Černošský d'Artagnan nebo anglická královna? Dějiny netřeba překrucovat, Afrika má vlastní hrdiny

Ve filmovém světě to vídáme již řadu let. Do rolí významných historických osobností i postav, vycházejících z evropského folkloru a tradic, jsou protlačováni herci a herečky afrického původu. Možná bychom ještě mohli přimhouřit oko nad černošským Héfaistem, bohem z řeckých mýtů, či neevropskou mořskou vílou Ariel. Jen těžko lze ale přehlížet deformování dějin, kdy jsou divákovi prezentovány evropské historické osobnosti v podobě Afričanů.

Anglické královny Anna Boleynová a Markéta z Anjou, kapitán mušketýrů d'Artagnan (vlastním jménem Charles de Batz de Castelmore), Kleopatra … Žádná z těchto osobností nebyla afrického původu a známe i jejich skutečnou podobu. Přesto se staly terčem blackwashingu a prostřednictvím filmových tvůrců vzbuzují dojem, že Afričané byli součástí evropské historie, dokonce příslušníky vládnoucích dynastií. Mnozí tomu říkají politická korektnost, ale já to naopak považuji za velmi nekorektní. Nekorektní vůči skutečným historickým osobnostem, našim předkům, dějinám a vlastně i budoucím generacím. Nebudeme si nic namlouvat, i když si většina lidí myslí, že historii rozumí a zná ji, protože se to učili ve škole, viděli v televizi nějaký dokument a přečetli si článek v Epoše, mohou někteří velmi snadno uvěřit, že prezentovaná fikce je skutečností.

Je to dovedné balancování mezi fikcí a realitou. Jsou tam historické události, sedí jména i místa, jen ta podoba poněkud neodpovídá. V lepším případě to působí dost směšně, jako třeba u seriálu Bridgertonovi, kde máme věřit tomu, že lidé afrického původu byli součástí vysoké britské aristokracie 19. století, nebo u filmu Marie, královna skotská (2018), kde se v úloze Thomase Randolpha, rádce a vyslance anglické královny Alžběty I., objevuje černošský herec, a stejně tak i v úloze Davida Rizzia, italského přítele a důvěrníka Marie Stuartovny. Poněkud absurdní je i postava jarla Haakona v seriálu Vikingové: Valhalla v podání herečky nebílé pleti. Ptáte se proč a kde se stala chyba. Takhle přece nelze dějiny prezentovat … Někteří rádoby kreativní tvůrci či streamovací giganti Netflix nebo Amazon si to ale nemyslí. Dočkat se můžeme ještě velkých překvapení, a přitom je to poněkud zbytečné.

Pokud chce někdo dodat sebedůvěru oné menšině a povzbudit ji, nemusí přece překrucovat dějiny. I Afričané a jejich potomci mají své významné, pozoruhodné a zajímavé osobnosti, jejichž osudy lze filmově ztvárnit. Malijský vládce Mansa Musa, který vládl malijské říši ve 14. století a je považován za nejbohatšího člověka v dějinách, Napoleonův generál Thomas-Alexandre Dumas, kazatel a reformátor Martin Luther King nebo zulský vojevůdce Šaka Zulu …

Postava zulského krále a válečníka Šaky Zulu ční vysoko nad ostatními kmenovými vládci a náčelníky afrického kontinentu a bez obav snese srovnání s mnohem známějšími vojevůdci Evropy či Asie. O jeho vojenském umu a významu svědčí i přezdívka, kterou mu přiřkli Evropané, totiž Černý Napoleon. Jeho revoluční vojenské reformy však připomínají i jinou osobnost evropského vojenství, římského vojevůdce a státníka Gaia Maria, který stejně jako Šaka provedl významné vojenské reformy. Právě díky nim se Římané, stejně jako později Zuluové, dostali na mnohem vyšší vojenskou i mocenskou úroveň.

Nebýt Šaky Zulu a jeho inovací zulského válečnictví, jistě by tvář dnešní jižní Afriky vypadala jinak. Vytvořil nebývalou říši s mocnou armádou, která byla hlavním nositelem zulské identity. Absolutní vládce Šaka ve své osobě slučoval úlohu nejvyššího soudce, zákonodárce, vrchního velitele armády, duchovního vůdce i šamana. Jak k tomu došlo?

Šaka Zulu se narodil přibližně roku 1787 jako nemanželský prvorozený syn zulského náčelníka Senzagakhony a Nandi, ženy z kmene Langeni. I když náčelník z Šakovy matky učinil svou třetí ženu, neuznal Šakovy dědické nároky. Kvůli častým konfliktům byla nakonec Šakova matka i se synem poslána zpět ke svému kmeni, který na to reagoval s nelibostí a dával to oběma patřičně znát. Až do čtrnácti let žil Šaka opovrhován v ústraní, izolován od otce i svých vrstevníků, což se výrazně projevilo na jeho povaze. Už navždy měl být nedůvěřivý ke svému okolí. Když do kraje roku 1802 přišel hladomor, byl Šaka i s matkou a dalšími sourozenci vyhnán. Útočiště nalezli u kmene Mtetwa, kde se z Šaky stal obratný a schopný válečník. Vstoupil do vojenského oddílu izicwe náčelníka Dingiswaya, složeného ze svobodných válečníků a zde si vysloužil pověst odvážného bojovníka, zdatného v boji muže proti muži. Šakova pověst a s ní i zpráva o jeho původu se donesla i k náčelníkovi, který o Šaku projevil zájem. Jmenoval ho velitelem bojové jednotky zvané ibutho.

Ve chvíli, kdy se stal Šaka velitelem, začal uskutečňovat vlastní vojenské reformy. Základem všeho byl boj zblízka s cílem nabodnout protivníka. To vyžadovalo rychlost, efektivitu a také náležitou krutost v bitvě. Šaka fakticky změnil od základů styl afrického boje. Mezi svými muži zavedl nový typ krátkého kopí zvaného iklwa, které bylo narozdíl od dlouhého vrhacího assegai určeno k boji zblízka. Nedílnou součástí pak byl tvrdý výcvik mužů v boji s iklwou v kombinaci se štítem, který se musel každý válečník naučit ovládat tak, aby dokázal zaháknout levou stranou štítu pravý okraj štítu nepřítele a uvolnit tak cestu k žebrům pro smrtonosné kopí. I tento druh boje byl Šakovou inovací. Tento způsob boje můžeme přirovnat k umění římského legionáře v boji s krátkým mečem gladiem a velkým štítem.

Šaka učil své válečníky ignorovat bolest, nutil je běhat bez sandálů v ostnitém křoví a po ostrých kamenech. Bosí válečníci totiž byli rychlejší a měli větší stabilitu. Kdo výcviku nestačil nebo odmítl zout sandály, byl zabit. Bolest v Šakově vojsku neexistovala. První příležitostí, kdy mohl Šaka v praxi vyzkoušet nové zbraně a účinnost výcviku svých mužů, bylo při menším střetu Mtetwů s kmenem Buthelezi. Tehdy Šaka jasně demonstroval, jak bude vypadat boj v jeho pojetí. Obě vojska proti sobě stanula v uzavřených formacích. Podle zvyklostí byla bitva spíše rituální výměnou vržených oštěpů než skutečným bojem na tělo. Když jeden z nepřátelských válečníků předstoupil před Šakovo vojsko, aby předvedl rituální výzvu k boji, tzv. gija, Šaka na něj bez váhání zaútočil a skolil ho. Příkladu svého vůdce následovali i ostatní.

S vítězstvím, po němž se Mtetvům podrobilo hned několik menších kmenů včetně Zulů, stoupla Šakova prestiž, zejména v očích náčelníka Mtetwů Dingisvaya. Ten si Šaku oblíbil, jmenoval jej členem sněmu a posvětil zavádění jeho vojenských reforem. Když roku 1816 zemřel Šakův otec Senzagakhona, jenž zůstal náčelníkem Zuluů i po vtělení kmene do panství Mtetwů, byl Šaka pověřen, aby se ujal zulského trůnu po svém otci. To učinil nekompromisně a bezodkladně. Založil také nový zulský kraal, své hlavní sídlo, které nazval KwaBulawayo, což znamená „místo toho, kdo zabíjí“ – jasný vzkaz všem, kteří by se Šakovi chtěli vzepřít. Aby Šaka stvrdil svou pověst, naplnil své poslání a zajistil kmeni dostatečnou obživu, ihned začal s výcvikem zulského vojska.

S reformovanou a dobře vycvičenou armádou si Šaka Zulu podmaňoval okolní kmeny, porážel nepřátele, rozséval smrt a strach. Šaka proslul neobyčejnou krutostí vůči nepřátelům i svému okolí, jemuž nikdy nedůvěřoval. Velmi tvrdě se pomstil kmenu Langeni, kde žil s matkou jako chlapec. Všechny muže, kteří v dětství ublížili jemu nebo jeho matce, nechal za živa narazit na kůl. Ještě krutěji se vypořádal s kmenem Buthelezi, nad nímž už jednou zvítězil, avšak ten si počínal příliš svobodně a nebyl loajální k Mtetwům. Vojsko Butheleziů bylo utopeno v krvi během prvního divokého útoku a spolu s ním i všechny ženy a děti, sledující bitvu z blízkého návrší.

Do roku 1817 zvětšil Šaka území Zuluů čtyřnásobně, byl však stále vazalem mtetwského krále Dingisvaya. Ten se téhož roku rozhodl napadnout rovněž mocný kmen Ndwandvey, avšak souhrou nešťastných okolností byl zajat a připraven o hlavu. Šaka nyní zaujal jeho místo. Nikoliv jako král Mtetwů, kam dosadil sobě loajálního člověka, ale jako hlava celé konfederace kmenů, v níž vůdčí roli hráli Zuluové.

Na bojištích Šaka vítězil nejen díky efektivním zbraním i výcviku, ale také za pomoci nové taktické formace impondo zankomo, tedy formaci býčích rohů. Byla to jednoduchá formace, srozumitelná všem. „Hruď“ formace tvořili zkušení veteráni, kteří měli za úkol zadržet na místě nepřítele. „Rohy“, představované mladými rychlými válečníky, se na křídlech sevřely kolem nepřátelského šiku a obklíčily jej. Nepřítel neměl úniku. Pro případ nouze tu ještě byla „bedra“, mobilní zálohy, které byly připraveny zasáhnout tam, kde hrozilo, že nepřítel prorazí smrtící sevření. Rozkazy udíleli velitelé - indunaoddílů, buď gesty nebo prostřednictvím poslů.

Po několika bitvách a obratném manévrování Šaka zlikvidoval i ndwandveyskou hrozbu. Šaka Zulu, který začal válku v čele máleho kmene, nyní stál v čele impéria, které ovládalo jihovýchodní Afriku a disponovalo armádou 40 tisíc válečníků. Všechny kmeny, které si podrobil, musely mluvit zulštinou, sjednoceny byly i místní zvyky a tradice, jejichž nositelé byli členy zulského národa, kdysi nevýznamného malého kmene. Ani v následujících letech Šaka neustával ve svých výbojích za hranice, čímž uvedl do pohybu obrovskou masu dvou a půl milionu lidí, kteří buď násilím, nebo dobrovolně ustupovali před zulskou expanzí. Roku 1824 byl Šaka na vrcholu moci. Tehdy se setkal s osmičlennou britskou expedicí. Britům následně udělil povolení usadit se v Port Natalu a daroval jim k tomu nemalé území. Šakův úmysl o bližší spolupráci s Brity byl zřejmý.

Osudovým zvratem v Šakově životě však byla smrt jeho matky Nandi, jež zemřela roku 1827. Šaka jakoby zešílel. Pořádal hromadné popravy, zakázal sít i sklízet obilí, nařídil vylévat mléko. Hladomor se brzy dostavil. Odcizil si také armádu. Nikdo si nebyl jistý životem, mnoho Zuluů prchalo k Evropanům do Natalu. Šaka nakonec padl za oběť spiknutí svých bratrů. Stalo se tak 22. září 1828.

Další literatura a zdroje:

Eldredge, Elizabeth A.: The Creation of the Zulu Kingdom, 1815–1828, Cambridge 2014.

Parker, John: Great Kingdoms of Africa, London 2023.

Shaka (Wikipedia)