Článek
V předchozím článku jsme podnikli cestu do doby po rozpadu římského impéria na západě, kdy na jeho troskách začala růst nová, především germánská království, která si činila ambice stát se následníky padlého Říma. Jak to bylo v Itálii a co to znamenalo pro mladou křesťanskou církev?
Světlo z východu
Zatímco uvolněný západ si mezi sebou porcovali germánští králové, římský duch stále naplno žil ve východní polovině říše s centrem v Konstantinopoli. Nyní již nebylo zapotřebí řešit, kdo z císařů má větší vliv, zaobírat se rychlými změnami v západní císařské hodnosti, ani se nadměrně obávat útoků barbarů, kteří se usadili napříč Evropou. Prozatím se mohli východořímští císařové soustředit na konsolidaci zbytku říše, neznamená to však, že by Západ pustili ze zřetele. Prvním pokusem o získání Itálie byla dohoda s Theodorichovými Ostrogóty, kteří roku 488 vpadli do Itálie, aby odstranili nepohodlného krále Odoakera a vrátili vládu nad Itálií do rukou římského císaře na Východě. Mise však vyústila vznikem ostrogótského království a samostatnou vládou krále Theodoricha.
Vláda germánského krále, navíc vyznávajícího ariánské křesťanství, byla konstantinopolským katolickým císařem jistě nazírána jako potupná. Bylo zapotřebí najít protiváhu, jež se objevila v podobě franského krále Chlodvíka I., s nímž po porážce Visigótů roku 507 navázal císař Anastasius diplomatické styky a udělením titulu římského konsula Chlodvíkovi, jenž přijal katolický křest, dal jasně najevo svůj postoj vůči Theodorichově vládě. Svou prestiž na Západě východní říše, nyní ji můžeme bez obav nazvat Byzantskou, obnovila s nástupem císaře Justiniana I., jenž alespoň z části obnovil jednotu říše. V letech 533-4 zlikvidovala byzantská armáda vandalskou moc v Severní Africe a obnovila římskou kontrolu nad celým Středomořím. Vznikla praefectura Africa. Roku 535 byla k říši připojena Sicílie, o rok později i Řím. K roku 554 přestalo existovat ostrogótské království v Itálii, jež se opět stala součástí východního impéria, podobně jako Dalmatia a jih Pyrenejského poloostrova, kde vznikla provincie Spania. Tak ještě jednou došlo k restauraci římské moci na Západě.
Vzestup církve Kristovy
Část uvolněného mocenského vakuua, které vzniklo po zániku západní části říše, zaplnila také sílící katolická církev, která již dávno nebyla tajnou podzemní organizací, ale oficiální církví říše. Katolickou víru vyznávali římští císaři, živelně pronikala i do nejodlehlejších koutů známého světa, od Irska po Arabský poloostrov. Církev pozvolna přebírala římské instituce i správní systém, civilní správa diecézí se postupně transformovala v diecéze církevní spravované biskupy, kteří pozvolna převzali pochodeň provincionální autority, dříve třímanou římskou senátorskou aristokracií. Podobně i mnohé další prvky římské civilizace volně přešly do rukou katolické církve. Vicarius byl původně správcem diecéze, i tato funkce zůstala v přeneseném smyslu církví zachována.
Latina, kdysi společný jazyk říše, se stala liturgickým jazykem, hlavní město říše - Řím - je dodnes sídlem hlavy katolické církve, kdysi plně světská basilika, původně sloužící jako tržnice a soudní budova, se stala prvním velkým křesťanským chrámem a slovo kostel je odvozeno z latinského castellum, původně malé římské pevnosti. Stejný původ má i slovo hrad v angličtině, totiž castle.
Nechtěná konkurence
Přistoupit na katolickou víru mělo i svůj politický a strategický rozměr. Převážná část obyvatel říše byla stále pohanská, křesťanství - výhradně katolické - se však stalo státním náboženstvím. Ostatní křesťanské nauky jako bylo pelagiánství či ariánství se nepřipouštěly a byly prohlášeny za kacířské. Jednou z nejvýraznějších odnoží křesťanství bylo právě ariánství, víra odsouzená prvním ekumenickým koncilem v Nicaei roku 325 jako kacířská. Její základní tezí bylo to, že Ježíš Kristus nebyl božského původu, ale že byl stvořen a tudíž je podřízen Bohu Otci. Ariánskou víru vyznávali téměř všichni významní barbaři na sklonku antiky – Visigóti i Ostrogóti, Vandalové, Burgundové i pozdější Langobardi. Ariánem byl Alarich, Geiserich i Theodorich. Soupeření ariánství a katolictví, respektive jejich představitelů, bylo jedním z faktorů, jež utvářely politiku v době pádu římského impéria.
Pokud se tedy některý z barbarských vládců rozhodl přijmout křest, pak šlo především o politicky prozíravý krok. To ostatně dokazuje příklad krále Chlodvíka I., který byl jediným germánským králem, jenž krátce po pádu Říma přijal katolický křest. Diplomatická odezva z Konstantinopole na sebe nedala dlouho čekat. Svá pozitiva pak nesl tento krok i pro další vývoj Francké říše.
Řím na kolena sražený
Ušetřen překotných změn nezůstal ani Řím. V dobách své největší slávy byl vzkvétajícím kamenným velkoměstem s milionem obyvatel. Na sklonku Západořímské říše však význam Říma upadal, císařský dvůr se zdržoval ve strategicky příhodnější Ravenně a svůj díl si ukrojila i Konstantinopol. Další ranou bylo dvojí vyplenění Říma a mor roku 472. K roku 534 se římská populace zmenšila na sto tisíc, nejtemnější časy však nastaly s válkou Byzantinců proti Ostrogótům, kdy byl Řím několikrát obléhán, vypleněn a populace se pohybovala kolem třiceti tisíc. Senát přestal existovat, velká část města ležela v troskách a z Fora Romana, hlavního náměstí říše, se stalo pole. Jistě nebude překvapením, že osud Říma sdílela všechna významná římská města na Západě.
Zánik římského impéria a nástup křesťanské éry byl nejen příčinou nového řádu, ale také zkázy a devastace neobvyklých rozměrů. Mnohé z výdobytků antické civilizace bylo zničeno či zapomenuto. Byla ničena díla antických sochařů, z elegantních antických staveb se staly úspěšné kamenolomy. Hořely celé knihovny se starobylými spisy vědeckých poznatků, dějepisných zápisů i filosofických traktátů. Došlo k úpadku vzdělanosti, antické školy byly uzavřeny a mnoho vzácných vědomostí bylo zcela zadupáno do země.
Další literatura:
Bednaříková, Jarmila: Stěhování národů, Praha 2003.
Collins, Roger: Evropa raného středověku 300 – 1000, Praha 2005.
Češka, Josef: Zánik antického světa, Praha 2000.
James, Edward: Frankové, Praha 1997
