Bitva u Farsalu: Caesarovo velké vítězství, poražený soupeř bez hlavy a smrt římské republiky

Úspěšné galské tažení přineslo Iuliu Caesarovi značnou slávu a vliv, bohatství, oblibu zejména u nižších vrstev obyvatelstva a také jednu nezanedbatelnou přednost. Disponoval loajálními a zkušenými vojáky. Podíváme-li se na Caesarovu pozici z hlediska římské politiky, byl Caesar již jednou konzulem a nyní, ověnčen vojenským vítězstvím nad Galy, se chtěl ujmout druhého konzulství, momentálně neobsazeného. Jediným římským konzulem zatím zůstával Pompeius Magnus, jenž byl v této době spolu s Caesarem nejmocnějším mužem Říma.

Po deset let byli spojenci, dokonce příbuzní, avšak teď, od roku 50 př. Kr., se jejich cesty v boji o moc nad Římem rozešly. Caesarův rychlý vzestup mu v Římě vysloužil mnoho nepřátel, kteří ho chtěli soudit a zbavit vlivu politického i vojenského. Úpornou snahou se jim podařilo prosadit, aby se z Caesara po návratu do města stal prostý občan. Byť jen představa takového vývoje Caesarovi naháněla husí kůži a naopak měl v plánu stát se prvním mužem Říma. S tím se netajil ani v nejmenším. Tato skutečnost logicky znepokojovala Pompeia, jenž nehodlal přijmout, aby jeho postavení Caesar jakkoliv ohrozil.

Do vypuknutí nové občanské války zbývalo sotva pár měsíců. Pokud existovala jen teoretická možnost, že by se vojevůdci domluvili, senátoři by se postarali, aby se tak nestalo. Ambice jednotlivců ohrožovaly moc Senátu, a proto bylo nejúčinnější popudit jednoho muže proti druhému. Podobně i oba soupeři viděli jako výhodné opřít se o jednu ze senátních frakcí, aby posílili vlastní postavení. Zatímco Pompeius vystupoval jako zastánce optimátů, zástupců staré římské aristokracie v Senátu, Caesar získal podporu u menšinové senátní frakce tzv. populárů. Sám se však stále zdržoval v provincii, což mu dávalo na výběr. Buď mohl akceptovat požadavky svých odpůrců, tedy vzdát se velení i armády, stáhnout se z veřejného života a stanout před soudem, nebo si dobyté postavení podržet a rozpoutat občanskou válku. Pro Caesara připadala v úvahu pouze jediná možnost.

Bylo chladné ráno 11. ledna 49 př. Kr., když Caesar stanul na břehu říčky Rubikon, jež tvořila hranici mezi Předalpskou Galií a Itálií. Za ni Caesar nesměl vstoupit v čele vojska, porušil by tím zákon. Nakonec vojevůdce pronesl okřídlené „kostky jsou vrženy“ a vydal se přes Rubikon za svým osudem. Se svými zkušenými veterány galských válek dostal Caesar pod kontrolu celou Itálii během dvou měsíců. Pompeius se mu sice mohl postavit, ale zvolil jinou taktiku. Neboť si patrně uvědomoval, že se za dané situace nemůže opřít o zkušené vojsko, jeho vlastní legie byly v Hispánii a italské jednotky byly nezkušené a nedostatečně vycvičené, shromáždil své síly v přístavu Brundisium a přeplavil se do Makedonie.

Pompeiův přesun dále na východ byl rozumným krokem, neboť zde měl mnohé osobní vazby, které mu zaručovaly posily, peníze i zásoby. Navíc tu měl k dispozici velkou flotilu válečných lodí. Aniž by pociťoval tíseň, mohl v klidu vycvičit armádu, která mu dávala šanci proti Caesarovým veteránům. Naopak pro Caesara znamenalo jakékoliv vyčkávání komplikaci. Počátkem ledna 48 př. Kr., rok poté co překročil Rubikon, konečně shromáždil dvanáct neúplných legií v Brundisiu a sedm z nich šťastně přepravil na pobřeží řeckého Epiru. Zde ho však čekaly problémy se zásobováním, neboť byla zima a tedy období neúrody. S nedostatkem zásob se pak Caesar potýkal po celou dobu řeckého tažení.

Následovalo několika měsíční období, kdy zejména Caesar netrpělivé vyčkával na příchod posil, ovšem i Pompeiovi dostatečný čas na přípravu k měření sil přišel vhod. K prvnímu velkému střetu došlo v červenci 48 př. Kr. u přístavu Dyrrhachium, kde měl Pompeius svůj největší sklad zásob. Caesar utrpěl porážku a Pompeius se utvrdil v tom, že nejúčinnější strategií proti bývalému spojenci je vyhladovět ho, v kombinaci se silnou obrannou proti případným výpadům. V Pompeiův prospěch mluvila i značná početní převaha jeho vojska. Bohužel, jeho přesvědčení nesdílela většina senátorů, kteří se stále úporněji dožadovali rozhodující bitvy.

Síla proti zkušenostem

I když mohl mít Pompeius pochybnosti, nakonec se k bitvě rozhodl. Měl nad Caesarem dvojnásobnou přesilu a pokud šlo o jízdu, tak dokonce sedminásobnou. Lepší poměr sil už očekávat nemohl. Byl začátek srpna, takže si v zásobování polepšil také Caesar. Dne 9. srpna 48 př. Kr. nabídl u Farsalu (řec. Pharsalos) Pompeius Caesarovi bitvu a ten ji přijal. Obě vojska se rozvinula do obvyklých tří linií, které oba vojevůdci rozdělili do tří velitelských sektorů. Sám Pompeius zaujal postavení na levém křídle, přímo naproti Caesarovi, který se svou oblíbenou X. legií stanul na křídle pravém. Největší naději Pompeius vložil v sílu své jízdy, kterou z převážné části, 6 400 jezdců, umístil na levé křídlo s tím, že to budou právě jezdci, kteří povedou hlavní útok, zničí jízdu Caesarovu a poté na křídlech a v týlu zasadí nepříteli smrtelnou ránu. Kavalerii Pompeius podpořil početnými jednotkami lehké pěchoty, lučištníků a prakovníků. Caesar na tento manévr zareagoval tak, že ze třetí linie každé z legií vyčlenil jednu kohortu (obvykle 480 mužů) a z nich vytvořil čtvrtou linii, kterou postavil za svou jízdu. Malé překvapení, které Pompeius nečekal.

Pompeiovci byli připraveni, bitvu však nezačali. V semknutých řadách pevně drželi své pozice a nepostoupili ani i krok, což bylo pro římské vojsko poněkud neobvyklé. Iniciativu proto převzal Caesar a zavelel k útoku. I když se Caesarovi veteráni řítili na zteč, druhá strana stála. Dříve, než se mohly obě linie srazit, vyrazila do útoku Pompeiova jízda, aby uskutečnila generálův plán. Skutečně se jí podařilo zatlačit Caesarovi galské a germánské jezdce, porušila však při tom svou formaci. Kvalitou a zkušenostmi se s Caesarovými jezdci nemohla srovnávat.

„Tu dal Caesar znamení, jeho jezdci se stáhli, jeho kohorty, postavené za nimi, aby zabránili obklíčení (…) vyrazily proti nepřátelům, postavily se hned vedle koní, vojáci podle rozkazu zvedli kopí do výšky a mířili na obličeje. Jezdci, kteří neměli žádné bojové zkušenosti a takovýhle způsob boje vůbec nečekali, protože se mu neučili, neměli odvahu čelit ranám mířeným proti očím a ústům,“ vypráví o rozhodném okamžiku bitvy řecký historik Plútarchos.

Pompeiův tvrdý pád

Pompeius patrně věřil v úspěch plánu útoku jízdy, plán B totiž neměl. Po zhroucení jeho levého křídla, tedy ztrátě kavalerie a masakru lehké pěchoty, došlo konečně na boj pěchoty těžké. Jeho legionáři stále pevně stáli a svá kopí - pila odhodili až poté, co tak učinili Caesarovi muži. Díky pevné formaci dokázaly méně zkušené Pompeiovy legie obstát i proti nepřátelským veteránům. Jejich odpor se však začal nezadržitelně hroutit v okamžiku, kdy se Caesarova čtvrtá linie, dříve použitá proti jízdě, otočila a napadla jejich nechráněný levý bok. Pompeiovci, tísněni ze dvou stran, začali ustupovat. Tehdy Caesar dal povel své čerstvé třetí linii, aby se zapojila do boje. Nedlouho poté se Pompeiovy řady zhroutily a vojáci se dali na útěk.

Sám Pompeius po ztroskotání svého plánu rezignoval. Caesar ve svých pamětech píše, že z bitvy odešel ještě ve chvíli, kdy se bojovalo, na poslední odpor se prý postavil až v táboře. Plútarchos je v jeho hodnocení mnohem přísnější a popisuje Pompeiovu naprostou rezignovanost. Faktem je, že Caesarovo vítězství již nemohlo nic odvrátit. Zatímco Caesar počítal ztráty na pár stovek, Pompeius prý ztratil na 15 000 mužů. Když nepřátelští vojáci vtrhli do tábora, „chytil Pompeius koně, strhl si vojevůdcovské odznaky, zadní branou se vyřítil z tábora“ a ujížděl pryč. Azyl se pokoušel nalézt v Egyptě, na rozkaz Ptolemaia XII. byl však zavražděn a jeho hlava předložena Caesarovi. Pokud se tím chtěl faraon imperátorovi zalíbit, spletl se. Vítězný Caesar složil Pompeiovi hold a vystrojil mu velkolepý pohřeb se všemi poctami.

Boj mezi Caesarem a Pompeiem o vládu nad Římem nebyl zdaleka jediným konfliktem tohoto druhu. Právě naopak. Občanské války byly průvodním jevem krize Římské republiky 1. století př. Kr., která vyústila ve vznik císařství. Prvním velkým konfliktem byla tzv. spojenecká válka v letech 91–88 př. Kr., v níž proti nadvládě Říma povstali jeho italští spojenci. Povstání bylo krvavě zlomeno, avšak okamžitě následovala Sullova 1. občanská válka, v níž vojevůdce Sulla úspěšně změřil síly s konzulem Gaiem Mariem. V letech 83–72 př. Kr. probíhala Sertoriova válka v Hispánii a současně vypukla v Římě 2. Sullova občanská válka (82–81 př. Kr.). Roku 77 př. Kr. povstal proti Sullovu režimu konzul Lepidus. Ve všech těchto sporech zvítězila strana diktátora Sully.

Po neúspěšném Catilinovu spiknutí (63-62 př. Kr.) vnesl do římských poměrů jistou stabilitu vznik 1. triumvirátu, avšak roku 49 př. Kr. se rozhořela další občanská válka, tentokrát mezi Caesarem a Pompeiem. Po Caesarově vraždě roku 44 př. Kr. následovalo několik navazujících konfliktů mezi Caesarovi přívrženci a odpůrci. Posledním velkým sporem byla válka mezi Octavianem a Marcem Antoniem v letech 32–30 př. Kr. Vítězství Octaviana, titulovaného Augustus, ukončilo republikánskou éru. Augustus se roku 27 př. Kr. stal prvním římským císařem.

Další literatura:

Caesar, Gaius Iulius – Hirtius, Aulus: Zápisky o válce občanské, alexandrijské, africké a hispánské, Praha 2010.

Goldsworthy, Adriana: Ve jménu Říma, Praha 2009.

Sampson, Gareth C.: The Battle of Pharsalus (48 BC): Caesar, Pompey and their Final Clash in the Third Roman Civil War, Barnsley 2023.