Článek
Zánik západořímské říše, státního celku, který udával tón evropským dějinám posledního půl tisíciletí, měl své nezanedbatelné důsledky v mnoha rovinách lidského konání, v životě veřejném i soukromém, v chrámech i královských palácích. Z popela staré říše povstal nový řád, nové státy a národy, mnoho věcí však bylo nenávratně zničeno, zapomenuto či ztraceno. Jen těžko dokážeme postihnout následky zániku římského impéria v plné šíři, přibližme si tedy alespoň klíčové změny, vyvolané kolapsem panství západních císařů.
Říše v troskách
Akt sesazení desetiletého císaře Romula Augusta roku 476 je usazen v širším povědomí jako událost, jež ukončila existenci římského impéria. Co však v té době z obávané říše zbývalo? Pomineme-li východní část impéria, od této chvíle zvanou Byzantská říše, pak to byla jen širší Italia (zhruba v mezích italské diecéze), Dalmatie (Chorvatsko) a malé panství v severní Gallii (Francie). Všechna ostatní území kontrolovaly barbarské kmeny, avšak zatím bez pevné vlády. I ve zdánlivě římských državách měli hlavní slovo barbaři, převážně Germáni. O většinu Gallie se dělili Frankové, Visigóti, Alamani a Burgundové. Hispanii (Španělsko) ovládali Visigóti s podílem Svébů. Severní Afrika byla pevně v rukou Vandalů. Pannonii (Maďarsko) kontrolovali Ostrogóti.
Výjimku tvořila oblast mezi řekami Loirou a Sommou s centrem v Soissons (Novidunum) v severní Galii, kde dosud římským právem vládl Syagrius posledního magistra militum v Galii. Syagrius, kterého dějepisec Řehoř z Tours nazývá králem, dokázal držet římskou správu dvacet let, do roku 486, kdy byl poražen franckým králem Chlodvíkem I. Syagriovy državy byly posledním římským územím po pádu říše a poté, co byly dobyty Chlodvíkem, staly se centrem Francké říše. Druhou specifickou oblastí byla Britannie, kde divocí Sasové a Anglové dosud nedokázali zlomit odpor britorománských obyvatel, kteří byli od roku 408 ponecháni římskou správou svému osudu. Právě v oné inkriminované době po roce 476 nacházíme v Británii zprávy o jistém Ambrosiovi Aurelianovi, vůdci domorodé frakce, která se hlásila k římskému odkazu, jenž úspěšně bojoval proti saským nájezdníkům. Ambrosius je rovněž spojován s osobou válečníka Artuše.
Zrození Frankie
Římská vláda na Západě se sice zhroutila, mnohé ze zaběhnutého soukolí říše však zůstalo a právě pokročilý stupeň romanizace některých provincií, zejména Galie, Hispanie a též Itálie umožnil poměrně rychlý nástup nových států, zformovaných expandujícími Franky, Visigóty, Burgundy, Ostrogóty a později i Langobardy. Právě tito barbaři měli dostatek dravosti, motivace i umu, aby dokázali využít to, co Římané za posledních 400 let vybudovali. Z kmenových náčelníků se postupně stali králové, budující svá vlastní barbarská království na troskách zaniklé říše a v duchu vlastní dobré tradice brzy válčící mezi sebou.
Zřejmě nejlépe dokázali vzniklou situaci uchopit Frankové, kteří měli na severu Galie vlastní državy, získané na základě spojenecké smlouvy s Římem. Frankové jako římští spojenci z daného stavu profitovali a zároveň se učili. O tom svědčí i hrob prvního významného franckého krále Childericha, dokládající Childerichovo bohatství i jeho zapojení do pozdně římských mocenských struktur. Childerich I. vedl Franky v letech 457 až 481 a zachovával římské spojenectví, což dokládá společný postup proti Alamanům v Itálii i odražení Visigótů na Loiře. Childerichovým nástupcem byl syn Chlodovech, u nás známý jako Chlodvík, který zašel v budování franského království mnohem dál. Sjednotil všechny Franky, porážkou Syagria definitivně ukončil existenci římské Galie, prozíravě si uvědomil politické výhody plynoucí z přijetí křesťanství a stal se prvním katolickým králem vznikající Francké říše.
Roku 496 připojil Chlodvík k Frankii alamanské království, roku 507 dosáhl v bitvě u Vouillé vítězství nad Visigóty, čímž ukončil jejich vládu v jižní Galii a přiměl je odsunout se na Pyrenejský poloostrov. Když roku 511 zemřel, ovládali Frankové prakticky celou Galii, s výjimkou království Burgundů, které bylo připojeno o třiadvacet let později. Franští králové si vydobyli právo označovat se za nástupce Římské říše. Sám Chlodvík byl po porážce Visigótů odměněn východním císařem Anastasiem hodností konsula, završením franských snah však byla vláda Karla Velikého, od roku 800 prvního římského císaře germánského původu.
Gótské intermezzo
Po zániku Západořímské říše nezůstali stát stranou ani Gótové. Visigóti ještě za posledních dnů říše vytvořili své království na jihu Galie v Aquitanii a v Hispanii, odkud vytlačili Vandaly. I když v bitvě na Katalaunských polích roku 451 bojovali po boku Římanů proti Hunům, byli považováni za nejvážnější hrozbu říše a v době jejího rozpadu bylo Visigótské království nejmocnějším nástupnickým státem na Západě. Tento stav ukončili až Frankové, i poté ale byli Visigóti významným činitelem a až do arabského vpádu v 8. století byli rozhodující silou v dnešním Španělsku. Úspěšně si po pádu říše vedli i Ostrogóti, kteří zažili svou největší slávu za Theodoricha I. Velikého. Ten roku 493 zabil krále Odoakera a sám se ujal vlády v Itálii, z níž se stalo panství Ostrogótů, čítající Sicílii a později i Dalmatii a Pannonii.
Ostrogótský král Theodorich uzavřel spojenectví s Franky i Burgundy, získal kontrolu nad Vandaly v Africe a od roku 507 byl i faktickým vládcem Visigótů, když vládl za svého nezletilého vnuka Amalricha. Ačkoliv Ostrogóti pod Theodorichem ovládli srdce někdejší říše, jejich vliv netrval příliš dlouho, neboť mnohá království té doby byla tak úspěšná, jak schopný byl jejich král. Do hry navíc vstoupil další mocný hráč, který ukončil existenci Ostrogótů jako svébytné entity …
Jak to bylo s Evropou po rozpadu Západořímské říše dál, co se dělo v Itálii a jak probíhal vzestup církve Kristovy se dozvíte v pokračování článku.
Další literatura:
Bednaříková, Jarmila: Stěhování národů, Praha 2003.
Collins, Roger: Evropa raného středověku 300 – 1000, Praha 2005.
Češka, Josef: Zánik antického světa, Praha 2000.
James, Edward: Frankové, Praha 1997
