Vraždící psychopat, nebo dobrý a oblíbený král? Pravda o skotském králi MacBethovi je překvapující

Skotské království bylo před tisíci lety, kdy u nás vládl přemyslovský kníže Břetislav, zemí s jedinečnou kulturou, jazykem i zvyky, bohužel však rozdrobenou, vystavenou tlakům zvenčí i zevnitř. Menším celkům vládli králové a nad nimi stál velekrál, toho času jím byl MacBeth, jeden z nejskvělejších panovníků skotských dějin. Proč tedy ten obrat v charakteristice jeho osobnosti? A co vůbec stálo v pozadí historické dezinterpretace? Shakespeare se při vytváření svého „Macbetha“ sice inspiroval skutečnou osobností, vycházel však z anglických kronik 16. století, které od MacBethových časů dělila propast půl tisíciletí. Jak to bylo doopravdy?

Byla to doba, kdy se mladá evropská království zmítala v bouřích neustálých válečných konfliktů a sporů o moc světskou i duchovní. Nejeden panovník v těchto nepokojných dobách ztratil korunu i život dříve, než vůbec stačil prokázat své kvality, nebo také neschopnost. MacBeth Mac Findlaech se narodil roku 1005 jako syn mormaera z Moray. Z matčiny strany byl vnukem současného velekrále Malcolma II., a tudíž se mu dostalo patřičného vzdělání u dvora ve Scone. Soudobý kronikář sv. Berchan zanechal popis MacBethovy osoby, z něhož jasně vyplývá, že šlo o urostlého sympatického muže. Byl prý pohledný, světlých nebo rudých vlasů, vysoké postavy a ušlechtilých rysů.

Roku 1033 byl MacBeth jako jediný myslitelný kandidát zvolen mormaerem, hlavou mocného klanu Morayů, kteří měli ve správě velkou část severního a západního Skotska. Přibližně rok poté zemřel velekrál Malcolm II., ale ještě než naposledy vydechl, navrhl za svého nástupce syna své nejstarší dcery a MacBethova bratrance, Duncana Mac Crinana, který byl toho času králem ve Strathclydu. K volbě nového velekrále došlo ve Scone v prosinci téhož roku. A právě jeho nástupem na skotský trůn začíná dramatický příběh jednoho z nejschopnějších králů skotských dějin, MacBetha.

Připomeňme si nyní stručně děj Shakespearova dramatu, aby později lépe vynikly rozdíly mezi fikcí a realitou. Příběh začíná věštbou tří čarodějnic, které vojevůdci Macbethovi předpoví povýšení a následně i královský trůn. Když je Macbeth skutečně povýšen, začne pomýšlet i na královskou korunu. Jeho žena lady Macbeth mu vnukne myšlenku na vraždu dobrotivého a moudrého krále Duncana, což Macbeth udělá a krátce na to je skutečně zvolen králem - Shakespeare mluví o uzurpátorovi. Během následujících let Macbethovy vlády jsou páchány další úkladné vraždy a celá doba Macbethova panování je líčena jako nejtemnější věk skotských dějin, plný hrůz, bezpráví a úpadku.

Po tuto dobu je v anglickém exilu syn zavražděného Duncana, Malcolm. Ten je přemluven, aby se vypravil na sever v doprovodu armády a uplatnil nárok na skotský trůn. Malcolmovi se nakonec podaří porazit Macbethovo vojsko a proniknout do srdce Skotska. Lady Macbeth, stojící za Macbethovými podlými skutky, páchá sebevraždu a král Macbeth je zabit v souboji. Na trůn usedá schopný a spravedlivý Malcolm III., syn Duncanův. Takový je stručný děj slavného dramatu, které má se skutečnými osudy krále MacBetha společná jen jména.

Velekrále Duncana Shakespeare popisuje jako starého dobrotivého krále, starajícího se o blaho země, který byl úkladně a zákeřně zavražděn ve spánku. Nic není vzdálenější pravdě. Ještě na počátku 15. století kronikář Andrew Wyntoun uvádí, že Duncan byl neschopný panovník a tyran. Duncan během šesti let ztratil v nesmyslných dobyvačných válkách, ve kterých prokázal absolutní strategickou neschopnost, životy tisíců Skotů a devět vévodství. Nebyl ani schopný vládce, ani obratný politik a válečník. Ukázkovým příkladem jeho nedostatků bylo podniknutí dvou válečných tažení současně, na severní Orknejské panství a na jih do Anglie. Jak se dá tušit, obě tažení dopadla katastrofálně. Duncan zbytky armád spojil a znovu zaútočil na sever. Porážka na sebe nedala dlouho čekat a 14. srpna 1040 byl Duncan zabit.

„Orknejská sága“, která zachycuje mnohé z politického dění MacBethovy doby, uvádí, že Duncan prchl z boje a na útěku byl zabit. Podobně hovoří i ostatní prameny. V souvislosti s Duncanovou smrtí je nutné zmínit ještě jeden zásadní fakt. Duncan nebyl žádný starý bělovousý a dobrotivý král. Podle Chronicon Scotorum byl Duncan zabit v nezralém věku vlastními lidmi. V době jeho smrti mu bylo něco přes 30 let, což znamená že byl MacBethovým vrstevníkem, kterému bylo roku 1040 pětatřicet let.

Když byl Duncan mrtev a vlastně i svržen, nevyvolalo to v řadách Skotů žádný vzdor ani pobouření. Jediným problémem byla v tuto chvíli volba nového velekrále Alby - Skotska. Je více než jasné, že nově zvoleným panovníkem byl mormaer z Moray a Rossu, mocný a schopný muž jménem MacBeth Mac Findlaech. MacBeth uzavřel mír se sousedy a nastolil vyrovnaný poměr sil, které spolu s MacBethovými kvalitami, zajistily království období míru a prosperity. Prvních pět let MacBethovy vlády bylo ve znamení obnovy země, poznamenané neúspěšnou a despotickou vládou svrženého Duncana.

Konfrontujme nyní Shakespearovo dílo s historickými skutečnostmi. Shakespeare ve své hře, napsané o téměř 600 let později, MacBetha obviňuje z vraždy krále Duncana a uchvácení trůnu. Podle Shakespeara byl MacBeth uzurpátorem, není však nic pravdy na této houževnaté lži. Jádrem celého problému je neznalost a nepochopení starého keltského zvyku, kterému Shakespeare ani angličtí kronikáři zřejmě nerozuměli nebo ho vůbec neznali. Keltské Skotsko totiž své krále volilo na základě předpokladů a osobních kvalit, které mu dávaly moc a šanci vládnout. Tento zvyk mohl být Angličany jen těžko pochopen a to z jednoho prostého důvodu. Neznali ho. V Anglii se dědila královská koruna na základě prvorozenectví, tedy z otce na nejstaršího syna bez ohledu na charakter a vlastní schopnosti.

MacBeth byl tedy právoplatně a se všeobecným souhlasem zvolen velekrálem Skotska v létě roku 1040. Korunován byl ve Scone na legendárním Kameni osudu. MacBethovou spoluvladařkou a velkou oporou byla jeho žena Gruach, vnučka velekrále Kennetha III., Shakespearem nazývaná jako Lady Macbeth. Toto Shakespearovo označení je ale fakticky nesprávné, neboť jméno MacBeth, znamenající „Syn života“, je jménem křestním, nikoliv příjmením. Adekvátní pojmenování jeho ženy by tedy bylo „Lady Gruach“.

MacBethovu ženu Gruach Shakespeare zvěčnil jako bezcharakterní a nelítostnou osobu, která krále MacBetha ovládala a stála za jeho krvavými činy. Ovšem stejně jako v případě jejího muže historie dokazuje, že zde Shakespeare znovu osvědčil svého tvořivého ducha a bujnou fantazii. Lady Gruach nebyla žádným způsobem spojena s Duncanovou smrtí a rozhodně u MacBethova dvora nezastávala roli šedé eminence, stojící za MacBethovými fiktivními zločiny. Pravda je taková, že Gruach byla oddanou a dobrou manželkou, která svému muži pomáhala v jeho reformách a státnických záležitostech. Byla dobrou a milovanou královnou a jako taková se zapsala do skotské historie.

Plodné období MacBethovy vlády, které trvalo na tehdejší divokou dobu úctyhodných 17 let, je jedním z nejpatrnějších důkazů MacBethových kvalit. Vše, co se o této době zachovalo ve starých kronikách je samozřejmě v rozporu se Shakespearovým dílem. Před tím, než byl MacBeth zvolen velekrálem, bylo Skotsko rozdrobené a zničené nejen nájezdy Norů, ale především díky nedostatkům krále Duncana a jeho nezpůsobilosti vládnout. Tuto katastrofální situaci však MacBeth dokázal v poměrně krátké době zcela obrátit. Roky MacBethova panování se již obešly bez vnitřních nepokojů a byly ve znamení míru, stability a prosperity. Kronikář Andrew Wyntoun to jen potvrzuje, když píše, že za krále MacBetha „byl velký blahobyt“ a „vládlo právo“. Velmi výmluvné jsou zprávy o MacBethových reformách. Ty se týkaly zejména stránky sociální a trestně-právní. MacBeth znovu zavedl zákon na ochranu žen a sirotků, podporu nemajetných a dědické právo pro dívky, což patřilo ke starým keltským tradičním právům, která za Duncana zřejmě ustoupila do pozadí.

MacBeth zajistil, aby v zemi panoval zákon a pořádek. Velké MacBethovy podpory se také dostalo keltské církvi, která stále odolávala silnému římskokatolickému tlaku. V „Registrech St. Andrewského kláštera“ je zaznamenáno, že MacBeth a jeho žena Gruach věnovali klášteru keltské církve u Loch Leven nemalé území. Zároveň ale MacBeth udržoval dobré styky s Římem, který roku 1050 jako první skotský král navštívil. Svědectví o tom podává irský kronikář Marianus Scotus, jenž píše, že když skotský král MacBeth projížděl římskými ulicemi, rozhazoval mezi chudinu stříbrňáky jako semena. Stojí za povšimnutí, že během MacBethovy dlouhé nepřítomnosti se nikdo nepokusil uchvátit trůn, což tehdy nebývalo zase až tak obvyklé.

Velice zajímavé svědectví o době MacBethova panování přináší také sv. Berchan: „Po vraždění Skotů a po vraždění cizinců bude Skotsku vládnout svobodomyslný král. Byl silák, světlých vlasů, vysoké postavy. Tento pohledný muž mi byl velmi sympatický. Od východu k západu překypovalo Skotsko hojností jídla za vlády tohoto statečného krále.“

A co na to Shakespeare? „Krvelačný je a zlý, vilný a chamtivý a zákeřný, prchlivý, prudký, každý hřích z něj páchne, co lze jen pojmenovat.“ O kom to vlastně Shakespeare mluví? MacBeth znovu sjednotil Skotsko, provedl významné reformy, dbal na právo a pořádek, podporoval chudé a nemocné i keltskou církev, celé zemi zajistil blahobyt a tolik potřebný mír. Nikdo se v jeho zemi nemusel cítit ohrožen a mít strach z povstání nebo cizí invaze, o čemž si v té době mohla Anglie nechat jen zdát. Všechny mýty vztahující se k jeho osobě a vládě se začaly objevovat až o několik set let později, s nástupem Stuartovské dynastie na skotský trůn.

K obratu v poklidné době MacBethovy vlády došlo roku 1054, kdy Malcolm, syn svrženého Duncana, začal uplatňovat nárok na skotský trůn. Po smrti otce nalezl útočiště v Anglii, kde dospěl a přiučil se mnohému z anglických mravů. Později zatoužil po skotském trůnu a získal k tomu podporu krále Edwarda III. Vyznavače, který považoval Malcolmův nárok za oprávněný. Avšak ve Skotsku byl jeho nárok bezpředmětný - rozhodovala totiž volba, nikoliv prvorozenectví. Prosazení Malcolma na skotský trůn bylo také výhodným politickým tahem. Rozhodnutí brzy padlo a u skotských hranic se začala formovat impozantní invazní armáda, která kromě pěších zahrnovala i námořní síly a skládala se nejen z Anglosasů, nýbrž byly povolány i oddíly Dánů a athollských přívrženců mladého Malcolma.

Cílem invaze bylo dobytí srdce království, Scone, kde měl být Malcolm korunován. Očekávaný úspěch se však nedostavil. V bitvě u Dunsinane, kde se tyčila MacBethova pevnost, sice Anglosasové zaznamenali větší úspěch; nešlo ale o vítězství rozhodující. Scone nebylo dobyto a Malcolm tak nemohl být dosazen na trůn. To mu však nezabránilo v tom, aby pokračoval ve snaze svrhnout MacBetha a uchvátit trůn. Celé tři roky pracoval na tom, aby co nejvíce podkopal MacBethovu autoritu a získal na svou stranu co nejvíc spojenců. Ty však našel jen mezi členy klanu Athollů, ze kterého sám pocházel a samozřejmě mohl počítat s pomocí Anglosasů, kteří sledovali vlastní cíle. Dlouhá doba, po kterou Malcolm pracoval proti MacBethovi, svědčí o tom, že měl MacBeth jako velekrál velkou podporu obyvatel a proto ho nebylo vůbec snadné svrhnout.

Roku 1057 vpadl Malcolm Canmore se silnou armádou, složenou opět z Anglosasů a Dánů, podruhé do Skotska. Tentokrát se mu podařilo MacBethovy pozice oslabit natolik, že byl MacBeth nucen ustoupit na sever. Jeho vojsko bylo v troskách a sídlo dobyto. K poslednímu střetu obou rivalů došlo 15. srpna 1057, kdy se MacBeth utkal s Malcolmem a jeho družinou u Lumphananu, severozápadně od Aberdeenu. Tentokrát již MacBeth neodolal přesile a byl zabit, či jak naznačují starší zápisy, byl zavražděn. Podle kronikáře Wyntouna, který vycházel ze starších děl, zemřel MacBeth po sedmnácti letech plodné vlády krutou smrtí z rukou Malcolmových.

S MacBethovou smrtí zemřely všechny naděje na silné keltské Skotsko. Velekrál MacBeth byl pohřben na ostrově Iona, od nepaměti považovaném za posvátný, kde byli pochováváni všichni právoplatní panovníci skotského království. Později byla vedle něj uložena i jeho žena Gruach. MacBeth byl zároveň posledním velekrálem, který tu spočinul. Malcolm Canmore se konečně dočkal vytouženého okamžiku. Všichni jeho odpůrci byli odstraněni a cesta k trůnu byla volná. Korunován byl podle zvyku ve Scone 25. dubna 1058 jako velekrál Malcolm III., ale jeho vláda pro Skotsko znamenala pád a ztráty.

Je ironií osudu, že si hrdinové během staletí vyměnili role. Z původně dobrého, schopného a spravedlivého krále MacBetha se stal tyran a vrah, pod jehož vládou trpělo celé království. Naopak jeho předchůdce Duncan byl svržen pro svou krutovládu a naprostou neschopnost, ale pozdější kronikáři a jeden významný dramatik mu připsali charakter skutečného MacBetha. Historickým uzurpátorem trůnu nebyl MacBeth, ale Duncanův syn Malcolm Canmore, který se koruny zmocnil násilím a vraždami.

První dezinformace se začínají objevovat až ve 14. století v kronice Johna Forduna, avšak ještě Andrew Wyntoun ve svém díle „The Orygynale Cronykil of Scotland“ z 20. let 15. století, stále kritizuje Duncana, MacBethovi přiznává některé zásluhy a jeho vládu považuje za úspěšnou. Až dílo „History of Scotland“ Hectora Boeceho z roku 1527 vyznívá proti MacBethovi. Konkrétních obrysů pak MacBethova fiktivní osobnost nabírá v „Chronicles of England, Scotlande, and Irelande“ Raphaela Holinsheda, který se stal výchozím bodem Williama Shakespeara při psaní slavného dramatu o Macbethovi. Je docela možné, že na počátku proslulého Shakespearova dramatu stála tato Holinshedova věta: “ … Makbeth udatný pán, který kdyby nebyl od přírody poněkud krutý, mohl být nejvhodnějším vládcem.“

Shakespearova tvorba však v sobě nesla jeden mnohem závažnější aspekt. William Shakespeare byl dramatikem u dvora anglického krále Jakuba I. Stuarta, jenž byl patronem Shakespearovy divadelní společnosti. Shakespeare se proto snažil napsat dílo, které by podpořilo legitimitu a dávný původ Stuartovského rodu a zároveň souviselo se Skotskem, odkud Stuartovci pocházeli. No a protože Stuartovci odvozovali svůj původ od Duncana I. a Malcolma III. Canmorea, Duncanova syna, je pochopitelné, že Shakespearovo dílo mělo svůj přesný politický význam. Nakonec nebylo to poprvé, kdy se Shakespeare přičinil o deformaci dějin ve prospěch propagandy.

Další literatura:

Aitchinson, Nick: Macbeth (Man and Myth), Somerset 1999.

Duncan, A. A. M.: Scotland - The Making of the Kingdom, Edinburgh 1996.

Ellis, Peter Berresford (překlad Jan Hrdina): MacBeth – velekrál skotský, Praha 2006.

Hrdina, Jan: Skotsko – Země dávných tajemství, Praha 2017.

Stewart, Bob: Macbeth, Chichester 1998.