Článek
Na počátku 5. století táhly Galií (dnešní Francie) plenící hordy barbarů, kteří na přelomu let 406/7 překročili zamrzlý Rýn. Dominantní silou těchto nájezdníků byli Vandalové, v té době rozdělení na Silingy a Hasdingy, doprovázení Svéby a Alany.
V průběhu tří let Vandalové dorazili na hranice Pyrenejského poloostrova, kde pak společně s Alany a Svéby další dva roky plenili zdejší římské provincie. Poté se Hasdingové jako římští foederáti usadili v Gallaecii a Silingové v úrodné provincii Baetica na jihu poloostrova. Vandalové začali být vážným problémem, a tak Římané přesvědčili Visigóty, aby napadli Silingy. Hasdingové však své soukmenovce podpořili a společně pak vytvořili v dnešní Andalusii vandalskou enklávu. V místních přístavech se zmocnili lodí a poměrně rychle se je naučili využívat k vlastnímu prospěchu.
Smělý plán vandalského vůdce
Roku 422 byli Vandalové, stále ještě nevýznamná skupina válečníků s rodinami, napadeni římskou armádou. Začínalo být zřejmé, že jejich putování není u konce, a že se budou muset poohlédnout po bezpečnějším území. K tomu bylo jejich loďstvo ideální. Roku 426 Vandalové zaútočili na Baleárské ostrovy a vyplenili i Mauretánii. Afrika se zdála býti dobrou alternativou, a tak vandalští náčelníci Gunderich a Geiserich rozhodli o přesunu do bohaté a jen chabě chráněné severní Afriky. Neboť Gunderich během příprav nečekaně skonal, stal se jediným vůdcem Vandalů Geiserich, muž mnoha nadání a nezměrné chuti po bohatství.
Spolu s Vandaly, jejichž počet se odhaduje na osmdesát tisíc mužů, žen a dětí, překonali Gibraltarskou úžinu i Alani. Společně si pak v letech 428 až 430 podmanili všechny tři mauretánské provincie a Numidii. Pro Geisericha to byl pouhý začátek a i přes to, že uzavřel s římskou vládou mírovou smlouvu, nehodlal se spokojit s málem. Smlouva z roku 435 Vandalům, usazeným v římské Numidii, zapovídala napadení velmi úrodné a bohaté sousední privincie Afriky Proconsularis, jenomže přesně to měl Geiserich v úmyslu.
Afrika v rukou Vandalů
Prakticky bez boje se roku 439 zmocnil Kartága, učinil jej hlavním městem nového vandalského království a sám se prohlásil za krále Vandalů a Alanů. Při nečekaném přepadu Kartága se Geiserich zmocnil značné části římského loďstva, což mu později umožnilo ze strategicky položeného města ovládnout celé západní Středomoří. Geiserichovi Vandalové si postupně podmanili Sicílii, Sardinii, Korsiku i Baleáry. Reagovat na vandalskou expanzi nebyla římská oficiální místa schopna, neboť v téže době probíhaly největší konflikty mezi Visigóty a římským vojskem generála Flavia Aëtia, jenž vázal veškeré síly v Galii.
Aëtius, toho času nejmocnější muž Západu, byl přesvědčen o prvořadé důležitosti galské provincie a soustředil proto veškeré prostředky na likvidaci vizigótského království na jihu Galie. Z tohoto důvodu byl prakticky ochoten přenechat Afriku vandalské svrchovanosti. To ostatně potvrzuje i smlouva z roku 442, jejímž obsahem bylo mimo jiné zasnoubení dcery císaře Valentiniana III. s Geiserichovým synem Hunerichem. Je pravděpodobné, že tímto diplomatickým krokem chtěl Aëtius předejít přímému ohrožení Itálie z jihu. Byl si jistě vědom toho, že pokud Vandalové ovládli Afriku i Sicílii, a že římské branné síly jsou soustředěny v Galii, mohla by vandalská armáda projít Itálií jako nůž máslem. Na případné vyřešení vandalského problému mohlo dojít později. Zejména pak poté, co Aëtiovi vyvstaly další potíže v podobě hunské invaze.
Porušená smlouva
Zatímco Aëtius roku 451 porazil Huny na Katalaunských polích, staly se pirátské nájezdy Vandalů postrachem západního Středomoří. Geiserich nyní nevedl houfy lidí bez domova, ale silné a obávané království. K mocnému Aëtiovi se však štěstěna obrátila zády. Aëtius se stal obětí spiknutí a roku 454 byl zavražděn samotným císařem Valentinianem III. Císař si jen těžko dokázal představit, že odstranění Aëtia je jen prvním krokem k jeho vlastní likvidaci. Jistý Petronius Maximus, strůjce Aëtiovy smrti, zosnoval v březnu 455 císařovu vraždu a zároveň se postaral, aby byl hned druhý den prohlášen císařem. Na stvrzení legitimity tohoto kroku se oženil s ovdovělou císařovnou a svého syna Palladia zasnoubil s její dcerou Eudoxií. Tím bylo zaděláno na druhé, důkladnější vyplenění Říma.
Zprávy o nových pořádcích v Římě se brzy donesly i do Kartága, ale Geiserich měl pro ně pramálo pochopení. Podle smlouvy z roku 442 byla totiž Eudoxia zasnoubena s Geiserichovým synem Hunerichem a uzurpátor Petronius Maximus novými zásnubami s vlastním synem smlouvu porušil. Sebevědomý Geiserich se jistě mohl cítit uražen, vývoj událostí mu ale zároveň poskytl dobrou záminku k invazi do Itálie. Cílem byl Řím. Dva měsíce poté, co se Maximus ujal císařské hodnosti, stanul Geiserich v čele vandalské armády před nechráněným Římem.
Vandalský jezdec na pozdně antické mozaice z Bordj-Djedid v Tunisku.
Vydrancovaný Řím
Císař Maximus, vida bezvýchodnost své situace, se pokusil z města uprchnout, avšak na útěku byl zabit cihlou, mrštěnou po něm jedním z Římanů. Iniciativy se ujal papež Lev I., který Geisericha zapřísahal, aby Řím nevypaloval a ušetřil jeho obyvatele. Zda Geiserich žádosti vyhověl nevíme, avšak víme, že Vandalové plenili Řím po dobu dvou týdnů. Tak byl Řím vypleněn podruhé za pětačtyřicet let. Zpět do severní Afriky se vandalské lodě vracely obtěžkány nejrůznějšími poklady a také velkým množstvím zajatých Římanů, kteří měli pro Geisericha větší cenu živí, než mrtví a skončili v otroctví.
Na jedné z lodí se jako rukojmí plavila také císařovna s dcerou Eudoxií, která si později vzala Hunericha, tedy přesně podle smlouvy z roku 442. Roku 468 se pokusila vandalskou nadvládu ve Středomoří zlomit východořímská armáda, avšak neuspěla. Geiserich zemřel jako neporažený vůdce roku 477 v Kartágu. Jeho království ho přežilo o pouhých 56 let. Když roku 455 do Říma vtrhly Vandalové, bylo to pro Římany jistě šokující, nikoliv však překvapivé. I tentokrát se vypleněný Řím stal symbolem. Symbolem pleněné rozpadající se říše, která se blížila ke konci svých dnů.
Kolikrát byl Řím dobyt?
Nejprve sídlo římských imperátorů, poté sídlo papeže a ideál středověkých panovníků a nakonec metropole sjednocené Itálie. Věčné město přitahovalo nejen aurou moci, ale také bohatstvím, což vedlo k sedmeru jeho vyplenění. Primát zaujali Keltové ve 4. století př. Kr., následováni o 800 let později Visigóty a Vandaly. Roku 536 padl Řím za oběť ostrogótskému králi Totilovi ve válkách s Byzancí. Přesně o tři stovky let později, roku 846, byl Řím napaden Araby, kteří pronikli do Vatikánu a vydrancovali basiliku sv. Petra. Samotné město však ochránily mohutné hradby.
Co by to bylo za plenění, kdyby u něj chyběli vikingové. Roku 1084 požádal papež Řehoř VII. jihoitalské Normany Roberta Guiscarda o pomoc proti císaři Jindřichovi VII., který ho obléhal v Andělském hradě. Záchranná akce však skončila tři dny trvajícím pleněním Říma Normany. Poslední vyplenění Říma, jež ve své době způsobilo rovněž šok, proběhlo roku 1526. Tehdy ve válce císaře Karla V. Habsburského s Francií, italskými městy a papežem padl Řím a německé jednotky se staly neovladatelnými. Plenění a vraždění trvalo tři dny, aniž by byl císař schopen proti tomu jakkoliv zasáhnout.
...............................................
Další literatura:
Bednaříková, Jarmila: Stěhování národů, Praha 2003.
Collins, Roger: Evropa raného středověku 300 – 1000, Praha 2005.
Prokopios z Kaisareie: Válka s Peršany a Vandaly, Praha 1985.
Todd, Malcolm: Germáni, Praha 1999.
