. A ne, v takové bitvě nešlo o čest. Rytíř jiného rytíře zajmout mohl. Vojákovi bez šlechtického titulu to nepříslušelo, zato mohl urozeného soka bez milosti zabít.
Povšimnout si můžeme také modernizace přileb, kdy šlap prodělal změnu a tvořil základní část helmy. K němu se začalo připevňovat sklopné hledí, čímž vznikl typ přilby zvaný bascinet. Velké oblibě a hanlivému označení se pak těšil model ,,prasečí rypák".
Rytíř ze 13. století s typickou hrncovou přilbicí.
V 15. století se již od kroužkové zbroje upustilo a pláty plně převzaly vládu. Významné zbrojířské dílny z měst jako Pasov a Solingen (také výrobce čepelí pro meče a později kordy) vyráběly zbroj pevnou, aby vydržela seky a bodné údery, ale současně lehkou, aby rytíř nebyl chodící pevností, zbaven manévrovacích schopností. V té době se v Německu či Itálii hojně rozšířily také šalíře, což byly helmy speciálně určené k ochraně šíje, zatímco brada byla chráněna samostatným dílem.
Zbroj někdy z konce 15. století. Zde již nebylo kroužků zapotřebí.
Koncem 15. století, potažmo začátkem století 16., již plátová zbroj ztratila svou kapitální funkci. S příchodem palných zbraní nezáleželo, jak silné máte brnění - i tak jste našli pod tíhou kulek smrt. Šlechtici však nadále zbroj nosili, jak lze vidět na příkladu maxmiliánské kanelované zbroje, která měla víc ozdobných prvků než plesové roucho. Tyto kovové oděvy dýchají atmosférou dávných věků, lesku a pompy. Ještě v novověkých bitvách však bylo lze vidět pozůstatky plechové éry. Šlo o takzvané kyrysníky, jimiž disponovaly armády i za Marie Terezie.
Zdroje:
Člověk, zbraň a zbroj v obraze doby - Klučina, P.; Romaňák, A.; Richter, K.; 1983
Rytíři a jejich život - Firth, Rachel; 2007
Velká kniha o hradech - Steele, Philip; 1998
