Český slavík: Osvěžující humor, trochu ublížená Bílá, zářící Vondráčková a Krajčo v pyžamu

Nebyla to žádná honosná show, ale taková důstojnější silvestrovská party. Spíš komorní setkání osobností showbyznysu, které přiznává rok 2023, zároveň se ale čestně hlásí k tradici. Bylo příjemné sledovat anketu Český slavík, oproštěnou od názvu hlavního sponzora. Ještě před pár lety to totiž byl „Český slavík Mattoni“, takže nebylo úplně jasné, o jakou soutěž vlastně jde. Zda se soutěží o nejlepší minerálku, nebo nejlepšího zpěváka. Nový generální partner byl natolik soudný, že si neprosadil svůj název do názvu soutěže. Takže tu máme díky bohu obyčejného Českého slavíka …

V rámci možností dnešní televizní zábavy je především třeba ocenit inteligentní humor moderátorů Aleše Hámy a Ondřeje Sokola, jejichž jemně nekorektní humor byl v dnešní vážné hyperkorektní době velmi osvěžující. Co už tak osvěžující nebylo, byly proslovy některých oceněných dam a pánů.

Při vyhlašování vítězů v kategorii hudebních skupin jsem trochu trnul, kdo to vyhraje. Ano, Kabáti jsou osobití, umisťují se pravidelně a snadno je odlišíte od jiných kapel. To se bohužel nedá říci o řadě dalších, v současnosti působících hudebních skupin, které tak trochu připomínají klony. Unifikované hlasy, podobně znějící písně, vytvořené v křečovité snaze vytvořit něco nového a nezapamatovatelné názvy kapel. A když už si člověk název zapamatuje, pak ale jen obtížně zařadí k písním či tvářím. Nezřídka to bývají obskurní skupiny či zpěváci, které na viditelná místa katapultují fanoušci, sešikovaní na FB, Instagramu a kdoví kde ještě. Naštěstí, Český slavík putoval do rukou kapel, které do této kategorie nespadají a vytvořily docela zajímavý trojlístek. I když bych tam místo Kryštofa nebo Mirai radši viděl třeba docela zajímavé dámské uskupení Vesna, které vystoupilo později večer.

Co mě zcela míjí a nerozumím tomu, to je kategorie hip hop & rap. Zatímco u rapu tak nějak vím, co si představit a co dělat s rukama, moje první myšlenka při slovech hip hop patří dvěma kresleným králíkům. A proto se k této kategorii vyjadřovat nijak obšírněji nebudu. Snad pouze v tom smyslu, že stručné projevy oceněných v této kategorii působily v některých případech upřímněji než květnaté proslovy mainstreamových hvězd.

Zlatou slavicí a zároveň absolutní vítězkou se stala Ewa Farna. Již v předchozích letech se umisťovala v první trojce, letos se ale vyšvihla až na první příčku. Jasně, hezky zpívá, dostatečně dlouho, má rytmus v těle. Ale že by to bylo na zlatého slavíka, to si nemyslím. Možná by hvězda potřebovala ještě trochu vyzrát, soudě podle jejího děkovného proslovu, kdy se hned ve druhé větě přiznala k tomu, že se při vyhlášení „dojme jako kretén“. No, nechci poučovat, ale myslím, že by to šlo říci i lépe, důstojněji a hlavně vtipněji.

Vždy usměvavá Lucie Bílá letos získala „pouze“ stříbrného slavíka, což trochu ublíženě nezapomněla okomentovat tím, že vypočítala, kolik má slavíků absolutních, zlatých i stříbrných. Tím se tak trochu na toho letošního „nezlatého“ asi mělo zapomenout. A tak z oceněného dámského tria jednoznačně nejvíc vynikla bronzová Monika Absolonová, nejen svou růžovou róbou, ale zejména svým nenuceným a spontánním výkonem, za jaký by se nemusela stydět ani na předávání Oscarů.

Co je potřeba ocenit, je výkon Heleny Vondráčkové, která i ve svém již úctyhodném věku podala obstojný hudební výkon, doplněný lehkými tanečními kreacemi, což byla vždy její silná stránka. I když, popravdě řečeno, „v těch rajských uličkách byla úplně vedle“. Radost udělalo i vystoupení zpěvačky a herečky Evy Burešové. Bez nadsázky jedna z nejtalentovanějších českých zpěvaček s obrovským hlasem, který se v dnešní době, kdy se fandí průměrnosti, moc často neslyší. Bohužel, svůj krásný hlas tentokrát zase tolik nepředvedla, neb ji trochu přehlušoval hudební doprovod. Jsem přesvědčen, že by jí mělo patřit místo na stupních vítězů. Ostatně, v minulých ročnících se umístila v první trojici.

Dvakrát se toho večer na pódiu objevil Richard Krajčo, frontman skupiny Kryštof, která se, stejně jako Krajčo sám, umístila na 3. místě. Už delší dobu mám z pana Krajča pocit, že jeho vyjadřování je především pózou a během letošního Slavíka mě v tom jen utvrdil. Zřejmě v domnění, že umělec si může dovolit všechno, se neobtěžoval se společenským oděvem, jaký si taková událost vyžaduje a vzal si letní model pyžama z lodi Enterprise. O to větší kontrast to pak byl, když si stříbrní rapeři ATMO music přišli pro slavíka v decentních oblecích. Jo, kluci vědí, co se sluší a patří.

Čest mužů naštěstí zachránil zlatý slavík Marek Ztracený, kterému zdatně sekundoval Vojtěch Dyk. Oba trochu vybočují z průměru. Zlato pro Ztraceného je zasloužené. Je zapamatovatelný, zapamatovatelné jsou i jeho písničky a opakovaně dokáže vyprodat velké arény. Osobně na Českém slavíkovi však postrádám velké hlasy a grácii vítězů let dávno minulých. Takže velké díky alespoň za uvedení Václava Neckáře do Síně slávy. Jeho vystoupení po boku Marty Kubišové bylo jednoznačným, velmi milým a důstojným vrcholem celého večera.