Článek
Byl synem velkého Setiho I. a jako pravý syn svého otce se ujal vlády pravděpodobně již ve svých pětadvaceti letech. Od roku 1279 př. n.l. převzal otěže vedení země a o pět let později se vypravil na své první válečné tažení. Egyptská říše měla v těchto dobách neutěšené vztahy s Chetity - již generace před Ramsesem započaly nejistou a vleklou válku, která se však více podobala latentnímu konfliktu. Skoro jako by nechtěl zahanbit udatnost svých předků, pokračoval Ramses ve při, jež vyústila v bitvu u Kadeše. Ačkoli se Ramses prohlásil za nesporného vítěze (zejména z důvodu upevnění moci před očima svých poddaných), mnohá území zůstala v držení Chetitů.
Za svůj život prokázal mimořádný smysl pro řád a předvedl se jako skutečný lídr. Svou velikost nezřídka toužil uchovat navěky, aby jako takový nikdy nezemřel. Proslavil se stavbou monumentálních objektů, mezi nimiž je potřeba uvést zejména chrámy v Luxoru a v Abú Simbelu. Těmto stavbám pak dominovaly sochy vypodobňující velkého vládce, přičemž rozměry skulptur dosahovaly úctyhodných rozměrů. Vezměme si příkladem ty u vchodu do Abú Simbelu, z nichž každá přesahuje výšku 20 metrů.
A sen velkého vladaře o jeho nesmrtelnosti se vskutku naplnil. Ačkoli zemřel ve věku 92 let (na tehdejší dobu úctyhodný věk), svou vládou a svými monumenty si zajistil věčný život. Pozornost veřejnosti si po několika tisíciletích získala také jeho mumie, která byla nejprve neodborně odhalena, avšak nakonec se, s nástupem seriózní egyptologie, dočkala profesionálního ohledání. Výzkumem bylo například zjištěno, že slavný faraon měl téměř evropské rysy a - světe, div se - světlé vlasy. Ty sice balzamovači obarvili uměle (ve svém věku měl již bílou kštici), avšak analýza prokázala, že kaštanovým odstínem se král mohl pyšnit i ve svém produktivním věku.
A na patřičné pocty myslely také moderní úřady. Když byl transportován do muzea za účelem dalšího zkoumání, v oficiálně vystaveném cestovním pasu stálo v kolonce povolání: „král“. Možná zesnulý, ale navždy živý.
Zdroje:
Mumie - Tyldesley, Joyce, 1999
