Článek
Boleslav I. vládl českému knížectví úctyhodných 37 let, což z něj činí nejdéle vládnoucího knížete z rodu Přemyslovců. Zůstat tak dlouho u kormidla, to v 10. století vyžadovalo značné osobní kvality, pádnou ruku i nemalou politickou prozíravost a cílevědomost. Odkaz, který po sobě Boleslav zanechal, je neklamným svědectvím toho, že by si mnohem spíš zasloužil přízvisko Veliký či Mocný, než Ukrutný. Ano, Boleslavovi dějiny v prvé řadě přisoudily úlohu bratrovraha, „krutějšího než Herodes“, jak se o něm vyjadřuje Kosmas. Boleslav skutečně usedl na knížecí stolec díky smrti svého bratra Václava, do níž byl nějakým způsobem zapleten. Jak? Popravdě řečeno, nevíme o tom nic jednoznačného. Máme sice barvitý popis toho, jak byl Václav zavražděn svým bezbožným bratrem, avšak tento příběh vyprávějí legendy, tedy díla o životě světce Václava, jejichž prvořadým úkolem bylo zdůraznit Václavovu svatost a mučednictví. Fakta byla podružná a scénář zřejmý. Čím větší zloduch, tím oslnivěji svítila kladná postava křesťanského hrdiny. Běžná politická praxe oné doby však podobné skutky přinášela.
V duchu rodinné tradice
Boleslav na kamenný stolec knížete Čechů nastoupil krátce po smrti svého bratra Václava jako jediný myslitelný nástupce z rodu Přemyslova. I když byl mladším z bratrů, rozhodně nebyl nezkušeným mladíčkem. Právě naopak. Nepostrádal nic z dravosti a cílevědomosti Přemyslovců, od bratra Václava se pilně učil a beze zbytku využil toho, co Václav za svého života vybudoval. To se týkalo oblasti ekonomické, kulturní i vojenské. Jestliže Václav během své vlády vybudoval základy přemyslovské moci, pak Boleslav na těchto základech vystavěl pevný hrad. Základním předpokladem úspěšného vládce byla opora v dobře živeném, vycvičeném a vyzbrojeném vojsku. Čím silnější vojsko bylo, tím větší a vzdálenější území mohl vládce s jeho pomocí ovládnout a spravovat. A aby uživil velké vojsko, potřeboval ovládat velké území. V tomto aspektu Boleslav rozhodně nemohl začínat od nuly nebo jen s malou družinou. Jinak by už rok po nástupu na trůn nemohl uštědřit porážku armádě Sasů a Durynků. A proto také velmi nekompromisně a rychle připojoval další území k přemyslovskému dominiu v srdci České kotliny.
V čem však svého bratra rozhodně nenásledoval, to byla zahraniční politika, s níž niterně nesouhlasil. Kusé údaje z doby před tisícem let dokládají, že Boleslav odmítal jakoukoliv formu poddanství saskému králi. V nejkratší možné době to dal také najevo. Byl rok 935 a Boleslav I. se ujal vlády nad přemyslovským státečkem se vší rozhodností, silou a vůlí, jakou je možné v přemyslovském rodě nalézt. Politický kurz se radikálně změnil. Zatímco Václav, pod tlakem okolností, ale také ve snaze zajistit své zemi bezpečí a možnost nerušeně sílit, vsadil na strategické spojenectví s mocnějším sousedem králem Jindřichem I. Ptáčníkem, Boleslav saskou kartu smetl ze stolu.
První vítězství
Dnes už přesně nevíme, co obsahoval závazek - tribut Přemyslovců vůči Jindřichovi I., Boleslav s tím ale skoncoval. Taková opovážlivost, navíc doprovázená výpadkem příjmu, si od saského krále žádala patřičnou reakci. Ve stejné době, kdy došlo ke změně na českém trůně, proběhla změna i v Sasku, kde po svém otci převzal vladařské povinnosti Ota I., Boleslavův stejně schopný vrstevník. A tak se roku 936 rozhořela mezi Otou I. a Boleslavem I. čtrnáct let trvající válka, o jejíž první kapitole nás zpravuje saský kronikář Widukind z Corvey.
Podle Widukindových zápisů Boleslav zaútočil, nepochybně využil sporů o nástupnictví v říši, na nám již neznámého velmože v severozápadních Čechách, který byl saským spojencem. Widukind jej tituluje vicinus subregulus – sousední podkrálíček, což nás nenechává na pochybách o jeho postavení vůči říši. Král Ota vyslal svému vazalovi na pomoc dvě vojska, složená z Durynků a Sasů. Boleslavovi zvědové však o nepřátelském postupu podali včas zprávy, a tak i přemyslovský kníže rozdělil svou armádu. Durynky porazil, avšak Sasové zvítězili nad druhou částí Boleslavova vojska. Boleslav svou armádu opět rychle spojil a napadl Sasy, kteří se falešně opíjeli triumfem. Vítězný Boleslav vzápětí oblehl a zničil sídlo onoho subregula, nelze vyloučit, že šlo o knížete kmene Lučanů.
Zrození českého státu
Konflikt z roku 936 je jediným, o němž máme z dlouhé česko-saské války písemné svědectví, je však nepochybné, že takových výpadů s cílem rozšířit přemyslovský stát, Boleslav podnikl hned několik. Svědectví o tom přinášejí archeologické prameny, které dosvědčují zánik či degradaci téměř všech starých kmenových center v 1. polovině 10. století. V téže době se po Čechách objevují nová hradiště, tvořící tzv. hradskou soustavu, která Boleslav zakládal na dobytých územích jako místní opěrné body přemyslovské moci. Na tato nová hradiště panovník dosazoval sobě loajální správce (comes, později kastelán a purkrabí), kteří zajišťovali správu přiděleného kraje, včetně otázek hospodářských a církevních. Správce dbal o zájmy vládce, vybíral daně, soudil, dohlížel na dodržování zemského míru. Na místě mnoha hradských center, či v jejich těsné blízkosti, později vznikla vrcholně středověká města. Ve své expanzi si Boleslav vedl natolik dobře, že je právem považován za skutečného zakladatele českého státu.
Stejně jako Václav, tak i Boleslav si velmi dobře uvědomoval politickou nezbytnost příslušnosti ke křesťanskému Západu, nesoucí nepochybné výhody, které podpora víry přinášela. Tak se stalo, že roku 938 nechal Boleslav přenést ostatky bratra Václava na Pražský hrad. Od té doby se začal naplno utvářet mýtus o sv. Václavovi, který sám Boleslav podporoval. Pro stát, který se snažil mocensky etablovat, mělo nespornou výhodu mít svého vlastního světce, zejména ve chvíli, kdy Boleslav začal usilovat o vytvoření pražského biskupství, které by učinilo Čechy nezávislé ve věci církevní správy.
Dlouhá válka
Vraťme se nyní do chvíle, kdy Boleslav I. poprvé změřil síly s ozbrojenou mocí krále Oty I.. Boleslav vyhrál první střet, avšak o tom, jak konflikt se saským domem probíhal v následujících čtrnácti letech, nevíme nic. Jistě nešlo o jeden souvislý konflikt, neboť Boleslav měl během této doby dostatek času a sil na rozšiřování přemyslovského státu a vybudování silné a respektované armády. Ostatně i v tomto ohledu mu v počátcích pomohla praxe zavedená Václavem, totiž dobře nastartovaný obchod s otroky, který přinášel do přemyslovské pokladny nevídané množství peněz. Právě otroci byli nejcennější kořistí Boleslavových výbojů, největším odbytištěm pro tisíce slovanských otroků byly muslimské země na Pyrenejském poloostrově a v severní Africe. V samotné Praze bylo velké tržiště, kde se obchodovaly komodity všeho druhu, včetně otroků.
Jak tedy probíhal vleklý spor se saským králem? Sice nemáme žádných konkrétních zpráv, přesto ale lze mnohé vytušit. Rozhodně se nebojovalo celých čtrnáct let, období zvýšené vojenské aktivity střídala příměří, ať již vynucená dohodou, vyčerpáním či ekonomickými důvody. Více potíží patrně provázelo východofranského krále, který musel řešit spory v říši i za hranicemi a tudíž nemohl adekvátně zasáhnout proti Boleslavovi. Spoustu nepříjemností mu způsobovali také Maďaři, toho času na stejném břehu řeky s Čechy. Obvyklým obdobím pro vojenské tažení bývaly především letní měsíce, kdy bylo snadnější zásobování vojska. Pokud jde o Boleslavovy aktivity, můžeme předpokládat kořistnické výpady na Otovo území, již od dob Sámových se stalo oblíbenou destinací českých nájezdníků Durynsko. Dlouhá a setrvalá válka by byla vyčerpávající a neúnosná pro obě strany, navíc víme, že Boleslav za dobu války, tj. do roku 950, získával na síle, věhlasu i bohatství. Vzhledem k výsledku války se ukázal být i velmi dobrým vojevůdcem.
Já pán, ty pán
Teprve k roku 950 kronikář Widukind informuje o rozhodujícím střetu Boleslava I. a Oty I.: Onoho času král táhne do boje proti Boleslavovi, králi Čechů, a když měl být dobyt hrad zvaný Nova, v němž uzavřen byl obležen Boleslavův syn, král rozumným rozhodnutím přerušil bitvu, aby bojovníci při uchvacování kořisti nepřátel neupadli do nějakého nebezpečí. A tak uváživ moc královu a nesčetné množství vojska, Boleslav vyšed z hradu dal přednost podřídit se takovému majestátu než utrpět konečnou záhubu a stoje pod praporci a krále poslouchaje a odpovědi vraceje, zasloužil konečně milosti.
Rozhodující bitva se nekonala. Vojenská expedice Oty I. do Čech skončila smírem a celé svědectví vyznívá tak, že proti sobě stanuli rovnocenní soupeři. Boleslavovo vojsko bylo nepochybně mocné a střet s ním představoval pro Otu riziko, což nenápadně doznává i Widukind. Oto tak volil diplomacii a podobně situaci vyhodnotil i Boleslav, který se ctí uznal královu moc. Ani pro Boleslava by bitva nedopadla dobře. Byl uzavřen mír, partnerství, z něhož český stát nevyšel oslaben, ale posílen. O podřízení říši jako za dob Václavových nemohla být vůbec řeč. Čtrnáct let odporu přineslo českému státu prospěch a Boleslavovi respekt. Přesné podmínky míru neznáme, nevíme, zda byl obnoven tribut, ke kterému se za zcela jiných okolností zavázal kníže Václav. Ani v budoucnu se o tributu prameny nezmiňují, a tak je možné, že se stal zcela minulostí. Mírová dohoda mohla patrně obsahovat závazek české účasti v bojích po boku saského krále, jak to dokládají pozdější události.
Slavné časy knížete Boleslava
Boleslav I. si uzavřením míru na západě uvolnil ruce k tomu, aby napřel ještě více sil za severní a východní hranicí státu. Mohutná expanze z něj učinila nejmocnějšího vládce severně od Alp. Roku 955, zřejmě v rámci plnění spojenecké smlouvy, vyslal Boleslav silný oddíl tisíce mužů na pomoc Otovi I. proti kočovným Maďarům do slavné bitvy na řece Lechu. Tehdy byly definitivně zastaveny kořistnické nájezdy Maďarů na okolní země. Stejnou dobou sám Boleslav se svým vojskem porazil Maďary na Moravě.
Boleslavův vliv zasahoval vedle Moravy také do Slezska, do Haliče až za Krakov, nikoliv náhodou ve směru evropské obchodní cesty, která vedla ze Španělska přes Francii k Řeznu do Prahy, dále do Krakova a Kyjeva a odtud se větvila do Byzance, k Vikingům, Chazarům a dále do Číny. Ekonomický přínos byl pro Boleslava obrovský a dokládá to i Ibráhim ibn Jakúb, židovský kupec ve službách cordóbského chalífy, jenž píše, že Bújislav byl vládce Frága, Bújima a Kráková, tedy Prahy, Čech a Krakova. Dále pak dokládá, že „město Frága je vystavěno z kamene a vápna a je největším městem co do obchodu. Přichází sem z města Kráková Rusové a Slované se zbožím. A z krajin Turků muslimové, židé a Turci rovněž se zbožím a obchodními mincemi. Ti vyváží od nich otroky, cín a různé kožišiny. Jejich země je nejlepší zemí severu a nejzásobenější v potravinách.“
Bohatství a velikost Boleslavovy říše umožnily také to, že Boleslav byl prvním Přemyslovcem, který dal razit vlastní mince, navíc v evropské kvalitě. Byl rovněž prvním členem rodu, který si vzal německou aristokratku. S ní pak měl čtyři potomky. Na sklonku své vlády uzavřel další pevné spojenectví, tentokrát s Měškem I., polským knížetem, čímž vytvořil významný středoevropský mocenský svazek. Boleslav I., chtělo by se napsat Veliký, zemřel roku 972.
Další literatura:
Charvát, Petr: Václav, kníže Čechů, Praha 2011.
Lutovský, Michal: Bratrovrah a tvůrce státu, Praha 1998.
Třeštík, Dušan: Počátky Přemyslovců, Praha 1997.
Žemlička, Josef: Čechy v době knížecí, Praha 1997.
