Královna Boudicca: Za své zbičování a znásilnění dcer se Římanům krutě pomstila

O královně Boudicce se poprvé dozvídáme za dramatických okolností v době, kdy římský kalendář udával letopočet 813 od založení města Říma. Tehdy na východě Británie, kde sídlil mocný kmen Icenů, zemřel král Prasutagus. Icenové patřili k těm, kteří se Římu poddali bez boje, spolupracovali a získali tak status klientského království. „Prasutagus, dlouhou dobu proslulý svým bohatstvím, ustanovil dědicem císaře a své dvě dcery v domnění, že takovou úslužností jeho říše i dům budou zabezpečeny před příkořím. Ale dopadlo to zcela naopak, a to tak, že říši pustošili setníci jako po dobytí a dům otroci. Hned zpočátku byla jeho manželka Boudicca zbičována a dcery znásilněny. Všichni předáci Icenů, jako by byli celý kraj dostali jen darem, byli obráni o dědičné statky a s královskými příbuznými se nakládalo jako s nevolníky.“ Tak popisuje události roku 60 římský dějepisec Tacitus, jehož Letopisy představují hlavní ze dvou pramenů, které vyprávějí o boji královny Boudiccy.

Kmen Icenů patřil v době římské invaze k bohatým a vlivným s ražbou vlastních mincí. Svou pozici se Icenové pokusili udržet i po římském záboru ostrova, když se nepřipojili k domorodému odporu a zvolili cestu spolupráce. Tuto linii posílil král Prasutagus, který svou politiku demonstroval i na mincích, když na ně nechal sebevědomě razit jméno kmene a také obraz vlka, zvířete nezávislého a obávaného, zároveň však závislého na spolupráci ve smečce. Status quo se Prasutagus pokusil zachovat i svou poslední vůlí, když svými dědici učinil císaře a své dcery. „Britannové se bez váhání podvolují odvodům, daním a ostatním uloženým povinnostem k římskému státu, ale jen tehdy, jestliže přitom nedochází k násilnostem: ty nesnášejí, protože svou porobu vidí v poslušnosti, ne však v otročení,“ píše o domorodých obyvatelích Británie Tacitus. Římané to ale po smrti icenského krále viděli jinak.

Pozoruhodné je, že se o královně Boudicce Tacitus v souvislosti s poslední vůlí nezmiňuje, což může i vzhledem k dalšímu vývoji událostí napovídat tomu, že královnin postoj vůči Římanům byl mnohem méně vstřícný. Co přesně se stalo? Tacitus odpověď nabízí, přesto zůstává mnohé nevyřčeno. Po Prasutagově smrti se Boudicca stala vůdkyní Icenů, avšak respektovat autoritu ženy byl pro Římany problém. Postavení ženy u Keltů, tedy i Britonů, bylo diametrálně odlišné od úlohy ženy v římském světě. Žena byla mužům naprosto rovnocenná, mohla vládnout, vést do bitvy i bojovat, mohla být i druidkou, pro Římany ale nebyla partnerem. Římská zvůle, povýšenost a hrabivost stvrdily odhodlání královny i celého kmene vetřelce vymazat z ostrova.

„Pod dojmem této urážky a z obavy z horších věcí – již se totiž formálně stali provincií – chopili se zbraní, popudili Trinovanty a jiné, kteří nebyli dosud zlomeni otroctvím, a na tajných spikleneckých schůzích si ujednali, že znova dobudou svobody;“ líčí další sled událostí Tacitus. Boudicca si dobře uvědomovala, že pokud má povstání uspět, potřebuje spojence. Přesvědčit kmen Trinovantů, který byl jižním sousedem Icenů a rovněž patřil k těm, kteří s Římem původně nastolily mírové vztahy. Jména dalších spojenců neznáme, je ale pravděpodobné, že Boudiccu podpořili také další sousedé, Catuvellauni, jejichž vztah k Římanům nebyl zrovna přátelský. Ve velmi krátké době se tak Boudicce podařilo shromáždit velkou armádu špatně naložených Britonů, kteří toužili po jediném. Srovnat účty s římskými okupanty.

Na stranu odbojné královny se přiklonilo také válečné štěstí, tolik důležité a nestálé. Ve stejné době totiž správce provincie Gaius Suetonius Paulinus podnikal tažení na západě Británie, kde zaútočil na posvátný ostrov Mona (dnešní Anglesey), který představoval centrum druidského odporu a útočiště pro uprchlíky. Druidové, nezpochybnitelná autorita keltské společnosti, představovali pro římskou moc, snažící se podmanit si ostrov, závažný problém, který se nový správce rozhodl jednou pro vždy vyřešit. Se dvěma legiemi překročil mořskou úžinu, prolomil poslední obranu ostrova a rozpoutal krvavý masakr všech, kdo se na ostrově nacházeli, druidů především. Poté nechal Paulinus vykácet posvátné háje a zničit veškerá kultovní místa. Prastará tradice byla utopena v krvi a spálena na prach. Toto řádění však poskytlo prostor povstalecké armádě britonské královny k napadení klíčových římských pozic v provincii.

Prvním cílem povstalců se stalo Camulodunum (dnešní Colchester), ještě nedávno kmenové centrum Trinovantů, nyní oficiálním římským jménem Colonia Claudia Victricensis, nejdůležitější římský post v Británii a srdce provincie. Právě zde rostl honosný Claudiův chrám a byli tu usazeni římští veteráni, kteří si však sympatie místních zrovna nezískali a jak uvádí Tacitus, nejkrutější nenávist chovali Britoni právě proti vysloužilcům. „Ti totiž byli krátce předtím usazeni jako osadníci v Camulodunu a nyní vypuzovali z domů a vyháněli z polí jejich majitele, nazývali je zajatci a otroky, přitom nevázanost vysloužilců podporovali vojáci, kteří žili podobně a těšili se nadějí na tutéž zvůli.“ Povstalecká armáda vedená Boudiccou zaútočila na chabě opevněné město se vší zuřivostí, nikoliv však bezhlavě, ale zcela promyšleně. Město bylo srovnáno se zemí, římský majetek si našel nové pány a obyvatelstvo pobito. Jak ukázaly nedávné výzkumy v Colchesteru, Boudicca postupovala naprosto systematicky. Povstalci zničili vše, čeho se dotkla ruka Římana. Římské domy, pečlivě budované z jílu a dřeva tak, že je bylo velmi obtížné zapálit, byly důsledně strženy jeden po druhém.

Zpráva o zuřící rebelii se donesla do pevnosti Lindum Colonia (dnešní Lincoln), kde byla usazena IX. legie Hispana. Její velitel Quintus Petilius Cerialis shromáždil co nejrychleji možnou hotovost zhruba 2 500 mužů a oddíl jízdy a vyrazil proti vzbouřené královně. „A vítězní Britannové vytáhli vstříc Petiliu Cerialovi, legátu deváté legie, který spěchal na pomoc, porazili legii a všechny pěšáky pobili. Cerialis ujel s jezdci do tábora a tam se zachránil v opevnění,“ vypráví Tacitus, bohužel však neuvádí bližší okolnosti střetu. Faktem je, že v bitvě u Camuloduna IX. legie poprvé ve své historii stanula tváří v tvář téměř úplnému zničení.

Když se Boudicca vypořádala s hlavním městem římské Britannie, obrátila svou pozornost k dalším strategickým postům. Nyní bylo na řadě Londinium (Londýn), mladé, avšak prosperující římské město, kde sídlila řada obchodníků a pravděpodobně i některé římské úřady. To už ale o povstání věděl také guvernér Suetonius Paulinus, který pochodoval směrem k Londiniu, aby se tu s rebely utkal. Čáru přes rozpočet mu udělala porážka deváté legie a musel proto přehodnotit plány. Vzhledem k rychlému spádu událostí zatím nedisponoval dostatečnou silou k tomu, aby se s Britony střetl v otevřeném poli. Nehodlal riskovat další porážku, proto Londinium obětoval. Provincii, která se ocitla nad propastí, tak získal čas.

Oběť Londinia byla beze zbytku přijata. Město povstalci vydrancovali a spálili na prach. Ačkoliv nemáme přesné zprávy o taktice, kterou se Boudicca řídila, je zřejmé, že postupovala velmi precizně a promyšleně s cílem vyvrátit provincii i s kořeny. Nejprve srovnala se zemí centrum římské moci, poté vyřadila ze hry nejbližší vojenskou hrozbu, následně zlikvidovala ekonomické středisko na Temži a postupovala systematicky dále. Na řadě bylo římské Verulamium (dnešní St. Albans), původně kmenové centrum Catuvellaunů jménem Verlamion. Stejně jako předchozí dvě města lehlo popelem. Ve všech městech dokládá jejich destrukci vrstva popela, časově korespondující s tažením královny Boudiccy, nálezy částí koster i uměle stržené budovy. Podle Tacita zahynulo během povstání na 70 000 občanů a spojenců, „neboť nepřátelé nikoho nezajímali ani neprodávali ani nedělali žádné válečné obchody, nýbrž nakvap vraždili, věšeli, upalovali a křižovali …“ Boudicca o zajatce nestála. Její cíl byl zřejmý. Vyhladit Římany na ostrově.

Zatímco Boudicca důsledně naplňovala svůj plán, guvernér Paulinus konečně zkonsolidoval římské síly a vydal se nepříteli v ústrety. Disponoval zhruba 10 000 muži ze dvou legií (XIV. Gemina a XX. Valeria Victrix) a několika auxiliárních sborů. S nimi se pak vypravil po římské silnici, dnes známé jako Watling Street, aby se utkal s domorodými válečníky. Jejich počet byl patrně vyšší, i když číslo, které uvádí Tacitus – 230 000 – je nepochybně nadsazené. Proto se Paulinus snažil získat strategickou výhodu a pro své méně početné, avšak dobře vycvičené a zkušené vojsko vybral výhodné postavení před bitvou. „Zvolil si k tomu místo s úzkým vchodem, uzavřené vzadu lesem, když si dostatečně ověřil, že nikde nejsou nepřátelé, leč před ním, že planina je volná a že není třeba bát se úkladů,“ popisuje bitevní pole Tacitus.

Místo, které Paulinus zvolil, mělo podobu trychtýře, z nějž nebylo úniku, zároveň však římské postavení chránilo z boků i zezadu. Guvernér tím eliminoval riziko přepadení ze zálohy, naopak nepřítele přiměl hrát jeho hru a vlákal ho do pasti. Legionáře umístil v pevně semknutých řadách uprostřed formace, po stranách rozestavil lehkou pěchotu z pomocných sborů a na křídlech stála jízda. Římané nehnutě vyčkávali, povzbuzeni svým velitelem, který je vyzýval ať nehledí na přesilu, „jen ať v semknutých řadách vrhají kopí a pak štíty a meči nepřetržitě porážejí a vraždí nepřátele bez myšlenky na kořist“.

Boudicca, v čele početného vojska vzbouřených kmenů, výzvu k bitvě přijala. Patrně nejen ona byla přesvědčena, že půjde o další snadné vítězství. Bitevní pořádek Britonů byl méně uspořádaný, válečníci byli zřejmě rozděleni podle kmenů a doprovázely je také jejich ženy na vozech, které postavili po obvodu planiny. Před bitvou se proháněly na válečných vozech, jak to popsal o téměř sto let dříve Iulius Caesar, aby Římany zastrašili. „Boudicca s dcerami před sebou na voze objížděla jednotlivé kmeny a prohlašovala, že sice Britannové často válčí pod vedením žen, ale ona že se nyní mstí ne jako potomek tak mocných předků za ztrátu říše a bohatství, nýbrž jako jedna z lidu za to, že byla ztracena svoboda, že sama byla ztýrána bitím a že byla zhanobena cudnost jejích dcer,“ tak líčí proslov královny – válečnice Tacitus. I když jde zřejmě více o autorovu licenci, přesto přináší zajímavé svědectví. Bohužel, výzbroj Britonů byla nepříliš kvalitní, nedostatečná a podobně i jejich zbroj. Co však bylo zásadnější, Boudicca protivníka podcenila.

V úvodní fázi bitvy Římané pevně drželi pozice a poté přešli do útoku. Nejprve vrhli svá kopí – pila, jejichž hroty se při zásahu ohnuly, takže zbavily mnoho domorodých válečníků jediné ochrany, kterou měli, totiž štítu. Poté legionáři postoupili v klínové formaci kupředu a začali rozsévat smrt svými krátkými meči. Stejně postupovali i pomocné jednotky a s napřaženými kopími se proti nepřátelským houfům rozjela také jízda. Tísnění povstalci se dali na ústup, únikové cesty však byly zataraseny jejich vozy, dříve rozestavenými za zadními liniemi. Nastal nepředstavitelný masakr. Muži, ženy i tažná zvířata zmírali po tisících. Povstání bylo u konce. Královna Boudicca, než aby padla do rukou nepřítele a byla potupně vláčena v triumfálním průvodu římskými ulicemi, se prý raději otrávila.

„Všechny kraje, které byly nespolehlivé nebo nepřátelské, byly popleněny ohněm a mečem,“ píše Tacitus. Císař Nero, který byl natolik poděšen událostmi v Británii, že byl připraven stáhnout se z ostrova, se pro Paulinovu krutost obával dalšího povstání. Proto jmenoval nového guvernéra, který provincii nakonec stabilizoval.

Další literatura:

Hrdina, Jan: Skotsko - Země dávných tajemství, Praha 2017.

Tacitus, Publius Cornelius: Z dějin císařského Říma, Praha 1976.

Webster, Graham: Boudica: The British Revolt Against Rome AD 60, London 1999.