Boleslav II., respektovaný český kníže, který vykonal mnohé a přesto ho neznáme

Boleslav II. byl důstojným nástupcem svého otce Boleslava I., od něhož se mnohému naučil, dokázal však do řízení českého vévodství vnést i vlastní rozměr. Kosmas o Boleslavovi napsal, že „byl tento kníže Boleslav II. muž nejkřesťanštější, věřící v obecnou církev, otec sirotků, ochránce vdov, utěšitel zarmoucených, milostivý přijímatel duchovních a poutníků, kostelů Božích obzvláštní zakladatel“.

Ano, trochu to vypovídá o vládci, který si vysloužil přídomek Pobožný, popravdě to s ním zase ale tak „hrozné“ nebylo. Je pravda, že Boleslav hned na počátku své vlády zaznamenal velký úspěch, když dokončil otcovy snahy o vznik pražského biskupství a ve shodě s požadavkem doby zakládal kostely, kláštery a církev všemožně podporoval. To samé by na jeho místě dělal i jakýkoliv jiný panovník, který by si uvědomil základní potřebu být součástí křesťanské Evropy. Jak totiž dokládají jiné skutečnosti Boleslavova života, v mnoha ohledech si s křesťanskými zásadami hlavu příliš nelámal a byl stejně drsným vládcem jako jeho otec. O něco výstižnější je tak jiná Kosmova charakteristika Boleslava, která konstatuje, že „největším bohatstvím mu byla válečná výzbroj a sladké zalíbení ve zbraních. Neboť více miloval tvrdost železa než lesk zlata; …, k svým lidem byl mírný, k nepřátelům hrozný“.

Jak vypadalo mládí knížete Boleslava, syna knížete Boleslava I. a Biagoty? Můžeme to shrnout do obecného konstatování, že byl připravován na to být vládcem, což mu jako nejstaršímu synovi zcela vážně hrozilo. Učil se boji, ovládání všech zbraní, od meče, přes kopí až po luk, nezbytná byla průprava v lovu, což nebyla pouze kratochvíle, ale především trénink na boj v obdobích míru, kdy mladý kněžic musel přivyknout dlouhým jízdám v sedle, řídit knížecí družinu, velet a rozhodovat se. Jistě se také musel obeznámit s křesťanskou věroukou a samozřejmě rodokmenem a tradicemi rodu, nezbytnými vědomostmi pro utváření vlastní osobnosti. Mnohému se učil po otcově boku, při jednáních i na koňském hřbetě. Jakmile toho byl schopen, začal ho doprovázet i na vojenských výpravách.

Prvním nepřímým dokladem o Boleslavově nasazení v boji je zmínka k roku 950, kdy kronikář Widukind píše v souvislosti s válkou mezi Boleslavem I. a Otou I., že „onoho času král táhne do boje proti Boleslavovi, králi Čechů, a když měl být dobyt hrad zvaný Nova, v němž uzavřen byl obležen Boleslavův syn, král rozumným rozhodnutím přerušil bitvu …“. Kronikář sice neuvádí jméno Boleslavova syna, ale je zjevné, že to byl právě jeho prvorozený taktéž Boleslav, tehdy ve věku zhruba 15 – 18 let, kdo byl v pevnosti obležen. Zbývalo ještě dalších 23 let, než Boleslav převzal vládu po svém otci. Nepochybujme však o tom, že jej otec zapojil do vedení státu. Boleslav jistě vedl mnohá tažení, účastnil se české expanze na východ a získával cenné zkušenosti i respekt bojovníků.

Když roku 972 zemřel Boleslav starší, byl již jeho stejnojmenný syn dospělým, zkušeným a autoritu zosobňujícím mužem. Už jen pohled na něj vzbuzoval respekt. Podle průzkumu kosterních pozůstatků byl Boleslav II. vysoký 185 cm, což v době průměrné výšky 165 cm působilo vskutku majestátně. Mnozí u knížecího dvora se jistě ptali, zda si Boleslav dokáže sám poradit s otcovým dědictvím, které nebylo zrovna malé. Boleslav se ujal vlády nad rozsáhlou, avšak nejednotnou a obtížně kontrolovatelnou „říší“, zdědil rovněž dobré vztahy s východofranckou říší i polským knížectvím Měška I. Piastovce. Otevřenou zůstávala také otázka prvořadé důležitosti, totiž zřízení vlastního českého (pražského) biskupství, o jehož vzniku vyjednával Boleslav I. od 60. let 10. století.

Vytrvalá snaha přinesla své ovoce roku 973, kdy bylo papežským výnosem zřízeno při chrámu sv. Víta v Praze biskupství. Nový kníže slavil famózní úspěch. Velkou zásluhu na tom nepochybně měla Boleslavova sestra Mlada, kterou otec vyslal v čele poselstva ve 2. pol. 60. let do Říma, aby zde jednala o církevní nezávislosti Čech. První biskup Dětmar byl však vysvěcen a úřadu se ujal až roku 976 a to v důsledku aktivit Boleslava II., jenž se zapletl do sporů o nástupnictví v říši po smrti Oty I. Velikého. Téhož roku zřídil kníže na Pražském hradě také první ženský klášter sv. Jiří, kde se stala abatyší již zmíněná Mlada.

Dodnes přesně nevíme, kolik měl Boleslav II. manželek. Určitě byly dvě, možná i tři, jménem však známe až tu poslední, dámu „jež byla rodem nad jiné ušlechtilejší, a což zasluhuje ještě větší chvály, ušlechtilostí mravů mnohem výtečnější“. Byla jí Emma, rodem italská princezna, dcera krále Lothara II. a burgundské princezny Adelheid, pozdější manželky Oty I. Velikého. Stala se ženou západofranckého krále Lothara, avšak po jeho smrti roku 986, kdy se rozhořely boje o nástupnictví, ztratila všechen svůj majetek a po jistý čas byla dokonce v zajetí. Podařilo se jí však vyváznout. Azyl nalezla u dvora bavorského vévody Jindřicha Svárlivého, manžela své sestřenice. Patrně právě on zprostředkoval kontakt a poté roku 989 i sňatek s českým knížetem Boleslavem.

Královna Emma, z mincí známá jako Emma Regina, se stala českou kněžnou, její vyšší titul jí ale zůstal, a to i po Boleslavově smrti, kdy odešla na Mělník. Zde pak razila vlastní mince. Sňatek Emmy a Boleslava byl oboustranně výhodný, dle dochovaných zpráv zřejmě i šťastný. Emma v Čechách přilnula ke kultu sv. Václava, a proto iniciovala vznik tzv. Wolfenbüttelského kodexu, který obsahuje Gumpoldovu legendu o sv. Václavovi. Emma je vyobrazena na úvodní straně, jak se klaní českému patronovi.

Jak se Boleslav II. zapletl do sporů o nástupnictví v říši? Když roku 973 zemřel Ota I., měl se jeho nástupcem stát syn Ota II., avšak s vlastním nárokem vystoupil také jeho starší bratranec, bavorský vévoda Jindřich II. Svárlivý. Mezi uchazeči o trůn se rozhořel boj, v němž se český Boleslav II. postavil na stranu bavorského vévody. Jindřich však padl do zajetí. Zatímco Ota II. řešil další problémy v říši, „roku od Vtělení Páně 976 bavorský vévoda Jindřich, zbavený cti a vyobcovaný z církve, uprchl do Čech. Zatímco pobýval u knížete Boleslava, císař proti němu vytáhl s velikým vojskem, ale vůči žádnému z nich ničeho nedosáhl,“ vypráví o událostech roku 976 Dětmar z Merseburgu.

Po zimě strávené v Čechách svárlivý Jindřich uznal Otovu svrchovanost, nepokoje v říši utichly a Ota II. se s všeobecným souhlasem ujal vlády. Bylo na čase českému knížeti připomenout, kdo je skutečným pánem. Ota II. vpadl do Čech a ležení rozbil pod hradištěm Plzeň (Starý Plzenec). Lehkovážností velitelů se však stalo, že Čechové přepadli saské ležení při letní koupeli, mnoho vojáků pobyli a zbytek zahnali na útěk. Sami poté vpadli na území říše. Porážka Otu přiměla urovnat spor mírovou cestou. Vládci se usmířili a Boleslav nakonec Otu II. roku 978 uznal jako svrchovaného vládce. Na všechno by se snad zapomnělo, kdyby se stejná situace neopakovala roku 983, po nenadálé smrti Oty II. Tehdy totiž opět bavorský vévoda Jindřich II. předložil svůj požadavek na říšský trůn, Boleslav II. jej znovu podpořil a poskytl mu v Čechách útočiště. Poté Boleslav převzal iniciativu a zaútočil na saskou Míšeň. Město získal pod svou kontrolu, avšak když se situace dál vyvíjela nepříznivě pro bavorského vévodu, přešel Boleslav na stranu Oty III. a město mu odevzdal. Na sněmu v Quedlinburgu roku 986 již Boleslav vystupoval jako zastánce Oty III. a spolu s ním i polský kníže Měšek.

Proč Boleslav II. hned dvakrát porušil spojenectví a přátelské vztahy, nastavené již jeho otcem a vsadil na špatného kandidáta? Očekával snad Boleslav nějaké další výhody z podpory bavorského vévody? Nebo chtěl pouze ukázat vlastní moc a sílu? V oné době byl mocným středoevropským panovníkem, který si to mohl dovolit. Myslel však na možné důsledky? Nebo byla motivace jiná? V Čechách bylo zvykem nástupnictví podle stařešinského řádu, kdy se měl vládcem stát vždy nejstarší z vládnoucího rodu. Mohl snad proto Boleslav považovat nárok vévody Jindřicha za oprávněný?

Český stát pod Boleslavovou vládou byl sice silný a respektovaný, avšak na sklonku 80. let se v regionu začali o slovo hlásit i jiní dravci, kteří chtěli svůj podíl na kořisti. Po smrti Boleslavovy sestry Doubravky došlo ke zhoršení vztahů s polským knížetem Měškem, který na úkor Přemyslovců posiloval polský stát. Ostří polských zbraní začala pomalu ukrajovat z přemyslovského území, pozadu nezůstávali ani další, totiž kyjevští Rusové a Uhři. Boleslavovo panství se začalo zmenšovat, důvěra v něj jako ve spojence ochabovat. Tlak na Čechy jako hospodářskou základnu, rozpolcenou ambicemi slavníkovského rodu, rostl.

Ve vypjaté situaci, kdy byl navíc kníže Boleslav stižen neznámou chorobou, možná způsobenou přílišným psychickým vypětím v pokročilém věku, vzali jeho věrní věci do svých rukou a definitivně vyřešili problém jménem Slavníkovci. Čechy byly sjednoceny a ekonomika přemyslovského státu získala vítanou injekci. Později zotavený Boleslav se zřejmě pokusil libický masakr odčinit založením kláštera sv. Jana na Ostrově u Davle. Zemřel krátce poté, 7. února 999 ve věku zhruba 65 let.

Zdroje:

Charvát, Petr: Boleslav II., Praha 2004.

Kosmas: Kosmova kronika česká, Praha – Litomyšl 2005.

Třeštík, Dušan: Počátky Přemyslovců, Praha 1997.