Barbaři před branami aneb Jak byl dobyt Řím

Řím se stal v průběhu staletí nejmocnějším městem antického světa, s nesčetnými poklady, honosnými paláci a velkolepými chrámy. Žádný z Římanů si nedokázal představit opak, přece však se nejčernější noční můry naplnily v 5. století, kdy byl Řím po 800 letech vypleněn Visigóty.

Ne všichni Gótové byli ochotni podrobit se Hunům, kteří roznesli na kopytech gótské království u Černého moře. Proto roku 376 stanuli na levém břehu Dunaje, jenž tvořil římskou hranici na Balkáně, desítky tisíc gótských Tervingů - Visigótů a spolu s nimi i část Greuthungů – Ostrogótů. Situace gótských uprchlíků byla tíživá; za zády měli divoké hunské hordy, před sebou široký Dunaj a prakticky žádné zásoby. Požádali tedy východního císaře Valenta o přidělení proviantu a půdy v Thrákii, úrodné římské provinci přibližně totožné s dnešním Bulharskem, kde by se mohli usadit. Za to císaři nabídli své vojenské služby. Po důkladném zvážení a rovněž pod tlakem okolností císař Valens souhlasil, přechod Dunaje však povolil pouze Tervingům, zatímco přesunu Greuthungů bránily římské jednotky. Římané však dohodu plnili jen velmi liknavě, a tak si Tervingové byli nuceni obživu opatřit sami. Proti plenícím Tervingům muselo zasáhnout vojsko, oslabení však využili Greuthungové a Dunaj překročili také.

Balkánské soupeření mezi Góty a Římany vyvrcholilo roku 378 krvavou bitvou u Hadrianopole, kde byly spojenými gótskými Tervingy a Greuthungy pobity dvě třetiny římské armády včetně císaře Valenta. Územní válka mezi Góty a Římany trvala až do roku 382, kdy byl uzavřen mír, dovolující výhradně Tervingům a té části Greuthungů, kteří s nimi přišli roku 376, autonomní existenci na římském území. Vytvoření nezávislého království však bylo vyloučené. Klid zbraní trval až do roku 395, kdy se Gótové znovu vzbouřili, neboť si uvědomili, že jejich ztráty v bojích po boku římského císaře Theodosia jsou příliš citelné a ohražují gótskou autonomii. Tehdy stanul v čele všeobecného povstání Gótů jistý Alarich, velitel gótských jednotek na Balkáně.

Alarich byl mezi Góty usazenými na Balkáně, které nyní již můžeme označovat jako Visigóty, nejmocnějším náčelníkem a autoritou, nicméně by jistě jeho postavení v očích stoupenců posílilo, kdyby získal nějaký oficiální titul. Proto také opakovaně římská oficiální místa žádal o udělení titulu vrchního vojenského velitele magister militum, který by z něj učinil jednoho z velitelů imperiální polní armády. S titulem se samozřejmě pojil i nemalý žold vyplácený ve zlatě. Kromě toho Alarich požadoval podporu finanční i potravinovou pro svůj lid. Obé mu však bylo odepřeno, a tak v čele visigótského vojska obstarával obživu pleněním Balkánu a Řecka. Pro Alaricha to bylo o to snažší, že říše byla vnitřně rozpolcena, neboť jediný císař Theodosius rozdělil říši mezi své nezletilé syny Arcadia a Honoria.

Roku 402 se Alarich se srazil v bitvě u Pollentie s římským vojevůdcem Stilichonem a byl poražen. O rok později skončila stejným výsledkem bitva u Verony. I tentokrát Alarich vyvázl, byl však nucen vrátit se zpět do Illyrica, bez titulu i bez spojenectví s jednou či druhou částí říše. Mince se znovu obrátila roku 405, kdy se generál Stilicho rozhodl připojit zpět k Západu východní část provincie Illyricum, kterou pod správu Východu převedl císař Theodosius. Stilicho nabídl spojenectví Alarichovi s příslibem pravidelného zásobování, peněz i titulu pro Alaricha. Je pravděpodobné, že důvodem k uzavření spojenectví byla i reálná hrozba vpádu dalších barbarských kmenů do západní části říše, a že Stilicho doufal nasadit proti vetřelcům právě Alarichovi Góty. Nepřátelé však byli rychlejsi a v prosinci 406 překročili zamrzlý Rýn Vandalové, Svébové a Alani. Mohutná invaze vyvolala vojenskou vzpouru v Galii a Británii. Na hašení požáru na tolika místech neměl Stilicho sil.

Situace se komplikovala i pro Alaricha. Smlouva, kterou uzavřel se Stilichonem nebyla opět dodržena, zásobování nefungovalo. Stilicho daný stav vyřešil tak, že s vypětím všech sil přesvědčil římský senát, aby pro Alaricha jako kompenzaci uvolnil čtyři tisíce liber zlata. Mezitím však Alarich znovu vtrhl do Itálie. Neúspěchy posledních let vážně oslabily Stilichonův vliv na císaře Honoria a vyústily v převrat, který stál Stilichona hlavu a to doslova, neboť byl 22. srpna 408 sťat jako nepřítel Říma. Tím definitivně padla i dohoda s Alarichem, který se mezi tím přesouval k Římu, aby donutil císaře respektovat dohodu o spojenectví. De facto se snažil stále o totéž. Zajistit Visigótům zemi a obživu a sobě titul. Ještě roku 408 Alarich oblehl Řím. Nemoci a hladomor přiměly římský senát vyplatit Visigótům značné výkupné ve zlatě, stříbře, hedvábí a pepři, čímž byla hrozba na čas odvrácena.

Ačkoliv měl Alarich vojenskou převahu, nebyla jeho pozice ve sporu s císařem Honoriem dominantní. Jeho požadavky se neměnily; titul magistra militum, roční platbu ve zlatě, dodávky obilí a umístění svých vojáků v Raetii a Venetii, to vše za poskytnutí vojenské pomoci císaři. Pokud by snad Honorius na jeho požadavky nepřistoupil, vyhrožoval vypleněním Říma. Avšak Honorius, skryt za pevnými hradbami a neprostupnými močály Ravenny, byl k Alarichovu poselství hluchý. Přistoupit na jeho požadavky totiž znamenalo dát Visigótům kontrolu nad srdcem Západořímské říše. Alarich tedy přehodnotil své požadavky a vymínil si usazení v provincii Noricum a roční dávky obilí. Honorius Alaricha urážlivě odmítl a poslal proti němu vojsko, které však bylo Visigóty za pochodu rozprášeno.

Roku 409 Alarich již podruhé oblehl Řím, tentokrát však nespoléhal na jednání s Honoriem. Římský senát v obavě z nového hladomoru otevřel Alarichovi brány a na jeho „přání“ zvolil císařem městského prefekta Prisca Attala. Alarich pak obdržel titul nejvyššího vojenského velitele a jako takový se vypravil i se svou loutkou k Ravenně, aby vyměnil Honoria za Attala. Když už byl Honorius připraven vzdát se, dorazila k Ravenně východořímská armáda a zásobování Říma bylo z jihu odříznuto guvernérem severní Afriky Heracliem. Alarichovy plány byly opět zkříženy, a tak rozhodl vyslat vojsko do Afriky, aby zabezpečilo zásobování a zároveň připravilo půdu pro osídlení. Bezútěšná situace Visigótů trvala již příliš dlouho. V obavě z toho, že by Alarich mohl Itálii vyklidit a nechat loutkového císaře Attala bez ochrany, postavil se Attalus na odpor. Alarich s ním však nehodlal diskutovat. Obřadně nechal Prisca Attala sesadit a obnovil jednání s Honoriem.

Alarichovi se zoufale nedařilo prosadit vytyčené cíle, jednání s Honoriem byla bezvýsledná. Část Visigótů dokonce obnovila svou loajalitu k císaři a na Alaricha neúspěšně zaútočila. A tak Alarich stanul potřetí před Římem. Nyní již Řím nebyl prostředkem, ale cílem. Alarich musel dát svým lidem nějakou satisfakci za roky bezvýsledného boje a zároveň dokázat Honoriovi, že své hrozby myslí vážně. Třetí Alarichovo obléhání Říma bylo krátké. Dne 24. srpna 410 otevřeli římští otroci Portu Salarii a touto branou pak Vizigóti pronikli do města. Plenění Říma trvalo tři dny. Vydrancovány byly všechny významné městské budovy, ušetřena nebyla ani mausolea císařů Augusta a Hadriana. Mnoho římských občanů bylo vzato do zajetí, tisíce jich prchlo na venkov a někteří až do severní Afriky. Symbol říše byl pokořen, pro císaře Honoria to však byla zřejmě cena přijatelná.

Vítězem nebyl ani Alarich. Jeho cílem nebylo vyplenit Řím, ale vydobýt Visigótům v rámci říše důstojné postavení. Možná by ze vzniklé situace dokázal něco získat, možná ji ještě obrátit ve svůj prospěch, avšak nedostal příležitost. Ještě téhož roku, když se Visigóti přesunuli na jih Itálie, aby se pokusili přepravit do Afriky, zemřel v důsledku nemoci. Visigóti po Alarichově smrti prošli zpět Itálií a zamířili na jih Galie, kde nakonec vytvořili vlastní království. Jejich poměr k říši se různil podle situace, někdy byli spojenci, jindy rivalové, v každém případě ale byli obávanou konkurencí.

Vyplenění Říma roku 410 Visigóty bylo současníky vnímáno mnohem fatálněji, než učebnicový rok 476, kdy byl sesazen poslední západořímský císař Romulus Augustus. Tehdy jistě mnohému římskému občanovi vyvstalo na mysli, že vyplenění Říma je koncem dnů celého impéria.

Další literatura:

Bednaříková, Jarmila: Stěhování národů, Praha 2003.

Grant, Michael: Dějiny antického Říma, Praha 1999.

Heather, Peter: Gótové, Praha 2002.

Prokopios z Kaisareie: Válka s Góty, Praha 1985.