Hlavní obsah
Věda

Psychopat Boleslav III.: Jednoho bratra vykastroval, druhého chtěl utopit a Čechy nechal cizí vládě

Foto: John Skylitzes / Wikimedia Commons / volné dílo

Když zemřel kníže Boleslav II., měly Čechy jediného myslitelného nástupce. Byl jím syn Boleslav III.. Málokdo tehdy tušil jak dalekosáhlé následky bude mít pro celou zemi i knížecí rod krátká, krvavá a nanejvýš zlovolná vláda tohoto Přemyslovce.

Článek

Byl chladný únorový den roku 999 a prostranstvím Pražského hradu kráčel za chmurného žalozpěvu smuteční průvod, doprovázející na poslední cestě zesnulého knížete Boleslava II., vládce, který českému knížectví dával řád šestadvacet let. Konec prvního tisíciletí se blížil a smrt knížete jako kdyby jej předznamenávala. Kníže, uložený v mohutné rakvi, vytesané z kmene stromu, měl nalézt odpočinek v posvěcené půdě jednoho ze svatostánků na Pražském hradě. Bohužel, nevíme ve kterém, neboť hrob v bazilice sv. Jiří, považovaný za Boleslavův, pravděpodobně knížeti nepatří. Obsahoval totiž kostru muže ve věku 40 – 45 let, zatímco kníže zemřel v kmetském věku sedmdesáti let. Co se asi honilo hlavou jeho synovi Boleslavovi, když jako nejstarší člen rodu a nástupce na knížecím stolci, pronášel smuteční řeč? Přemýšlel už tenkrát o likvidaci svých mladších bratrů Jaromíra a Oldřicha, kteří mohli v budoucnu ohrozit jeho vládu nad Čechami? Jistě byl paměti posledního přání svého otce, který si přál zřídit nový klášter sv. Jana Křtitele na ostrově u soutoku Vltavy a Sázavy blízko Davle. Ze zpráv, jež se nám dochovaly, bylo završení otcovy klášterní fundace jediným pozitivním činem vlády Boleslava III., jenž si vysloužil přídomek Ryšavý.

V nemilosti osudu

Klášter Ostrov nechal Boleslav osadit benediktinskými mnichy z bavorského kláštera Niederalteich, čímž se stal druhým benediktinským konventem v Čechách. První z Boleslavových počinů mohl jeho okolí uklidnit s vírou, že nový kníže bude pokračovat v kurzu otcovy vlády, avšak nic nemohlo být vzdálenější pravdě. Velmi brzy Boleslav III. předvedl skutečnou představu o svém panování. Do jaké míry lze úpadek českého státu kolem roku 1000 připsat poslednímu z Boleslavů? Určitě ne stoprocentně, neboť Boleslav III. měl tu smůlu, že vládu převzal v době, kdy z někdejší rozsáhlé přemyslovské „říše“ zbývaly v podstatě už jenom Čechy.

Císař otevřeně deklaroval svou náklonost k Polsku, jehož vládce Boleslava Chrabrého, pokořitele Přemyslovců, vnímal jako svého zástupce pro slovanské země, označované jako Sclavinia. Personifikovanou ji vidíme v evangeliáři Oty III. jak přináší císaři dar. Přáno bylo i Uhrům, kteří si z přemyslovského konglomerátu zemí ukrojili dnešní Slovensko a společnou vůlí císaře a papeže získali královskou korunu, zatímco české knížectví se v mezinárodních vztazích dostalo na druhou kolej. Nastoupit v těžkých časech je však jedna věc a být špatný vládce je věc druhá. Boleslav III. si nepochybně uvědomoval obtížnou situaci Čech i svou vlastní jako jejich vládce. Toužil po respektu, možná se chtěl vyrovnat svému otci a dědovi. Pokusil se běh událostí nějak účinně zvrátit? Pokud ano, dělal to tím nejhorším možným způsobem.

Foto: Evangeliář Oty III. / Wikimedia Commons / volné dílo

Personifikovaná Sclavinia, Germánie, Galie a Řím přinášející dary císaři Otovi III.

Spor s biskupem

Zřejmě ve snaze domoci se autority, začal projevovat nepřátelství vůči biskupu Thiddagovi, nelze vyloučit, že odmítal uznat jeho pravomoci, včetně vybírání desátku, které byly biskupovi přiznány za vlády jeho otce. I z dalšího vývoje událostí je zřejmé, že Boleslav vedle sebe nesnesl jinou autoritu, či kohokoliv, kdo by jej mohl, jakkoliv ohrozit. Vždy, když Boleslavova troufalost dostoupila vrchu, biskup opouštěl Pražský hrad, aby se uchýlil do Míšně. Zde nalezl podporu u markraběte Ekkeharda, který v českých záležitostech intervenoval a Boleslava přiměl povolat biskupa zpět.

Před silnějším soupeřem se Boleslav III. bez okolků sklonil a slíbil všechno, podle Dětmara z Merseburgu dokonce Boleslav složil míšeňskému markraběti lenní slib. Pokud to tak vskutku bylo, asi si umíme představit jakou „popularitu“ mu to v Čechách vyneslo. Netrvalo však dlouho a biskup Thiddag byl opět na cestě z Prahy.

Zlovolná vláda

Zápolení s biskupem sice mohlo snižovat Boleslavovu autoritu, avšak neohrožovalo Boleslavovu existenci. Tak totiž Boleslav III. vnímal své mladší, pravděpodobně nevlastní bratry Jaromíra a Oldřicha. Ačkoliv nic nenapovídá tomu, že by se mohl kníže cítit ohrožen, neboť jeho vláda byla podle obecného přesvědčení i stařešinského nástupnického systému oprávněná, vykazoval Boleslav příznaky panické hrůzy z toho, že by jej mohl někdo nahradit. Mohl jeho strach, který mohl ale stejně dobře být paranoiou, souviset s vnitřní opozicí? Měli s tím snad něco společného Vršovci, vlivný šlechtický rod, službou úzce spjatý s Přemyslovci? O něco později se o spiknutí Vršovců skutečně dozvídáme.

Ať už to bylo s Boleslavovým strachem jakkoliv, nic nemůže omluvit to, co se odehrálo roku 1001. Dětmar z Merseburgu o tom ve své Kronice píše: „Poněvadž síla nároků a následnictví vždy vyvolává strach, nechal mezitím český kníže Boleslav vykastrovat svého bratra Jaromíra. Mladšího bratra Oldřicha se pokusil utopit v lázni a oba je i s matkou vyhnal ze země. Sám pak vládl jako zlovolný bazilišek a nevýslovně utlačoval svůj lid.“ Svědectví vskutku vypovídající. Oba pronásledovaní bratři společně se svou matkou (nevlastní), zřejmě královnou – kněžnou Emmou, nalezli útočiště u dvora bavorského vévody Jindřicha, budoucího krále a císaře, s nímž byla Emma spřízněna.

Sám pak vládl jako zlovolný bazilišek a nevýslovně utlačoval svůj lid.
Dětmar z Merseburgu

Opilcovo intermezzo

Boleslavova krutovláda měla rychlé vyústění. Roku 1002 došlo k povstání, snad vedené Vršovci a knížeti nezbývalo nic jiného než spěšně opustit zemi. Zamířil do Bavorska ke dvoru bavorské marky Nordgau Jindřichovi ze Schweinfurtu, kde byl ale zajat a vsazen do vězení. Když zemřel Ota III. a jeho nástupcem se stal vévoda Jindřich II., povstali někteří šlechtici proti adeptovi koruny a prosazovali vlastního kandidáta, míšeňského markraběte Ekkeharda. Ekkehardovým podporovatelem byl právě Jindřich ze Schweinfurtu a také polský vládce Boleslav Chrabrý. Momentální vyřazení Boleslava III. ze hry mu vyhovovalo, využil proto situace a na český knížecí stolec dopomohl jistému Vladivojovi, pravděpodobně polskému příbuznému Přemyslovců, který „nedokázal vydržet ani hodinu bez dobrého moku“. Vyšinutého despotu tak vystřídal opilec a slaboch.

Vladivoj nevládl dlouho, už na počátku roku 1003 se upil k smrti. Během těch několika měsíců však dokázal Čechům zavařit na další stovky let, když si od krále Jindřicha II. nechal udělit Čechy v léno. Tím vytvořil nebezpečný precedens, kterého pak v následujících letech a staletích využívali vládci Svaté říše římské vůči českým panovníkům. Zřejmě na přímluvu kněžny Emmy vstoupil bavorský vévoda Jindřich, jenž se měl brzy stát králem, poprvé do českých záležitostí, když do Čech vyslal Jaromíra, aby se ujal knížecího stolce. Jaromír se do vlasti vrátil, ale jen na skok, aniž by se vlády ujal. Ve stejné době totiž táhl ku Praze i s vojskem Boleslav Chrabrý, aby na trůn opět dosadil Boleslava III., kterého vytáhl ze schweinfurtského vězení. Nikoliv z dobroty srdce, ale pouze jako prostředek k dosažení vlastních cílů „svému vypuzenému jmenovci vrátil jeho pocty. Odjel [polský Boleslav] pak domů, přičemž své nejtajnější záměry skryl hluboko ve své mysli. Domníval se totiž, že jeho bratranec se bude chtít pomstít těm, kteří zapříčinili jeho vyhnání, a doufal, že tak bude mít lepší příležitost vstoupit do tamějšího dění.

Foto: Jan Bogumil Jacobi / Wikimedia Commons / volné dílo

Polský král Boleslav I. Chrabrý na fiktivním portrétu z roku 1828.

Zdařilý plán

Boleslav Chrabrý opět dokázal, že je mistrem politické strategie. Jeho plán klapl se vším všudy. Jakmile byl český Ryšavec opět v sedle, rozhodl se srovnat účty za své vyhnání. V únoru 1003, v době postní, uspořádal pro vybrané velmože hostinu a „nechal shromáždit všechny předáky v jednom domě a hned zabil svého zetě ranou mečem do hlavy. Poté ten lstivý krvelačník, …, pozabíjel spolu s přisluhovači svého zločinu ostatní, aniž by se jakkoli ohlížel na jejich bezbrannost“. Mezi přítomnými bylo patrně několik předních Vršovců, Vršovcem měl být i Boleslavův zeť. Krutý čin pomsty, kdy byla zlikvidována opozice, vyvolal zděšení. Čechové se poté zachovali přesně podle toho, jak Boleslav Chrabrý předpokládal. „V největší tajnosti vypravil posly k polskému Boleslavovi. Ti mu vylíčili obludnost onoho zločinu a žádali ho, aby je zbavil strachu z budoucnosti,“ vypráví dále kronikář Dětmar.

Polský kníže, nikoliv překvapivě, žádost Čechů vyslyšel a pozval Boleslava III. do Krakova. Zlovolný kníže neměl důvod pozvání odmítnout, bylo to však jeho poslední rozhodnutí. „Když dorazil na smluvené místo, byl nejprve velmi vlídně přijat. Následující noci ho však starší Boleslav nechal oslepit, aby už se na svých poddaných nemohl nikdy ničeho takového dopustit nebo tam dále vládnout.“ Poté byl Boleslav III. internován na neznámém polském hradě, kde roku 1037 zcela v zapomnění zemřel. Boleslav v Čechách odvedl špinavou práci a polský kníže, po matce rodem Přemyslovec, nyní mohl bez obav vstoupit na Pražský hrad, aby se s vděčností a všeobecným souhlasem ujal vlády nad Čechami. Během jednoho roku tak měla země již čtvrtého knížete.

Ve válce s králem

Zatímco se v Praze Boleslav Chrabrý těšil ze svého triumfu a sčítal územní zisky, neboť mu nyní, od jara roku 1003 podléhalo nejen polské knížectví s Lužicí, Slezskem, Krakovskem a Moravou, ale také celé Čechy, uzavřel se v říši boj o trůn. Novým králem se stal Jindřich II., někdejší bavorský vévoda a ochránce české kněžny Emmy i jejích, zřejmě nevlastních synů, Jaromíra a Oldřicha. Ovládnutí Čech Boleslavem Chrabrým a jeho odmítnutí přijmout Čechy od krále v léno, ještě zvýšilo napětí v již tak vyostřených vztazích mezi říší a Polskem.

Když roku 1004 Boleslav vypálil hrad Míšeň, došla králi se zpupným sousedem trpělivost, „dal průchod hněvu, který v dobrotě svého srdce dlouho skrýval, a vyzval všechny vazaly věrné Kristu i králi na válečnou výpravu v polovině srpna, aby zkrotil zuřivou Boleslavovu troufalost. Ve stanovený termín se vojsko shromáždilo v Merseburku a v tajnosti vytáhlo proti nepříteli. … Král zprvu předstíral, že jeho cílem je Polsko. V Boritz a Neussenu dal přichystat lodě, aby nikdo z jeho spojenců, který by jen předstíral oddanost, nemohl nepříteli prozradit pravý cíl výpravy. …V době, kdy by se toho sotvakdo nadál, pronikl potom se svým vojskem do Čech. … Na rozkaz krále byl nyní Jaromír vyslán s našimi nejlepšími rytíři a se svými domácími spojenci do Prahy, aby zabili nebo zajali toho jedovatého hada.“ Tak se začala psát nová kapitola vlády Přemyslovců v Čechách.

Další literatura:

Charvát, Petr: Zrod českého státu 568 – 1055, Praha 2007.

Krzemieńska, Barbara: Břetislav I. - Čechy a střední Evropa v prvé polovině XI. století, Praha 1999.

Třeštík, Dušan: Počátky Přemyslovců, Praha 1997.

Žemlička, Josef: Čechy v době knížecí, Praha 1997.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz