Břetislav I.: Unesl si nevěstu, Poláky připravil o všechny poklady a zemi vyvedl z vleklé krize

Mladý Břetislav se učil vládnout po boku otce Oldřicha jako správce Moravy, kterou roku 1019 obdržel. Jeho sídelním hradem byla Olomouc, kde se mu roku 1031 také narodil nejstarší syn Spytihněv. To už byl Břetislav zkušený vládce a vojevůdce, zocelený v bojích s Poláky i s Uhry. Naposledy pak právě roku 1031, kdy podnikl výpravu na uherské území, které těžce poplenil až k Ostřihomu a získal tak tučnou kořist. To se však setkalo s nelibostí císaře Konráda, který při nedávné výpravě tamtéž neuspěl, a navíc ztratil část území Východní marky.

Břetislavův otec Oldřich navíc odmítl další účast na císařově vojenském tažení i účast na sněmu v Merseburgu, za což si vysloužil obvinění ze zrady. Silou říšského vojska byl pak přinucen dostavit se roku 1033 před císaře, kde byl odsouzen a uvězněn. Správa země tak připadla Břetislavovi, který musel vzápětí čelit dalšímu útoku říšského vojska. Obstál zřejmě se ctí. Nedlouho poté, roku 1034, byl Oldřich propuštěn a vrátil se do Čech. Odmítl však respektovat rozhodnutí císaře, aby vládl společně s Břetislavem a Jaromírem, bratra nechal oslepit a syn musel uprchnout.

Uprostřed hodovního veselí 9. listopadu 1034 zastihla Oldřicha smrt. Na knížecí stolec povolaný Jaromír však vládu předal synovci Břetislavovi, který se tak na počátku roku 1035 stal jediným vládcem Čech a Moravy. Zatímco Čechy se postupně integrovaly, moc Polska slábla, což uvítal i císař, který se příliš vyčerpával málo efektivními válkami s Polskem, aby mohl upřít zrak k záležitostem italským a burgundským. Břetislav tak využívá stávajícího poměru sil, aby splatil Polákům účty. Ztráta Moravy, Slezska i Krakovska, obsazení země Boleslavem Chrabrým, to vše žilo v paměti Čechů. Nyní byla ideální příležitost vzít si zpět, co Čechům náleží a zároveň toho využít i politicky.

Jaro 1039 bylo plné příprav na velké vojenské tažení do Polska. Zřejmě v červnu Břetislav vpadl do Slezska a odtud přes Vratislav k Hnězdnu. S odporem se nesetkal, hrady se mu vzdávaly bez boje, nebyl totiž nikdo, kdo by organizoval obranu země. Novopečený král Kazimír I. byl ve vyhnanství v říši a v zemi probíhaly pokusy o návrat k pohanství. Když Břetislav s předními českými velmoži, biskupem, sborem kněží a celou výpravou vstoupil do Hnězdna, vedly jeho kroky na jediné místo. Do hnězdenské katedrály k hrobu sv. Vojtěcha. Nyní bylo zřejmé, co bylo cílem výpravy. Český kníže si přijel pro svaté ostatky umučeného biskupa. Vyzvednutí a přenesení Vojtěchova těla mělo pečlivě připravený scénář, který měl upevnit nejen postavení země, ale také postavení knížete vůči velmožům. Než došlo k rituálními vyzvednutí ostatků, musel být svatý muž usmířen.

„Tu kníže, pozdvihnuv ruku nad svatým hrobem, takto počal mluviti ke shromáždění lidu: Bratří, pozdvihněte společně své pravice k Hospodinu a mějte pozor na mé řeči; chci, abyste je přísahou na svou víru potvrdili…,“ vypráví Kosmas, který obdivovaného Břetislava nazval novým Achillem. Následně kníže vyhlásil nad světcovým tělem zákony, podle nichž měli Čechové napříště žít. Ustanovení se týkala manželství, křesťanské věrouky, soudů, pohřbů, pořádání trhů, provozování krčem či navštěvování kostelů a definovala řadu trestů za přečiny.

Před Prahou stanula česká výprava 23. srpna a následujícího dne vstoupilo na Pražský hrad slavné procesí. V čele kráčel kníže Břetislav a biskup Šebíř, kteří nesli ostatky sv. Vojtěcha, následovaly ostatky umučených pěti bratří, ostatky arcibiskupa Gaudentia (Radima Slavníkovce), dále zlaté relikvie a „přes sto vozů přiváželo obrovské zvony a všechny poklady Polska“. Nešlo ale jen o kořist. Břetislav doufal přenesením ostatků (translace) světce dosáhnout, či alespoň napomoci, povýšení pražské diecéze na arcibiskupství. Existovala-li jakákoliv šance, že by plán mohl posvětit císař, zemřela spolu s Konrádem II. v červnu téhož roku. Jeho nástupce Jindřich III. s nelibostí sledoval akci českého knížete, která na východní hranici narušila rovnováhu a v žádném případě nehodlal umožnit vznik pražské metropole. Břetislav, vědom si dalšího vývoje, vypravil poselstvo k papeži Benediktovi IX., ale ani zde nenalezl oporu.

Král Jindřich odmítal vzestup českého knížectví. Proto vojensky dopomohl polskému Kazimírovi obnovit v Polsku vládu a na Břetislavovi požadoval navrácení veškeré polské kořisti a vyklizení Slezska. Schylovalo se k válce. V létě 1040 vpadlo říšské vojsko do země ve dvou proudech, od jihu pod Jindřichovým vedením postupovali Bavoři, ze severu táhl v čele Sasů míšeňský markrabě Ekkehard. Břetislav však na jihu nachystal léčku a u Brůdku císaře porazil. Dílčí úspěchy Sasů na severu na výsledku nic nezměnily. Konec ale nebyl.

Po dvou letech válečných výprav a poté, co Břetislav ztratil v Uhrách spojence, se situace nevyvíjela dobře. Proto nabídl králi osobní jednání, které by spor urovnalo. Jindřich však o to nestál, potřeboval triumf. Proto dal Břetislavovi ultimátum. Buď se Břetislav skloní před jeho mocí a vzdá se polské kořisti, nebo bude válka. A byla. Jindřich „… vtrhl do země české, skoro celou ji nepřátelsky poplenil a zapálil mnohé hrady, jež oni [Čechové], nemohouce jich hájiti, opustili. A když přitáhl ke hradu Praze, zarazil před ním vstříc orly …“.

Břetislav nemohl dále vzdorovat, navíc jej začali opouštět čeští předáci a ke králi přeběhl i biskup Šebíř. Břetislav nemá jinou možnost, než se vzdát. V říjnu 1041 stanul Břetislav bosý a v rouše kajícníka před králem. Na kolenou ho musel žádat o odpuštění, vzdát se vlády nad Čechami a složit slib věrnosti. Král pak Břetislava omilostnil, udělil mu Čechy v léno, ponechal mu prakticky veškerou kořist z polského tažení. Král Jindřich totiž Břetislava potřeboval.

S převratem v Uhrách, kdy se trůnu zmocnil palatin Samuel Aba, se totiž naskytla příležitost připoutat Uhry těsněji k říši. Mělo se tak stát vojenskou intervencí a dosazením vyhnaného krále Petra Orseola zpět na uherský trůn. Král by tak podřídil své moci Uhry, Čechy i Polsko, čehož také nakonec dosáhl. V letech 1042, 1044 a 1051 se Břetislav účastnil Jindřichových tažení do Uher a přispěl k jejich úspěchu.

Bojovat musel opět také s Polskem o Slezsko, neboť se polskému Kazimírovi podařilo obnovit v zemi moc a opět připojovat ztracená území. Arbitrem sporu se roku 1054 stal opět Jindřich III., když území přisoudil Polsku, avšak za pravidelný tribut českému knížeti. Nato se Břetislav chystal znovu vpadnout do Uher, avšak cestou na Moravu zemřel 10. ledna 1055 v Chrudimi.

„Knížeti Oldřichovi se z řádného manželství pro neplodnost choti nenarodil žádný potomek, avšak z jakési ženy jménem Božena, jež byla Křesinova, měl syna neobyčejně sličného, jemuž dal jméno Břetislav,“ uvádí o nemanželském původu knížete Břetislava Kosmas. Ne, že by to byl v 11. století až tak zásadní problém, přesto se Břetislav snažil své postavení upevnit a vyvážit nejen skutky vojenskými a státnickými, ale velmi brzy také sňatkem s urozenou dámou Juditou (Jitkou) ze Schweinfurtu, neteří markraběte východní marky Adalberta, toho času spojence knížete Oldřicha v bojích s Poláky. Sňatek měl zpečetit spojenectví, avšak vzhledem k Břetislavově původu to vypadlo všelijak. Břetislav se tedy roku 1021 chopil iniciativy, Jitku unesl z kláštera a oženil se s ní. Nelze vyloučit, že akce byla předem připravena a že o ní markrabě věděl. Jitka se pak stala matkou všech Břetislavových synů, které známe.

Ještě za vlády knížete Oldřicha byli Přemyslovci na pokraji vymření. Pomineme-li starého zmrzačeného Jaromíra, byl jediným žijícím vlády schopným Přemyslovcem správce Moravy Břetislav, syn Oldřichův. Přesto nebyl první volbou po otcově smrti, neboť v zemi tradičně fungoval stařešinský (seniorátní) nástupnický řád, podle nějž se vlády ujímal vždy nejstarší člen rodu. Na knížecí stolec byl tak povolán Jaromír, který však, vědom si svých možností, se vlády zřekl, čímž uvolnil cestu Břetislavovi. Štěstěna se na Přemyslovce znovu usmála, neboť Břetislav jako vládce nezklamal, a to ani z hlediska dynastického. Když roku 1055 umíral, měl pět zdatných dospělých synů – Spytihněva, Vratislava, Konráda, Otu a Jaromíra.

Vědom si možného budoucího vývoje, kdy příliš mnoho dědiců neznamenalo pouze pokračování rodu, ale také možná potíže a tahanice o vládu, vytvořil Břetislav pevná nástupnická pravidla, vycházející právě ze stařešinského řádu. České velmože pak podle Kosmy vyzval k tomu, „aby mezi mými syny nebo vnuky vždy nejstarší držel nejvyšší moc a stolec v knížectví a aby všichni jeho bratří nebo ti, kteří pocházejí z knížecího rodu, byli pod jeho panstvím. Věřte mi, nebude-li jediný vládce spravovati toto knížectví, vám předním hrozí ztráta hrdla a veliká škoda lidu“. V praxi to po Břetislavově smrti vypadalo tak, že nejstarší Spytihněv II. byl „z obecného usnesení a stejné vůle“ zvolen českým knížetem a svrchovaným vládcem, jeho další tři bratři dostali úděly na Moravě, kterou Břetislav rozdělil na západní a východní „díl“, tedy tak, že Vratislav získal Olomouc a Konrád s Otou opanovali Brněnsko a Znojemsko. Jaromír se měl stát v budoucnu biskupem.

Další literatura:

Charvát, Petr: Zrod českého státu 568 – 1055, Praha 2007.

Krzemieńska, Barbara: Břetislav I. - Čechy a střední Evropa v prvé polovině XI. století, Praha 1999.

Žemlička, Josef: Čechy v době knížecí, Praha 1997.