Masakr v Teutoburském lese: Krvavá odplata barbarů a zničení tří římských legií

Náčelník Arminius byl jako rukojmí vychován v Římě. Dobře se obeznámil s římskou taktikou, znal její silné stránky i slabiny. Sám pod římským orlem bojoval jako velitel pomocného sboru mezi lety 1 až 6 a vysloužil si povýšení do jezdeckého stavu. Římané neměli sebemenší důvod takovému muži nedůvěřovat. Arminius si však zvolil jinou cestu. Byl respektovaným bojovníkem urozeného původu a jako takový stanul ihned po svém návratu k Cheruskům v jejich čele. Tacitus o Germánech napsal, že „krále si vybírají podle urozenosti, velitele podle statečnosti. Moc králů není neomezená zvůle a velitelé působí daleko spíše svým příkladem než rozkazem“. Arminius byl zosobněním této charakteristiky.

Zákeřná past

Nejprve přesvědčil sousední porobené kmeny Sugambrů, Chattů, Marsiů, Brukterů a Chauků, aby se k Cheruskům přidaly a na Římany zaútočily. Ne však v otevřené bitvě, ale tak, jak to umějí barbaři nejlépe. V členitém terénu, v lese, ze zálohy a bez varování. „Do svého záměru zasvětil nejprve pár, potom víc jednotlivců. Řeční a vysvětluje, že Římany lze porazit, od plánu přejde hned k činu a stanoví dobu zákeřné pasti,“ líčí barvitě Velleius Paterculus. Na podzim roku 9 guvernéru Varovi pak Arminius poslal klamavou zprávu o povstání. Varus cítil povinnost i příležitost se s Germány vypořádat. Netušil, že své tři legie vede do Arminiovi pasti.

Guvernér Varus vedl svou dvaceti tisícovou armádu neznámým, lesnatým a bažinatým terénem přímo do oblasti, kde měly operovat vzbouřené kmeny. Neorganizované a slabé, jak se domníval. Věřil slovům Arminiovým, neměl důvod pochybovat, byl to přece poloviční Říman, loajální a věrný. Navíc sám Varus si jakoukoliv lest či riziko nechtěl a neuměl představit. Natolik si byl jistý a do sebe zahleděný. Arminius situaci vskutku dobře vyhodnotil, když se znalostí věci dokázal využít svého postavení i slabosti nepřítele, jindy znesvářené germánské kmeny sjednotit pro společnou věc a mocnějšího nepřítele vlákat do pasti. Rafinovaný plán vyšel naprosto dokonale.

Příliš dlouhá cesta

Lstivý Arminius vedl Varovy legie cestou, kterou znal pouze on, Římané se ocitli na neprobádaném teritoriu. Obtížně schůdná krajina nedovolovala pochodovat v obvyklé formaci, umožňující rychlé vytvoření účinné obrany a postupující kolona se natolik roztáhla, že její začátek a konec dělila půldenní cesta. Vzhledem k tomu, že Varus obdržel zprávu o povstání cestou do zimního tábora, táhlo s vojskem i velké množství nákladních zvířat, vozů, nevojenských osob, žen i dětí. To situaci zrovna neprospívalo. Když kolona vstoupila do lesa severovýchodně od dnešního Osnabrücku, jedinou možností kudy postupovat byla úzká bahnitá cesta. Tehdy došlo k prvnímu útoku Germánů na nechráněné římské vojsko.

Po celé délce kolony zasypávaly Římany nepřátelské střely, odevšad se vynořovali germánští válečníci, vyzbrojení velkými oštěpy, krátkými kopími i dřevěnými palicemi. Přesně jak to Arminius plánoval. Velmi dobře znal římskou taktiku, její silné i slabé stránky. V otevřeném poli byly legie prakticky neporazitelné, avšak zbaveny možnosti soustředěné obrany v členitém nepřehledném terénu se jen těžko mohly účinně bránit dobře připravenému útoku ze zálohy. Když se obklíčení Římané dostali na volnější prostranství, okamžitě se pustili do budování nočního tábora. Improvizované opevnění však skýtalo jen malou naději.

V pasti

Ráno druhého dne opustili Římané opevněnou pozici a za nemalých ztrát ustoupili do otevřené krajiny. „Hluboce močálovitá půda, vratká k stání, kluzká k chůzi; sami obtíženi brněním ve vodě nebyli ani s to metat oštěpy,“ popisuje Tacitus podmínky, za nichž museli legionáři čelit Germánům. Situaci znepříjemňoval také déšť, který navlhčil tětivy luků a rovněž vodou nasáklé štíty další obranu jen komplikovaly. Barbaři v tlaku nepolevovali a Římanům nechávali jedinou volnou cestu, kterou mohli ustupovat. A tak zmatení, demoralizovaní a vyčerpaní legionáři, kteří zbyli, museli projít dalším lesem až se třetího dne dostali na úzký pruh otevřené krajiny, pouze sto metrů široký, z jedné strany ohraničený lesem a z druhé velkým močálem. Do tohoto trychtýře byly zbytky římského vojska vehnány. Dokonalá past však skrývala ještě jedno překvapení.

Arminius své soukmenovce instruoval, aby na tomto pečlivě vybraném místě zbudovali pevnou překážku, která by Římanům bránila v dalším postupu a donutila je shluknout se na omezeném prostoru. Bariéru, táhnoucí se podél planiny, Germáni podle nálezové situace zhotovili poměrně narychlo. Skládala se z hliněného náspu a zdi ze dřeva a proutí, které poskytovaly barbarským vojákům ochranu během útoku. Přes cestu pak Germáni vykopali příkop a vystavěli palisádou ohrazené útočiště, kterými znemožnili legionářům další postup. Prameny, které se nikoliv náhodně o masakru Varových legií příliš nerozepisují, o germánské zdi i příkopu mlčí, byly však zjištěny archeologicky, prozkoumány a z části rekonstruovány. Právě zde se legionáři po třídenním vyčerpávajícím boji postavili k poslednímu odporu. „Sevřeni lesy a mokřinami, byli zákeřně zmasakrováni do jednoho nepřítelem, kterého jindy pobíjeli jako dobytčata a jehož život nebo smrt závisela na jejich hněvu nebo milosti.“

Římský dějepisec vystihl podstatu události naprosto dokonale. Konečně měli Germáni navrch, po mnoha letech dostali možnost důsledné odplaty, která představovala hlavní hnací sílu germánské zuřivosti. Avšak nebýt Arminia, mohly se dějiny ubírat zcela jiným směrem.

Neslavný konec

Situace byla beznadějná. Legionáři stáli tváří v tvář jedné z nejvážnějších a nejtragičtějších porážek, jakou římská říše ve své tisícileté historii zažila. Nyní se už nebojovalo za Řím, pouze o život a čest. Někteří ztratili naději a snažili se z boje uprchnout. Podle Velleia Patercula se část římské jízdy pokusila uniknout z bojiště a spolu s ní i legát Numonius Vala, nejvyšší velitel legie hned po Varovi. Germánští jezdci je však dostihli a pobili. Opačně si vedl praefectus Ceionius, jenž vytrval se svými muži a srdnatě bránil orla až do konce. Římské ztráty dosáhly neuvěřitelného počtu až dvaceti tisíc zabitých, obětovaných a umučených, kdo měl štěstí, byl zotročen nebo jat kvůli výkupnému. Tři římské legie – XVII, XVIII a XIX – přestaly existovat. Porážka natolik otřásla Římem, že tyto legie již nebyly nikdy obnoveny. Spolu s nimi zůstaly v srdci Germánie také tři aly (pomocný sbor jízdy) a šest pomocných kohort pěchoty.

„Žádný masakr nebyl nikdy krvavější než tento v bažinaté půdě lesnaté krajiny, žádné surovosti barbarů nesnesitelnější, zejména vůči advokátům. Jedněm vypíchli oči, druhým usekli ruce, jednomu zašili ústa, poté co mu vyřízli jazyk. … Dodnes mají naše standarty a dva orly, třetího orlonoš strhl dříve, než se ho mohli zmocnit, a schoval a sám se skryl v močálu zbarveném krví. Tato katastrofální porážka způsobila, že imperium, které nezastavil Oceán, zastavil Rýn,“ píše římský historik Florus.

Guvernér, který zklamal

Řinčení zbraní, křik, pach krve a potu, kupící se mrtvoly, nářek raněných a umírajících, země barvící se do ruda. Co v takové situaci udělal muž, který svou neopatrností a nadutostí přivedl své muže ke zkáze? Guvernér Varus nebyl voják, natož pak vojevůdce. Byl římským právníkem, sňatkem spřízněný s císařem Augustem. Tato skutečnost jej také předurčila k tomu, aby ho imperátor jmenoval správcem nové provincie. Nebyl v tom však pouhý protekcionismus. Toho času byl v Germánii klid, kmeny byly zpacifikované a nic nenasvědčovalo jakýmkoliv potížím, natož pak organizovanému povstání. Císař považoval vojenské akce za ukončené a patrně proto pověřil správou nové provincie právníka. Byl to jeden z mála Augustových omylů, za který tvrdě zaplatil.

Co tedy udělal Varus? Stál se svými muži v poli, udílel rozkazy a do poslední chvíle je povzbuzoval v boji? Ne! Publius Quintilius Varus ztratil veškerou naději a zatímco jiní bojovali, on se raději rozhodl se vším skoncovat a nalehl na svůj meč. „Varovo polospálené mrtvé tělo rozsápali zdivočelí nepřátelé na kusy, jeho hlavu usekli a přinesli ji Maroboduovi, který ji poslal Caesarovi Augustovi …,“ dosvědčuje Velleius Paterculus. S porážkou Vara a jeho legií v Teutoburském lese se ocitla v troskách i celá nová provincie. Hněv Germánů, kterému v cestě nestálo zhola nic, se přehnal přes všechny římské posty v Germánii a vpadli dokonce i za Rýn. Rýnskou hranici se snažily udržet zbývající dvě římské legie pod velením Lucia Nonia Asprenata, Varova synovce. Ten byl na rozdíl od svého strýce uvážlivější a zkušenější a dokázal nájezdům germánských kmenů odolávat několik měsíců. Situaci se postupně podařilo stabilizovat až poté, co k Rýnu dorazil Tiberius s novou armádou.

Místo zkázy

Na bojiště v Teutoburském lese se Římané dostali teprve po šesti letech. Ještě stále se bojovalo a Arminius se činil, aby svůj triumf zopakoval. Když vojevůdce Germanicus konečně vstoupil do míst, kde vykrvácely tři legie i s doprovodem, bylo to jako kdyby sestoupil do podsvětí. „První Varův tábor prozrazoval rozsáhlou rozlohou i rozměry hlavního stanu práci tří legií, v dalším bylo vidět z náspu polozbořeného a mělkého příkopu, že se tam usadily již zeslabené zbytky. Uprostřed planiny se bělely kosti, rozmetané nebo nakupené, jak vojáci prchali, jak se stavěli na odpor. Vedle ležely kusy zbraní a koňské hnáty a na kmenech stromů visely přibité lebky. V blízkých hájích byly oltáře barbarů, na nichž obětovali tribuny a setníky prvních setnin.“

Místo osudového střetu se archeologům podařilo lokalizovat poblíž obce Kalkriese v Dolním Sasku v 80. letech 20. století. Na bojišti bylo nalezeno na čest tisíc kusů římské výzbroje a výstroje, upřesnit a zrekonstruovat se rovněž podařilo průběh bitvy. Teprve archeologové prokázali důmyslnost a rozsah Arminiova plánu, který nedával Římanům prakticky žádnou šanci.

Další literatura:

Velleius Paterculus a Florus: Dvojí pohled na římské dějiny, Praha 2013.

Goldsworthy, Adrian: Ve jménu Říma, Praha 2009.

McNally, Michael: Teutoburg Forest AD 9, Oxford 2011.