Kam zmizela římská IX. legie? O tom se odborníci dodnes dohadují

Slavná legio IX Hispana sehrála významnou roli při dobývání Británie, o tom máme důkazů dost. Jaký byl však její konec? To zůstává hádankou. Její pozoruhodný a diskutabilní osud se tak stal lákavým tématem nejen pro vědecké výzkumy, ale také pro filmaře, kteří mohou dát své obrazotvornosti mnohem větší průchod než seriózní badatelé. A tak se dnes můžeme s IX. legií setkat hned ve třech filmech, které pracují s tématem jejího zmizení, či lépe řečeno zničení. Snímky The Last Legion (Poslední legie), Centurion a The Eagle (Orel deváté legie) více, či méně zdařile vysvětlují osud IX. legie. Stopy vždy vedou do Skotska. Bylo tomu tak i ve skutečnosti?

Místem původu IX. legie je Hispanie (dnešní Španělsko), kde ji postavil boháč Pompeius, později velký rival Julia Caesara. A byl to právě Caesar, který IX. legii dovedl k prvním velkým úspěchům při svém galském tažení. Později zůstala IX. legie věrná Caesarovu nástupci Octavianu Augustovi v boji s Markem Antoniem. Zkušení válečníci Deváté pak byli převeleni na rýnskou hranici s Germánií, avšak po zničení tří legií v Teutoburském lese byla legie usazena v Pannonii (přibližně dnešní Maďarsko). Její velká chvíle přišla v 1. polovině 1. století.

Psal se rok 43 a na římském trůnu už dva roky seděl dříve vysmívaný učenec Claudius. Vavříny válečného vítězství a následný triumf by Claudiově pověsti jistě prospěly. Císaře tato představa natolik zaujala, že vydal rozkaz k válečným přípravám. Velením vojenské expedice, do níž byly nasazeny čtyři legie, totiž II Augusta, IX Hispana, XIV Gemina a XX Valeria Vicrtix, byl pověřen senátor Aulus Plautius. Dvacet tisíc legionářů doplňoval přibližně stejný počet vojáků pomocných sborů, takže invazní římská armáda, která se vylodila u břehů Albionu, čítala 40 až 50 tisíc mužů. Sám císař nikam nespěchal a vyčkával na chvíli, kdy se bude moci zúčastnit rozhodující bitvy.

Když se římské legie objevily na břehu řeky Medway, postavili se jim na odpor bratři Caractacus (Caradog) a Togodumnus z kmene Catuvellaunů, aniž by tušili, že se hraje o osud celého ostrova na dalších 400 let. Nečekaně rychlé vítězství Římany překvapilo. Byl nejvyšší čas vyrozumět císaře a povolat ho do Británie. Již v plné sestavě pak dobyvatelé postoupili ke Camulodunu (Colchester), královskému sídlu Catuvellaunů, které oblehli a dobyli. Claudius poté mohl triumfálně projet na slonovi branou dobytého města. Právě zde Římané vytvořili své první „město“ na ostrově, jež neslo jméno Colonia Victricensis.

„Britannové se bez váhání podvolují odvodům, daním a ostatním uloženým povinnostem k římskému státu, ale jen tehdy, jestliže přitom nedochází k násilnostem: ty nesnášejí, protože svou porobu vidí v poslušnosti, ne však v otročení,“ píše o domorodých obyvatelích Británie římský dějepisec Tacitus. Jenomže právě to se stalo. Na východě ostrova sídlil kmen Icenů, který patřil k těm, kteří se Římu poddali bez boje a spolupracovali. Když zemřel král Prasutagus, odkázal polovinu svého území císaři Neronovi a polovinu své ženě, královně Boudicce a svým dcerám. Jenomže žena nebyla pro Římany partnerem, a tak královnin nárok nerespektovali a icenské území drancovali. Když Boudicca vznesla protest, byla zbičována a její dcery znásilněny. Mezi Iceny propukl spravedlivý hněv a královna z něj rozdmýchala krvavou vzpouru, k níž se připojily i okolní kmeny.

Královna stanula v čele obrovské britonské armády, která zcela vyplenila a vybila římská města Camulodunum, Verulamium (St. Albans) a Londinium (Londýn). V bitvě u Camuloduna proti Boudicce stanula IX. legie, avšak neměla šanci. Většina pěchoty byla pobita a z bitvy se podařilo vyváznout pouze veliteli IX. legie a oddílu jízdy. Roku 61 tak IX. legie Hispanapoprvé stanula tváří v tvář vlastnímu zničení. Povstání královny Boudiccy bylo nakonec krutě potlačeno a Římané opět sevřeli vládu nad kolonií. Prořídlé řady IX. legie byly doplněny vojáky z Germánie, přibyly i pomocné sbory, rekrutované z germánských kmenů Tungrů a Batavů a vojenská mašinerie jela dál.

V roce 77 se stal novým správcem provincie římský vojevůdce Gnaeus Julius Agricola, zkušený válečník a taktik. Předsevzal si, že dobude celý ostrov a vytvoří z něj řádnou provincii. „Ve třetím roce výprav byly objeveny nové kmeny“, píše Tacitus o události, kterou začalo Agricolovo tažení za porobením Skotska. Roku 80 došlo ke zbudování jakéhosi předchůdce Antoninova valu, řetězu pevností mezi zálivy Forth a Clyde. Cílem bylo rozdělit a zabezpečit získané území a zabránit případným kmenovým povstáním. Je téměř jisté, že se těchto operací účastnili vojáci IX. i XX. legie, společně s pomocnými barbarskými sbory.

I když Tacitus píše, že „kmeny sídlící v Kaledonii začaly ozbrojené povstání“, agrese vyšla z římské strany. Vpád za ustavenou hranici Forth - Clyde, budování římských pevností na severu, pronikání hlouběji na území dosud svobodných kmenů za součinnosti římského loďstva, to vše byly znepokojující skutečnosti, které mohly vyvolat patřičnou reakci. Došlo k úspěšnému napadení římských pozic. Tacitus se zmiňuje o útoku na jeden castell, ovšem je pravděpodobné, že takových míst bylo víc. Během šesté sezóny byl kaledonskými válečníky napaden tábor IX. legie, údajně nejslabší ze tří částí Agricolova vojska. Noční útok byl proveden rychle, nečekaně a do jisté míry úspěšně. Co přesně se stalo?

„Jakmile to nepřátelé zjistili, změnili náhle svůj válečný plán a v noci s celým vojskem napadli devátou legii jako nejslabší, pobili stráže a využívajíce rozespalosti a zmatku vnikli do tábora. A již se bojovalo v samém táboře, když Agricola, který byl od průzkumné hlídky zpraven o směru postupu nepřátel a byl jim stále v patách, poručil, aby nejrychlejší jezdci a pěšáci vpadli bojujícím do zad; … Dokud nepřátelé nebyli poraženi, došlo k nejzuřivějšímu boji právě v těsných branách tábora …,“ vypráví Tacitus o útoku Piktů, který IX. legii opět vystavil vážným potížím. Kaledonští válečníci nejenže prolomili obranu, ale dostali se přímo do tábora a jen díky rychlé reakci zbytku Agricolova vojska se podařilo nepřítele zatlačit a odvrátit zničení třetiny armády. Kdysi slavná a nepřemožitelná legie tak již podruhé stanula na pokraji zničení.

Posledním rokem Agricolových výbojů na severu se stal rok 83, kdy došlo k jedinému přímému střetu Římanů s kaledonskými kmeny. Místem, kde se Římané střetli s armádou kaledonských kmenů, byl Mons Graupius. Proč zvolili Kaledonci přímý střet, než aby pokračovali v úspěšné taktice partyzánské války? Je možné, že svoji situaci cítili jako skutečně bezvýchodnou, a proto se rozhodli k otevřenému střetu. Ostatně vážnost situace dokládá i Tacitus, když píše, že „konečně se také dali poučit, že společné nebezpečí je možno odvrátit svorností, a poselstvy a smlouvami sehnali dohromady válečné síly všech kmenů.“ To vystihuje danou situaci lépe než cokoliv jiného. Kaledonské kmeny, a stejně tak i kmeny a později klany ve Skotsku, byly proslulé svými spory a nechutí spolupracovat. Ke spojenectví docházelo až v krajních situacích, kdy už mnohdy bývalo pozdě. Agricola postoupil do hospodářského srdce Kaledonie, do nížin, kde byla nejúrodnější půda a nejhustější osídlení. Byl nejvyšší čas jednat.

Síly obou stran byly zřejmě vyrovnané. Římské armádě velel Agricola, jeho protivníkem byl Calgacos, jenž byl vybrán z kmenových náčelníků za vrchního velitele. Proti postupujícím kmenům, které mohly římské vojáky sevřít do nebezpečných kleští, byly ze zálohy nasazeny čtyři oddíly jízdy. Barbaři byli donuceni k ústupu, u nedalekého lesa se však pokusili znovu zformovat a obklíčit své pronásledovatele. Nicméně, v bitvě u Mons Graupia zvítězili Římané. Druhého dne, když Římané začali prohledávat okolí, našli jen spálenou zem: „všude mrtvé ticho, opuštěné pahorky, v dáli kouřící spáleniště, průzkumné hlídky nenarazily na živou duši. Byly vyslány na všechny strany, ale zjistily jen nejisté stopy útěku a to, že se nepřátelé nikde neshlukují.“ Velmi výstižný popis situace, kdy se Kaledonci, ač poraženi, organizovaně stáhli a za sebou zanechali spoušť, z níž nemohli Římané kořistit. Dnes ustoupili, aby mohli bojovat zítra.

Můžeme předpokládat, že příští léto se chtěl Agricola pokusit buď o podmanění Irska, jak o tom uvažoval již dříve nebo o proniknutí na sever za řeku Ness. Žádný z těchto plánů však neuskutečnil. Císař Domitianus po sedmi letech služby v Británii Agricolu odvolal. S odchodem Agricoly mizí i písemné zprávy o dalším dění na severní hranici.

Roku 90 došlo ke stažení římských jednotek nejen ze severu, ale i z pevností na linii Forth-Clyde, zůstalo jen pár předsunutých pevností. Tento stav vydržel přibližně jedno desetiletí, kdy se na přelomu 1. a 2. století Římané ze Skotska zcela stáhli a znovu obsadili linii Tyne-Solway, kde později vyrostl grandiózní Hadrianův val.

Úspěchy, kterých dobyl Agricola, byly postupně ztraceny, a tak byl jediným efektem římské přítomnosti podnět ke sjednocení kaledonských kmenů. Aby mohlo římské impérium této hrozbě čelit, bylo nutné vybudovat pevnou efektivní hranici, která by dokázala zabezpečit provincii. Přibližně roku 105 se nejsevernější římská hranice vrátila na úroveň roku 77, uvozena řekou Tyne na východě a zálivem Solway na západě. Klíčovou úlohu na této linii hrál řetěz pevností, položených na strategických místech. Během vlády císaře Traiana byl řetěz pevností dále systematicky zahušťován. Z této doby, konkrétně roku 108, máme také poslední doklad o přítomnosti IX. legie, která se podílela na budování kamenného opevnění dnešního Yorku.

Na počátku vlády císaře Hadriana nás dějepisec Aelius Spartianus informuje, že „Britannové se chtěli vymanit z římského područí“. Císař Hadrianus si uvědomoval nutnost zabezpečit říšské hranice, které byly pod neustálým tlakem barbarů. To byl i případ provincie Britannie, kde bylo každé oslabení hranice provázeno domorodou revoltou. Situace se zdála být vážná, a tak se císař „…, odebral … do Británie, kde zjednal v mnohých věcech nápravu, dal postavit zeď v délce 80 mil, dělící čáru mezi Římany a barbary.“ Hadrianova přítomnost v Británii je datována k roku 122. Stejného roku bylo započato se stavbou britského limitu - Hadrianova valu. Zřejmě společně s Hadrianem přišel na ostrov nový guvernér Aulus Platorius Nepos, jenž s sebou přivedl legio VI. Victrix, která nahradila oslabenou IX. legii?

A kam se vytratila IX. legie? Rokem 122, nebo snad i dříve končí její nasazení v Británii. Bylo to proto, že by byla v bojích s barbary zcela zničena? Pravděpodobně asi ne, ale s jistotou to tvrdit nemůžeme. Nicméně se zdá, že Devátá se vytrácí z písemných pramenů ne z důvodu jejího náhlého zmizení, či zničení na kaledonském území, ale z důvodů zcela jiných. Vše totiž napovídá tomu, že kdysi vavříny ověnčená legie byla převelena do jiné provincie.

Nálezy z římské pevnosti Noviomagus Batavorum (Nijmegen) dokládají přítomnost IX. legie mezi lety 104 a 120, razítko na cihle s nápisem LEG HISP IX je zřejmým důkazem o aktivitách Deváté. V římských lázních Aquae Granni (Cáchy) byl zase nalezen oltář, zasvěcený Apollonovi, který věnoval jistý Lucius Latinius Macer, jenž se sám tituluje jako primus pilus (nejvyšší centurion v legii) a praefectus castrorum (velitel tábora) IX. legie. Ze stejné doby máme v Noviomagu také doloženu přítomnost vexillatio Britannica, což byla detašovaná jednotka legie. Byla na Rýn, tedy problematickou hranici s Germánií, odvelena část IX. legie? Zdá se to pravděpodobné. Nelze vyloučit ani to, že nejprve byla vyslána pouze část a později byl z Británie převelen i zbytek legie. Devátou tak můžeme na rýnské hranici tušit někdy ve 20. letech 2. století. Je to však stále jen teorie, protože nám zoufale chybí jakýkoliv přesvědčivý důkaz o osudu legie.

Stejně platnou se tak jeví možnost, že IX. legie, možná už dost oslabená neustálými a ne příliš úspěšnými boji se skotskými kmeny i Germány na Rýnu, byla nakonec z římského limitu na Rýnu převelena na Východ, do Judeje. Napovídají tomu totiž nepřímé zmínky v pramenech, které lokalizují IX. legii na Předním Východě v době židovského povstání Šimona Bar Kochby v letech 132 - 135. IX. legie se slavnou minulostí byla při velkém povstání zřejmě zničena, anebo znovu natolik oslabena, že byla rozpuštěna a přeživší vojáci buď penzionováni, nebo zařazeni do jiné vojenské jednotky.

Další literatura:

Campbell D. B.: The Fate of the Ninth: the Curious Disappearance of the VIIII Legio Hispana, Ancient Warfare, IV-5, 2010, s. 48-53.

Hanson, W. S.: Agricola and the Conquest of the North, London 1987.

Hrdina, Jan: Skotsko – Země dávných tajemství, Praha 2017.