Slavný římský politik a řečník kritizoval mocné, odmítl podíl na vládě. Pro výstrahu mu uřízli hlavu

Psal se rok 710 od založení Říma a kdysi ctěný Cicero, který měl otevřené všechny dveře, byl na útěku. Jeho jméno bylo na proskripčním seznamu a šlo mu o život. Doslova. Přesto nebylo snadné ho dopadnout. Lidé při něm stáli a odmítali vyzradit, kde se skrývá. Nyní se naskytla šance uniknout. Opustil svůj poslední úkryt a skryt v nosítkách směřoval k pobřeží, odkud chtěl odplout do Makedonie, kde by nebyl v bezprostředním ohrožení života. Jenomže plán nevyšel. Cicero byl zrazen a dopaden. Zbývalo mu posledních pár minut života. Na co asi Cicero myslel? Přehrál se mu v mysli jeho život?

Marcus Tullius Cicero se narodil 3. ledna 106 př. Kr. do bohaté, avšak nepříliš významné rodiny. „Za celý svůj vzestup vděčil Cicero pouze svým schopnostem a svůj nevýznamný původ překonal nejvýznamnějším postavením. Proslavil se i svým životem, i svým nesmírným nadáním a dokázal, že nás v intelektuální oblasti nepokořili ti, které jsme my pokořili ve válce,“ shrnuje stručně Ciceronovu kariéru historik Velleius Paterculus.

Vzdělaný, nadaný a schopný Cicero se začal velmi brzy prosazovat jako právník a odvážný obhájce. Prvním úřadem, který zastával, byl post quaestora, v jehož gesci byla správa státní pokladny, vedení veřejných záznamů či správa válečné pokladny vojevůdců během tažení. Quaestor byl také finančním sekretářem guvernérů provincií, což dávalo Ciceronovi značný prostor k navázání užitečných kontaktů a vytvoření přátelských svazků. V Ciceronově případě to byla Sicílie, která mu bylo přidělena roku 75 před Kristem.

Ciceronovo působení na Sicílii bylo úspěšné, dokázal vyvažovat zájmy Říma a Sicilanů a znovuobjevení Archimédova hrobu mu získalo popularitu v Syrakusách. O pět let později dostál Cicero svému slovu a poskytl Sicilanům veškerou sílu svého řečnického umu při obžalobě Gaia Verra, guvernéra Sicílie, jenž byl obžalován z korupce a zneužívání moci. Soudní proces s Verrem, v němž Cicero figuroval jako žalobce a zároveň obhájce Sicilanů, byl obrovským Ciceronovým úspěchem, který z něj udělal největšího žijícího římského řečníka. Díky svému věhlasu a oblibě byl pak Cicero v následujících letech zvolen do každého významného úřadu, a to v nejnižším možném věku, který takový úřad vyžadoval. Začal jako quaestor, roku 69 př. Kr. se stal aedilem(zodpovídal za údržbu veřejných budov, tržiště, zásobování Říma potravinami a veřejné hry a slavnosti), o tři roky později získal post praetora(předseda soudního dvora) a ve svých 42 letech byl zvolen konsulem. „Každému, co jeho jest,“ jak Cicero pravil.

Cursus honorum, tedy kariérní postup římského úředníka, byl v případě Cicerona příkladný a zvolení konsulem bylo jejím vyvrcholením. Cicero, nyní jeden z nejmocnějších mužů Říma, měl širokou podporu, ne každý se ale z jeho konsulského úřadu radoval. Našli se i tací, kteří se chtěli Cicerona zbavit. To byl případ Lucia Sergia Catiliny, několikanásobného neúspěšného uchazeče o konsulský úřad, který v touze po moci zosnoval spiknutí, jehož cílem mělo být odstranění Cicerona a převzetí vlády nad Římem.

Spiknutí Lucia Sergia Catiliny bylo jediným ozbrojeným pokusem o převzetí moci, který se odehrál v době mezi občanskou válkou diktátora Sully v letech 83 – 82 př. Kr. a občanskou válkou, jež se rozhořela mezi Caesarem a Pompeiem roku 49 př. Kr. Impulsem pro Catilinovo povstání byly volby konsulů pro rok 62 př Kr. Catilina měl eminentní zájem o konsulské křeslo, voleb se zúčastnil třikrát a ani v jednom z případů neuspěl. Naposledy právě v roce 62 př. Kr., kdy byl konsulský úřad svěřen Ciceronovi a spolu s ním byl zvolen také Gaius Antonius Hybrida. Catilina se ale nevzdával. Když mu voliči opět vystavili červenou, zformoval kolem sebe koalici zhrzených; senátory pochybné pověsti, aristokraty, kteří u voličů propadli, zadlužené veterány nebo farmáře, jejichž pozemky byly vyvlastněny. Plán byl prostý. Odstranit konsuly a silou se chopit moci.

Římský dějepisec Annius Florus píše, že „Catilinu dohnal k zločinnému plánu zničit svou vlast nejprve život v přepychu, kvůli tomu pak zbědovaný stav jeho majetku a zároveň také vhodná příležitost, když se římské vojsko pohybovalo někde na konci světa. Rozhodl se pozabíjet senátory, zavraždit konzuly, založit požáry na různých místech ve městě, vyloupit státní pokladnu, zkrátka úplně zničit celý stát a uskutečnit to, nač nepomyslel ani Hannibal“. Komplot, který počítal i s ozbrojeným konfliktem, se ale neutajil. Dozvěděl se o něm sám Cicero, podle Flora prý „informaci o tak závažném zločinu podala Fulvie, obyčejná prostitutka, ale poctivější než patriciové“. Navíc se ukázalo, že spiklenci v Etrurii shromažďují vojsko. Zda chtěl Catilina skutečně zničit i Řím je sporné, avšak pokus o zavraždění Cicerona se skutečně odehrál. Konsul ale přežil a v senátu Catilinu obvinil.

Catilina po Ciceronových čtyřech ohnivých řečech In Catilinam opustil Řím, avšak příprava spiknutí běžela dál na plné obrátky. Iniciativu převzal praetor Publius Cornelius Lentulus Sura, který se pokusil do spiknutí vtáhnout i galský kmen Allobrogů, jejichž vyslanci se v daný čas zdržovali v Římě. Dopis, který vyzýval k ozbrojené podpoře spiknutí, byl ale zadržen. Lentulus, jenž ho inicioval, byl společně s dalšími spiklenci usvědčen v senátu, zatčen a v prosinci roku 63 starého letopočtu bez soudního procesu popraven. Spiknutí se stalo politickým benefitem, který Cicero plně využil a za potlačení povstání obdržel titul pater patriae (otec vlasti).

Roku 60 př. Kr. oslovil Cicerona Gaius Julius Caesar s nabídkou, aby se připojil k neformální politické alianci, tzv. triumvirátu, který tvořili tři významní římští politici; Gnaeus Pompeius Magnus, Marcus Licinius Crassus a právě Julius Caesar. Jenomže Cicero, autor výroku „Blaho národa nechť je nejvyšším zákonem“, odmítl. Existence takového spolku byla proti jeho přesvědčení, podkopával totiž fungování římské republiky a moc konsulů. Cicero tak zůstal stát mimo, což dalo příležitost jiným.

I když Caesara čekalo galské tažení, nechtěl přijít o svůj politický vliv Římě. Proto si vybral a zavázal jistého Publia Clodia Pulchera, jemuž dopomohl k úřadu tribuna lidu. S triumviry v zádech prosadil Clodius několik populárních zákonů, čímž si získal oblibu a tím nabyl i značného vlivu. Nyní se mohl obrátit proti Ciceronovi, jemuž někteří stále nezapomněli popravu spiklenců bez řádného procesu před čtyřmi lety. Clodius protlačil zákon, namířený důsledně proti Ciceronovi, který říkal, že tomu, kdo popravil římského občana bez řádného procesu, nesmí být poskytnuto přístřeší ani jídlo. Cicero se hájil, že to bylo v souladu s rozhodnutím senátu, ale marně. Byl pronásledován, hanoben a kamenován. Kdo se ho zastal, byl téměř lynčován, a tak Cicero odešel do vyhnanství.

Azyl nalezl v Řecku a setrval tu déle než rok. S podporou senátu a samotného Pompeia se v létě 57 př. Kr. vrátil do Itálie, vstoupit zpět do politiky se mu však nepodařilo. Naopak osobnosti triumvirátu potvrdily své postavení, a tak se Cicero soustředil především na vlastní literární činnost a obhajobu svých přátel a přívrženců proti moci triumvirů. Do politiky se ale přece jen vrátil. Po ročním působení v provincii Kilíkie v Malé Asii jako místodržící a kratším pobytu v Řecku se do Říma vrátil právě ve chvíli, kdy se naplno rozhořely plameny občanské války mezi stranou Caesarovou a Pompeiovou.

Cicero cítil, že se mu republika hroutí před očima a bylo pro něj těžké zvolit si stranu. Dlouho se rozmýšlel. Nakonec se přidal k Pompeiovi a odplul do Řecka, kde měl Pompeius svůj tábor. O pár týdnů později byl Pompeius poražen v bitvě u Farsálu. Cicero odmítl převzít velení Pompeiova vojska. Nebyl přesvědčeným pompeiovcem a vrátil se do Říma, kde jej Caesar omilostnil. Po zbytek občanské války pak zůstával v Římě, a i když nelibě nesl Caesarovu diktaturu, hleděl si svého.

Caesarova vražda 15. března roku 44 př. Kr. byla pro Cicerona překvapením stejně jako pro mnohé jiné. A zároveň ho na krátký čas vynesla znovu na výsluní. Zastánci republiky mu udělili starý titul princeps senatus, moderní terminologií bychom mohli říci předseda senátu, který za Sullovy diktatury ustoupil do pozadí. Tato skutečnost ale zároveň prohloubila už tak nedobré vztahy mezi Ciceronem a Marcem Antoniem, který se stal konsulem, byl vůdcem caesarovské frakce a pasoval se i na vykonavatele Caesarovy poslední vůle. Nyní opět přišlo na řadu Ciceronovo precizní řečnické umění, když začal veřejně Antonia kritizovat a obviňovat ho ze svévolného výkladu Caesarovy vůle, plánů a přání. Poté, co se do Říma vrátil Octavianus, Caesarův adoptivní syn a dědic, začal mu stranit a varovat jej před chybami, kterých se dopustil Caesar.

Cicero v senátu opakovaně vystupoval s projevy, namířenými tvrdě proti Marcu Antoniovi. Celkem čtrnácti projevům říkal filipiky (Philippicae), což odkazovalo na slavné řeči, kterými proslulý Démosthenés kritizoval krále Filipa II. Makedonského, otce Alexandra Velikého. Ve svých filipikách si Cicero nebral servítky, aktuálně sloužící konsuly Aula Hirtia a Gaia Vibia Pansa přesvědčil, aby proti Antoniovi vytáhli s vojskem a prohlašoval Marca Antonia za nepřítele státu. Senátní vojsko Antonia porazilo, avšak oba jeho vůdci padli. Vojsko tak přísahalo věrnost Octavianovi, který stál rovněž v opozici proti Antoniovi, avšak v boji pokračovat nechtěl.

Octavianus uzavřel s Marcem Antoniem příměří a společně s Marcem Aemiliem Lepidem vytvořili 27. listopadu 43 př. Kr. druhý triumvirát, který měl pod kontrolou prakticky celou římskou armádu. Cicero i celý senát tak byli odříznuti, mnozí z kritiků i nepřátel triumvirů se ocitli na proskripčních seznamech. Marcus Antonius se postaral o to, aby tam nechybělo ani jméno Ciceronovo. Většina z proskribovaných senátorů uprchla do Makedonie, kde se shromažďovali odpůrci triumvirů a sbírali vojsko. Cicero, nyní sám prohlášený za nepřítele státu, se skrýval. Antonius vyslal vojáky, aby ho našli, jejich úkol ale nebyl snadný, protože Cicero se stále těšil značné popularitě.

Marcus Antonius prahl po odvetě, takže Cicero byl jedním z nejusilovněji hledaných osob. Lidé však odmítali hlásit, že ho viděli či dokonce vyzradit místo, kde se ukrývá. Nakonec byl ale prozrazen propuštěncem jeho bratra Quinta, jehož jméno rovněž figurovalo na seznamu nežádoucích osob a byl i se synem zavražděn o několik dnů dříve. Kati Cicerona zastihli právě ve chvíli, kdy v nosítkách směřoval k pobřeží, aby stejně jako mnozí další odplul do Makedonie. Cicero se podle dějepisce Plútarcha choval s grácií a přijal svůj osud. Věděl, že je konec. Vykonavatelům Antoniovy vůle, jimiž byli centurion Herennius a tribun Popilius s ozbrojeným doprovodem, se prý uklonil a nastavil krk. „Dál už nejdu: přistup, veteráne, a pokud to dokážeš alespoň pořádně udělat, podřízni tento krk,“ líčí poslední Ciceronova slova Seneca starší.

Centurion Herennius neváhal. Cicerona nejprve podřízl, pak mu uřízl celou hlavu a také ruce. Stalo se tak 7. prosince 43 př. Kr. Uříznout nejen hlavu, ale i ruce, byl Antoniův rozkaz, neboť to byly Ciceronovy ruce, které napsaly ony kritické filipiky. Hlavu i ruce poté doručili kati do Říma. Když je Antonius spatřil, prohlásil proskripce za skončené a hlavu i ruce nechal vystavit na Foru Romanu pro výstrahu všem, kteří by chtěli v kritice následovat Cicerona. Cicero byl jediným z proskribovaných, kdo posloužil jako odstrašující případ a byl vystaven v centru Říma. Svůj osud ale přijal hrdě, protože „kdyby mělo platit, že lidé budou provinění oplácet proviněním a bezpráví bezprávím, jaké pohromy by z toho vzešly!“. I to je jeden z Ciceronových slavných výroků.

Zdroj:

Hrdina, Jan: Když římský orel vládl světu, Praha 2026.

Plútarchos: Životopisy slavných Řeků a Římanů II, Praha 2007.

Velleius Paterculus a Florus: Dvojí pohled na římské dějiny, Praha 2013.