William Wallace: Statečné srdce jak ho neznáte

Podmanivá hudba, nezaměnitelná atmosféra, úchvatný příběh, láska, zrada, přátelství a také velmi realisticky ztvárněné bitevní scény. Film Statečné srdce si svých pět Oscarů nepochybně zasloužil. Nic to ale nemění na faktu, že tvůrci filmu zacházeli s dobou a životem Williama Wallace velmi volně, někdy až svévolně. Většina klíčových okamžiků Wallaceova života se ve filmu odehrává zcela jinak, než jak tomu bylo ve skutečnosti. Co se z pohledu dějin ve filmu povedlo? Jsou to zejména tři věci.

První je vystižení ducha doby konce 13. století ve Skotsku. Tehdy se jednotlivé skotské rody mezi sebou svářily o nástupnictví na uvolněný skotský trůn, čehož po svém způsobu využil anglický král Edward I., jenž nesmlouvavým způsobem Skotsko ovládl. Následná anglická okupace vyústila právě ve Wallaceovo povstání. Druhým velkým kladem filmu je právě ztvárnění osoby Edwarda I., přezdívaného Dlouhán, ale také Kladivo Skotů, jehož postoj ke Skotsku byl nesmiřitelný do posledního dechu. Do třetice pak film poměrně věrně zachycuje Wallaceovu popravu.

Neznámý hrdina

Jen těžko lze rekonstruovat prvních pětadvacet let Wallaceova života. Narodil se zřejmě roku 1270 jako druhý syn v rodině nižšího šlechtice, Sira Alana Wallace, jehož kořeny sahaly do Walesu. Písemné dobové prameny dokládají i jména jeho bratrů Malcolma a Johna a naznačují, že William Wallace z Elderslie dostal dobré vzdělání u svého strýce, ovládal francouzštinu a latinu, nic bližšího však není známo.

Stejně tak přesně nevíme, jak William Wallace vypadal, neboť se nedochovaly žádné ikonografické památky a první popis jeho vzhledu je o sto let mladší. Byl prý vysoký, vyšší než ostatní, širokých ramen, měl hnědé vlnité vlasy a bystrý pohled. Tak ho popisuje básník Slepý Harry v 15. století. Stejně jako jeho vrstevníci se oblékal po vzoru šlechticů, nelze si ho tedy představovat jako borytovou modří pomalovaného horala, oblečeného do velkého plédu z tartanu, kterého známe z filmu Statečné srdce. Popravdě, s válečníky tohoto typu, Pikty, se setkali o tisíc let dříve Římané, naopak nošení tradičního horalského oděvu z tartanu je zhruba o tři století mladší.

První konkrétní zprávy o Wallaceovi se vztahují k roku 1296, kdy anglický král Edward I. vtrhl do Skotska a zajal krále Johna Balliola v odplatu za uzavření král dohody s Francií o vzájemné pomoci v případě napadení Anglií. Tehdy také anglický král ze Skotska odvezl prastarý korunovační kámen, tzv. Kámen osudu. Zřejmě prvním, kdo sepsal ústní tradici o Wallaceovi, byl kronikář Walter Bower ve 40. letech 15. století, avšak za hlavní pramen k Wallaceově osobě lze považovat epos s názvem The Wallace, který byl sepsán o přibližně třicet let později básníkem známým jako Slepý Harry. Ten shromáždil zprávy o Wallaceovi po celém Skotsku. Podle tohoto díla vedla Wallaceova cesta k revoltě přes osobní tragédii.

V hrabství Lanark se Wallace spolu se svým přítelem Johnem Grahamem střetl s anglickými vojáky, bránil se a několik Angličanů bylo zabito. Oba byli pronásledováni, ale podařilo se jim uprchnout. Angličtí vojáci tedy zapálili Wallaceův dům i s jeho ženou a doufali, že Wallace vylákají z úkrytu. Tento příběh má zřejmě více společného s Harryho imaginací než s historií, neboť byl příměrem k politické situaci ve Skotsku té doby. Kronikář Walter z Guisborough naznačuje jiný důvod, proč byl William Wallace pronásledován. Příčinou mohla být mnohem pravděpodobněji absence jeho podpisu na tzv. Hadrářské listině (Ragman´s Roll), jejíž podepsání znamenalo podrobit se a uznat vládu anglického krále Edwarda I. nad Skotskem.

Prvotním impulsem pro celoskotské povstání proti anglické okupaci bylo dobytí města Lanark a zabití místního šerifa Heselriga, který reprezentoval anglickou moc. Tímto činem si Wallace vysloužil sympatie mnoha Skotů, kromě jiného i sira Williama Douglase, který se jako jeden z prvních významných šlechticů k Wallaceovi připojil. To dodalo Wallaceovu povstání respektu i u skotských baronů. Wallace s Douglasem pak společně dobyli hlavní město Scone, kde sídlil anglický justiciár Ormesby, nejvyšší úředník soudu. Wallaceova revolta byla inspirací i pro ostatní, a tak se po Skotsku postupně rozhořela i další povstání. Nejen za pouhou zmínku stojí především povstání na severu v okolí Inverness a kraji Moray, neboť hraje v příběhu Williama Wallace důležitou úlohu.

Zatímco William Wallace vedl povstání na jihu, na severu se věrní shromáždili kolem Andrewa Moraye, jenž pocházel z významného šlechtického rodu. Moray získal postupně několik důležitých hradů na severu, včetně Inverness a podobně jako Wallace, avšak na severu, rozpoutal vlnu skotského odporu proti anglickému králi. Během pár měsíců se oba vůdci setkali v Dundee, kde uzavřeli spojenectví. Zprávy se pochopitelně donesly i k anglickému králi Edwardovi, který byl toho času ve válce s Francií. Před odjezdem na kontinent však vydal jasné instrukce; dopadnout, uvěznit a odsoudit všechny narušitele. Přiblížilo se září 1297.

Klíčovou pevností skotského království byl hrad Stirling, momentálně obsazený Angličany. Wallace s Morayem si uvědomovali důležitost místa, stejně jako výhodnost terénu v okolí. U Stirlingu byl totiž jediný most široko daleko, který vedl dál na sever. Právě sem se blížila anglická trestná výprava pod vedením Johna de Warrenne, Edwardova zástupce ve Skotsku a Hugha de Cressinghama, jenž byl královým pokladníkem. Síla anglické armády čítala na tři tisíce jezdců a mezi osmi až deseti tisíci pěšáky. Wallaceova armáda dobrovolníků obsadila severní břeh s vulkanickým masivem Abbey Crags za zády, kde dnes stojí National Wallace Monument, zatímco Angličané se rozložili na jižním břehu. Ráno 11. září 1297 Angličané začali s přechodem mostu, na nějž se vešli jen dva muži vedle sebe. Kronikář Walter z Guisborough uvádí, že Angličané také ke Skotům vyslali dva dominikány s žádostí o mír. Ale Wallace už o mír nestál. Chtěl vyhnat nepřítele ze země a takhle prý zněla jeho odpověď: „Vraťte se a řekněte svým lidem, že jsme sem nepřišli pro mír: jsme připraveni bojovat … a osvobodit naši zem.“

Wallace s Morayem vyčkávali, až se anglické vojsko při přechodu mostu rozdělí na dvě části. Ve chvíli, kdy byla polovina armády na severním břehu, zaútočila skotská pěchota kopiníků na její bok, aby ji rozdělila ve dví. Anglická pěchota začala ustupovat, na mostě se však srazila s těžkou anglickou jízdou. Most nevydržel a pod tíhou prchajících Angličanů se zřítil. Skotové slavili velkolepé vítězství, zatímco Angličané prchali za skotské hranice. Mezi zabitými toho dne je i nenáviděný Hugh de Cressingham. Pásem jeho kůže, který byl vyříznut z jeho těla od hlavy k patě, si William Wallace ozdobil opasek svého meče.

Bitva u Stirlingského mostu je bezpochyby jedním z klíčových a nejslavnějších okamžiků Wallaceova života i celé války za nezávislost. O to pozoruhodnější je, že se bitva de facto vůbec neobjevila v životopisném filmu Statečné srdce. Tedy vlastně ano, ale málokdo by ji poznal. Ve filmu měla podobu bitvy na otevřené pláni, v níž Sir William slavně zvítězil, v podání filmařů díky nápadu s dlouhými kopími a léčkou s předstíraným ústupem šlechtické jízdy, která následně vpadla rozvráceným Angličanům do zad. Nikde žádná řeka, most, nedaleký hrad Stirling ani nic jiného. Přitom skutečnost byla mnohem působivější a atraktivnější než její americká verze.

Filmoví tvůrci si pohráli se skutečností a stvořili zcela novou bitvu. Wallace rozhodně nebyl objevitelem taktiky využití dlouhých dřevěných kopí, která ve filmu Skotové použili k likvidaci anglické těžké jízdy. Pevně sevřená formace kopiníků, známá jako schiltron, představovala základní skotskou bojovou formaci. Fakticky šlo o bitevní formaci „velkého kruhu“, který byl složen z pevně semknutých vojáků, vyzbrojených tři a půl metru dlouhými kopími, malými štíty a sekerami. Formace mohla mít také podobu rovné linie, takto mohla přejít i do útoku. Schiltron byl tedy jakýsi velký ježek, kterým nedokázala proniknout ani těžká anglická jízda.

V listopadu 1297 se William Wallace vydal v čele vojska na jih. Nesetkal se prakticky s žádným odporem, pokud ano, zlomil ho. Po návratu do Skotska byl pasován na rytíře a obdržel titul „strážce království“. Někteří velmožové však nesli nadřazenost neurozeného muže velmi těžce. V březnu následujícího roku se vrátil do Anglie král Edward I., který ve Francii uzavřel s králem Filipem IV. Sličným roční příměří. Dost na to, aby si uvolnil ruce pro skotskou věc. Již v červnu měl v Roxburghu připravenu obrovskou invazní armádu. Dvě tisícovky obrněných jezdců, 10 900 Velšanů, převážně lučištníků a 14 800 anglických pěšáků.

Armáda zamířila k Edinburghu, cestou plenila a snažila se Wallace přimět k otevřenému střetu. Ten však otevřený boj nechtěl. Nečekaně pro Angličany, kteří netušili, že je Wallace nedaleko, k němu došlo u Falkirku 21. července 1298. Zde se Wallace ve svahu, s lesem za zády a mokřinou v nížině opevnil. Rozdělil vojsko do čtyř schiltronů, před nimiž ještě nechal vybudovat palisádu a mezi ně umístil lučištníky. Za formací pěchoty zaujala místo šlechtická jízda.

Edwardova armáda dorazila na místo střetu unavená a kvůli problémům se zásobováním i hladová. Edward za daných okolností střet odmítal, ale nakonec vyhověl baronům, kteří po obtížích tažení po konfliktu toužili. Anglická jízda podnikla obchvat na křídlech. Blízká hrozba zřejmě nestála za to jízdě skotských baronů, kteří z boje utekli. Ti, kteří zůstali, bojovali bez koní. Wallace zůstal s pěchotou sám. Bez ochrany jízdy byli zlikvidováni skotští lučištníci. Poté nastoupili Edwardovi velšští lučištníci a postupně těžce zdecimovali nekryté schiltrony. Ty pak již nebyly pro anglickou jízdu soupeřem. Wallace s malou skupinou z boje vyvázl a skryl se v lesích. Taktika součinnosti jízdy a lučištníků, která se velkolepě zrodila v bitvě u Hastings roku 1066, slavila opět úspěch. Jediný výraznější úspěch v celém Edwardově tažení, neboť Skotové se odevšad stáhli a uplatňovali důsledně taktiku spálené země.

Vzhledem k filmové interpretaci je třeba zdůraznit, že Irové Skoty v bitvě u Falkirku neposílili, žádné ohnivé pasti se v bitvě nekonaly a především to, že Robert Bruce nebyl žádný zrádce, který by bojoval po boku anglického krále proti Wallaceovi. Stejně tak ani roku 1314 nepřišel složit anglickému králi slib věrnosti, jak se praví v závěru filmu. Tou dobou již Bruce vyhnal Angličany téměř z celého Skotska a u Bannockburnu si na Angličany počkal, aby je definitivně zlomil.

Po bitvě u Falkirku se William Wallace vzdal titulu „strážce království“ ve prospěch mladého Roberta Bruce z Carricku a Johna Comyna z Badenochu, aby na kontinentě sháněl podporu proti králi Edwardovi. Roku 1299 Wallace přijíždí do Francie, kde se setkává s králem Filipem IV. a žádá ho o pomoc. Bohužel, mezi Anglií a Francií ještě stále trvá uzavřené příměří. Filip IV. však vydává Wallaceovi list, který mu má zaručit ochranu na cestě do Říma a zároveň přikazuje tamním francouzským vyslancům, aby Wallaceovi pomohli. Tento list je jedním ze dvou dochovaných dokumentů přímo spojených s Wallacem.

V Římě byl sir William o něco úspěšnější, papež Bonifác VIII. mu projevil své sympatie a zaslal anglickému králi dopis, v němž žádal o mír se Skoty. O to však Edward I. nestál, naopak na Wallace vypsal odměnu 300 stříbrných marek. Další zprávy o Wallaceových aktivitách nemáme. Někdy během let 1303 či 1304 se Wallace vrátil zpět do Skotska se záměrem pokračovat v boji, příliš se mu ale nedařilo a také politika mnoha jeho starých přívrženců z řad šlechty se změnila.

Od léta 1304 bylo zpacifikováno celé Skotsko, v němž již Edward neměl oponenty. Král na skotských baronech žádal Wallaceovo vydání. Byla to osobní věc a bylo nanejvýš důležité, aby Wallace zajali sami Skotové. Na sira Williama čekala zrada a smrt …

Další literatura:

Hrdina, Jan: Skotsko - Země dávných tajemství, Praha 2017.

Traquair, Peter: Freedom´s Sword, London 1998.

Watson, Fiona, J.: Under the Hammer: Edward I and Scotland, 1286-1307, East Linton 1998.