Děsivé tajemství skotského rodu. Příběh z hradu Glamis se dotýká i královské rodiny

Velkolepý a monumentální hrad Glamis patří k nejpůsobivějším skotským palácům a jeho historie sahá hluboko do minulosti. Je domovem rodu Bowes-Lyon a pokud vám to jméno přijde povědomé, není to náhoda. Právě z tohoto skotského rodu totiž pocházela Elizabeth Bowes-Lyon, královna matka, manželka krále Jiřího VI. a babička současného krále Karla III. Glamis je i rodištěm princezny Margaret, sestry někdejší královny Alžběty II.

Původně se zdejší páni jmenovali Lyonové, avšak od roku 1767 se píší jako Bowes-Lyon, neboť tohoto roku se devátý hrabě ze Strathmoru, John Lyon, oženil s Mary Eleanorou Bowes. Důvodem sňatku byla finanční tíseň hraběte a značné věno nevěsty, hrabě však musel přijmout jméno Bowes a používat ho před svým vlastním. Celý příběh tak trochu připomíná děj Strašidla Cantervillského od Oscara Wildea, avšak příběh, který se k hradu váže, je daleko děsivější. Jeho kořeny sahají do doby relativně nedávné, do 19. a na počátek 20. století, což ho také činí mnohem působivějším a více hrůzu nahánějícím.

Roku 1821 se jedenáctému hraběti ze Strathmoru, Georgi Bowes-Lyonovi, narodil syn Thomas, který se měl stát jeho dědicem a dvanáctým hrabětem. Ovšem podle dobových záznamů tento syn brzy po narození zemřel a dvanáctým hrabětem se stal o rok později narozený syn Thomas George. O úmrtí prvorozence se však od začátku pochybovalo. Začaly se šířit zvěsti o tom, že dítě nezemřelo, ale protože se narodilo strašlivě deformované a neobvykle velké, bylo nutné celou záležitost náležitě ututlat před veřejností a monstrózního novorozence ukrýt. Nepřipadalo v úvahu, aby se něco takového stalo dědicem rodu. Proto bylo dítě prohlášeno za mrtvé. Jeho hrob však neexistuje.

Příběh praví, že hrabě dal svého prvorozeného syna ukrýt do tajné místnosti, jedné z několika mezi tlustými hradními zdmi, kde se o něj starala chůva. Do této místnosti by se mělo vcházet z hradní kaple, nikomu se však zatím nepodařilo objevit, jakým by to mělo být způsobem. Když roku 1969 navštívil Glamis životopisec královny matky, Michael Thornton, pokoušel se i on pátrat po tajných dveřích, avšak od šestnáctého hraběte se dozvěděl, že vchod byl prý zazděn hned poté, co Thomas zemřel. Byla tajná místnost původně dětským pokojem novorozence, nebo již před tím sloužila skrytému účelu?

Všichni předpokládali, že postižené dítě brzy zemře, ale nestalo se tak. Chlapec přežil a vyrostl ve velkého, nadprůměrně silného a hustou srstí porostlého muže, který byl nebezpečím pro své okolí i rodovou pověst. Hrabě se snažil i nadále vše udržet v tajnosti, a tak bylo nebezpečné monstrum drženo na tajném místě hradu. Zprávy o děsivém tajemství však přece jen prosákly na veřejnost, mezi služebnictvem a brzy i po kraji kolovaly hrůzostrašné historky o strašlivém nelidském řevu, který za temných nocí přicházel odkudsi z útrob hradu a nedal spát ani místním, ani hostům.

Říká se také, že v mládí byl monstrózní šlechtický „vězeň“ velmi agresivní, a tak se prý občas stalo, že ze svého úkrytu unikl, což podle některých zpráv vedlo k brutálním napadení mladých služebných. Jeho agresivita se zmírnila až časem, nebylo už tedy nutné přivazovat ho řetězy a snad byl pouštěn i ven. Pak se procházel ve ztemnělých chodbách hradu i v jeho okolí, vedlejším efektem ale bylo občasné náhodné setkání s některým z hostů, kteří právě na Glamisu pobývali. Příběhů a zkazek o děsivém obyvateli hradu či jiných podivných zážitcích stále přibývalo, ale rod Bowes-Lyonů veškeré takové zprávy tvrdošíjně odmítal. A dělá to dodnes. Kde je tedy pravda?

V knize Jamese Wentwortha-Daye The Queen Mother's Family Story z roku 1967 je zachycena příhoda, ke které mělo dojít na počátku 20. století. Tehdy na Glamisu probíhala renovace a jednomu z dělníků se náhodně podařilo objevit tajný prostor, který nejprve prozkoumal a poté celý vyděšený objev ohlásil. Hrabě i rodinný právník, kteří právě pobývali v Londýně, se obratem vrátili, dělníka vyzpovídali a vzápětí ho přesvědčili, aby i s rodinou emigroval do Austrálie. „Na přilepšenou“ mu s sebou dali několik set liber. Co mohl dělník objevit tak tajného a děsivého, že musel odejít ze země? Šlo o ohrožení rodové pověsti? Mohlo to souviset s monstrózním prvorozencem, nebo dělník objevil tajnou komnatu, kde byli před několika staletími zaživa zazděni členové rodu Ogilvy, hledající u sousedů azyl?

Druhorozeným synem jedenáctého hraběte Strathmorea počínaje bylo prý každému hraběcímu synovi vždy v den jeho 21. narozenin sdělena pravda o děsivém rodovém tajemství. Je seznámen s tajnou komnatou, avšak místo, kde se nachází, mohou znát jen tři muži v jeden čas. Ženám je znalost tohoto tajemství odepřena, snad z obavy před tím, co by s nimi mohla udělat pravda o glamiském monstru. Podle výpovědí přátel třináctého hraběte ze Strathmoru se z mladého hraběte stal zasmušilý a úzkostlivý člověk poté, co se dozvěděl ono tajemství. Nelze vyloučit, že to bylo ze strachu, aby se podobná událost neopakovala v případě jeho potomka, ale důvodem mohl být i fakt, že monstrum bylo jeho vlastním nejstarším bratrem, o kterém až do své dospělosti neměl tušení.

Můžeme jen spekulovat o tom, jestli mohlo být zrůdné postižení dědičné a tudíž jestli měl Claude, 13. hrabě Strathmore, důvod obávat se něčeho takového. Indicií by však mohl být obraz z druhé poloviny 17. století, jenž visí na Glamisu, a který zachycuje Patricka, 3. hraběte Strathmorea. Na tomto obrazu stojí vedle hraběte neidentifikovaná postava v brnění, která má zdeformované ruce a nohy. Proč by ale bylo něco, co má být skryto, zvěčněno na obraze? Byl tento neznámý natolik výjimečný, a nebo ho prostě brali jako rovného člena rodiny? Mohlo se podobné postižení objevit po několika generacích znovu? Možná, že ano.

Po první světové válce se v rodině Bowes-Lyonů narodila dvě děvčata, starší Nerissa a o sedm let mladší Katherine, obě mentálně postižené tak, že je bylo nutno umístit do ústavu. Dívky byly sestřenicemi královny Alžběty II., o jejich osudu ale svět nevěděl. V ústavu zůstaly bez většího zájmu rodiny po celý život. Nerissa zemřela v 65 letech roku 1986 a Katherine dokonce v 87 letech až roku 2014.

První zpráva o monstru z Glamisu se objevila již ve 40. letech 19. století. Již před tím však psal sir Walter Scott o jakémsi tajemství a tajné komnatě na Glamisu, kde sám strávil noc. Od té doby se objevilo mnoho dalších zpráv a svědectví o tajné místnosti a později i záhadném obyvateli hradu.Téma se živě diskutovalo ve vysokých kruzích evropské aristokracie, což dokládá i několik článků z dobového tisku. K očitým pozorovatelům, kteří přinesli zprávu o tom, že na Glamisu se něco děje, patřil např. také sir Horace Rumbold, britský diplomat či obdivovaná anglická pěvkyně a skladatelka Virginia Gabriel. Tajemství brali a berou vážně také mnozí členové rodu Bowes-Lyon. Teta zesnulé královny Alžběty II., Rose, Lady Granville, jež se na Glamisu narodila a vyrůstala, na otázku o příběhu o monstru z Glamisu, odpověděla: „Když jsme byli děti, nikdy nám o tom nedovolili mluvit. Naši rodiče nám zakazovali jakékoliv diskuze či otázky na toto téma. Můj otec a dědeček absolutně odmítli se o tom bavit.“

Traduje se, že glamiské monstrum žilo nepřirozeně dlouho, až do roku 1904, podle jiné teorie však „jen“ do roku 1882. Od tohoto roku podivné zkazky o Glamisu ustaly. Ať už je to tedy pravda, kterou se Bowes-Lyonové snaží ututlat a nebo jen snůška pověstí a smyšlenek, skutečnost je taková, že se zachovalo poměrně dost dobových zpráv, které přímo či nepřímo naznačují něco velmi podivného a nemálo děsivého o tom, co se na Glamisu odehrávalo.

Zdroj:

Hrdina, Jan: Skotsko - Země dávných tajemství, Praha 2017.