Český princ Jan, málo známý a možná nejschopnější syn Karla IV.

České dějiny poznaly mnoho pozoruhodných osobností, jejichž osudy postupně zmizely z paměti lidí. Tak trochu se k nim řadí i Jan Zhořelecký, druhý syn Karla IV. a jeho čtvrté ženy Alžběty Pomořanské, mladší bratr Václava IV. a Zikmunda Lucemburského. O Janovi máme velmi málo zpráv, ale i to, co se nám zachovalo, poskytuje působivý obraz výrazné osobnosti. Otec Janovi určil ve své poslední vůli vlastní podíl rodových držav Lucemburků, konkrétně mu odkázal Zhořelec s okolím v Horní Lužici jako samostatné vévodství, odtud také jeho pozdější přízvisko Zhořelecký, k tomu i titul markraběte braniborského a poté i značnou část Dolní Lužice. Karel IV. se snažil myslet na všechno, a proto synovi v závěti vymezil i jeho titulaturu; „My, Jan Český, z boží milosti markrabě braniborský a vévoda zhořelecký“. Navíc měl Jan dostávat z kutnohorských dolů pravidelnou rentu. Vstupní kapitál do života měl mladý Lucemburk velmi slušný. Jak jej dokáže investovat, to už záleželo na něm.

O dětství prince Jana nemáme žádné konkrétní zprávy, nepochybně však měl prvotřídní výchovu i vzdělání, jak se na syna prvního muže říše slušelo, jeho vychovatelem byl po jistou dobu lubušský biskup Jan II. Kytlice. Po jistou dobu pravděpodobně vyrůstal po boku o dva roky staršího bratra Zikmunda, jejichž společným učitelem pak byl Niccolo Beccari, italský humanista, básník a spisovatel. Nejstarší z Karlových synů, nevlastní bratr Václav, byl o devět let starší a nelze vyloučit, že byl pro malého Jana jakýmsi vzorem, zejména pak poté, co mu v jeho osmi letech zemřel otec. Zpráv o tom samozřejmě nemáme, ale je možné, že vztah z dětství se odrazil i v dospělosti. Jan totiž vždy patřil k věrným stoupencům a obhájcům bratra Václava, jenž se naopak musel potýkat s ambicemi bratra Zikmunda i bratrance Jošta.

Titul vévody zhořeleckého získal Jan ve věku šesti let. O dvanáct let později na něj bratr Zikmund převedl svůj nástupnický nárok, což v praxi znamenalo, že se Jan stal dědicem krále Václava IV. Samozřejmě to nebylo z bratrské lásky, ale za významnou pomoc při získávání uherského trůnu. Janovo nástupnictví jistě mnohým současníkům zamotalo hlavy a způsobilo pár bezesných nocí, avšak pro osmnáctiletého Jana to na daném stavu nic nezměnilo. Vůči svému králi a bratrovi v jedné osobě zůstával loajální v nejlepším slova smyslu.

Rok 1388 nabyl v Janově životě ještě jednoho významu. Tehdy se totiž oženil s dcerou Albrechta I., krále švédského a vévody meklenburského, Kateřinou. Vzhledem k tomu, že jeho panství se nacházelo rovněž na severu, byl v regionu tento sňatek významným politickým svazkem. Z manželství měl Jan dceru Alžbětu, jež se stala poslední ženou v lucemburské dynastii (+1451).

K získání královské koruny se Jan přiblížil již v prosinci 1393. Tehdy hodoval král Václav společně s bavorským vévodou a hodně toho vypili, včetně jedu, který někdo (možná z popudu bratra Zikmunda nebo bratrance Jošta) přimíchal do vína. Vévoda krátce poté zemřel v bolestech, na poslední cestu se chystal i král a živě se diskutovalo o nástupnictví na český trůn. Jan tak měl krátce před Vánoci korunu na dosah. V této souvislosti dokonce jednal o podpoře i s míšeňským markrabětem na hradě Žebráku. Janův vliv na královo okolí a šířeji i na české země byl nesporně větší než v případě bratra Zikmunda, který se dosud jen obtížně prosazoval v Uhrách. Král Václav nakonec otravu přežil a Jan mu zůstal i nadále věrný.

Události kolem Jana nabraly na obrátkách roku 1394, nikoliv však za jeho přispění. Počátkem tohoto roku se v království zformovala tzv. panská jednota, tedy uskupení mocných zemských pánů z řad vysoké šlechty, kteří byli nespokojení se způsobem Václavovy vlády. V pozadí celého podniku nestál nikdo jin než nadmíru ambiciózní a vpravdě schopný bratranec Jošt Lucemburský, markrabě moravský. Zatímco král dlel na venkovském sídle v Králově Dvoře u Berouna, dostavila se k němu skupina předních šlechticů, aby mu přednesli svou stížnost na správu země i říše a obsazování zemských úřadů. Vzhledem k tomu, že králova reakce nebyla zrovna přívětivá, byl 8. května zajat a odvezen na Pražský hrad.

Václav o plánech českých pánů nic netušil, tím méně pak jeho bratr Jan, i když jim bylo známo, že vznikl panský spolek proti králi, kde se angažoval i bratr Zikmund. Dokonce i Janovi byla nabízena účast v panské jednotě. Těžko říci, zda byl únosem krále překvapen, v každém případě ale zareagoval velmi rychle a srdnatě. Janovi nyní bylo čtyřiadvacet let, ve své době již tedy nebyl žádným holobrádkem, ale respektovaným mužem v plné síle a značného vlivu. Jak vypadal? Nevíme. Můžeme si ale udělat přibližnou představu na základě podoby jeho otce i bratra Václava, jejichž podobizny se dochovaly. Podle antropologa Emanuela Vlčka měl charakteristické rysy Lucemburků, měl tedy podobu spíše po otci, jenž byl vysoký a charismatický, pevné tělesné konstituce však byla i jeho matka, která prý trhala pancíře a lámala meče. Podle Vlčka měřil Jan nějakých 173 cm, což byla na tehdejší dobu obstojná výška. V každém případě byl Jan osobou, která byla hodna následování. To ostatně dokládá rychlý vývoj událostí poté, co byl Václav IV. zajat.

Vévoda Jan vystoupil na obranu krále velmi rázně a účinně. Nehodlal svého nejstaršího bratra zradit, ba naopak se za něj postavil celou svou autoritou. Sepsal a 7. června vydal manifest k Čechům i říšským knížatům, kde důrazně odsoudil Václavovo zajetí a označil jej za násilný čin. Zároveň vyzval všechny královské hejtmany, aby se k němu připojili a osvobodili krále. Za to jim přislíbil bohatou odměnu. Na svou stranu získal také bratrance Prokopa Lucemburského, markraběte moravského, jenž byl mladším bratrem odbojného Jošta. V poměrně krátké době se tak Janovi podařilo sestavit silné vojsko, v jehož čele přitáhl nejprve ke Kutné Hoře, kterou ovládl, a 20. června k branám Prahy. Nové Město ho přivítalo, staroměstští otevřeli brány pod pohrůžkou útoku. Za dané situace nemohl Jošt, společně s dalšími vzbouřenci, zůstávat v Praze, a tak i s králem uprchl pod rouškou noci z Pražského hradu a stáhl se na jih Čech. Václav byl nakonec internován na hradě Wildberg v Horních Rakousích.

Mezitím Jan v Praze stavěl vojsko na podporu krále, zároveň však činil i preventivní kroky. Jmenoval nového královského podkomořího a vyměnil i sbor konšelů Starého Města pražského. Mezi lidmi panovala nejistota, neboť nikdo nevěděl, kde se král nachází. Janovi se tak dostalo všeobecné podpory Pražanů, kteří jej uznali jako nástupníka trůnu. S vojskem poté vévoda opustil Prahu, aby pronásledoval spiklence na rožmberské panství v jižních Čechách. Zde jeho šiky rozmnožily oddíly některých německých knížat. K bitvě nedošlo, neboť pučisté uznali, že vojenské přesile nemůžou čelit, a tak přistoupili na vyjednávání. Bohužel, v problémech se ocitl i Jan, neboť se mu nedostávalo prostředků na vydržování vojska. Jeho hlavním zájmem bylo osvobodit bratra. Zřejmě z nezkušenosti a patrně i v dobrém úmyslu přistoupil na velmi nevýhodné podmínky králova propuštění. Svého ale dosáhl. Po necelých třech měsících, 1. srpna 1394, byl král opět na svobodě.

Jan dostal bratra Václava ze zajetí, ovšem za vysokou cenu. Královým jménem se zavázal členům panské jednoty vydat královské hrady Karlštejn, Křivoklát, Zvíkov a Žebrák a k tomu předat i kontrolu nad Kutnou Horou. Do doby, než budou předány šlechticům, měl Jan vydat padesát rukojmích a on sám měl být v jejich čele. Taková byla daň za královo propuštění. Pouze Jan získal jako rukojmí čtrnáctidenní odklad. Dne 10. srpna král z vděčnosti jmenoval svého bratra nejvyšším hejtmanem království. Tento post Jan zastával krátce, v letech 1395-6, velmi brzy se totiž proti němu všechno obrátilo.

Spiknutí panstva a následné zajetí se na králi Václavovi silně podepsalo. Byl nedůvěřivý, v záchvatech vzteku nerozeznával přátele od nepřátel, hledal viníka celé rozepře. A kdo jiný to odnesl než právě bratr Jan. Václav mu měl být za co vděčný, místo toho jej ale obvinil z toho, že stávající situaci zavinil on, že zpronevěřil královský poklad a že usiluje o královský trůn. V žádném případě neměl Václav v úmyslu hradit závazky, vzniklé při akci na jeho osvobození. Václavův postoj Jana sblížil s Joštem a panskou jednotou. Nakonec byl Jan zbaven všech úřadů a pravomocí, vypuzen od dvora a v zemi král vyhlásil, že Janovi dále již není třeba zachovávat poslušnost. Jak se Jan v takové situaci cítil? Hněv, zklamání, bezradnost ze vzniklých dluhů. Takový vývoj mohl pochopit jen stěží, momentálně však neviděl východisko.

Dluhy a nemilostí zatížený Jan se odebral na sever, kde se na hranicích Lužice a Braniborska uchýlil do kláštera Neuzelle. Poslední únorový den roku 1396 šel zdravý Jan spát a ráno 1. března ho nalezli mrtvého. Tak skončil v pětadvaceti letech život třetího lucemburského prince, který měl předpoklady stát se českým králem.

Z širších souvislostí i antropologického výzkumu Emanuela Vlčka se dá usuzovat, že Jan Zhořelecký byl zdravý muž v plné síle. Přesto byl nečekaně nalezen mrtev. Jeho smrt vzbudila údiv a zavdala, patrně opodstatněnou, příčinu k dohadům o důvodu jeho skonu. Dodnes se nejčastěji mluví o vraždě, konkrétně pak o otravě neznámým jedem. Kdo by z takového činu měl prospěch? Kdo měl motiv vévodu jednou pro vždy vyřadit ze hry? Nabízí se král Václav, u něhož byl Jan v nemilosti. Pokud se Václav bál o svůj trůn, měl i motiv. Byl však Jan skutečnou hrozbou? Václav se jej účinně zbavil po svém, navíc za dané politické konstelace jej mohl v budoucnu opět potřebovat. Ba co víc, vražda v rodině, to nebyl tak úplně Václavův styl.

Kdo další? Co třeba bratr Zikmund? Vlastní bratr? I zde se hrálo o český trůn, Zikmund měl ale v té době dost práce v Uhrách a v českých záležitostech se zatím tolik neangažoval. Navíc i on mohl Jana potřebovat právě jako spojence proti nevděčnému a rozháranému Václavovi. A pak je tu ještě bratranec Jošt, jistě nejproradnější z Lucemburků, který nevynechal jedinou příležitost k ukojení vlastních ambicí. Stál za panskou jednotou, byl pánem v Braniborsku, kde jistě vznikaly třecí plochy s Janem. Navíc se mohl Jana obávat, neboť se během králova zajetí roku 1394 přesvědčil, že je zdatným protivníkem. Právě Jošt byl podezírán i svými současníky. Samozřejmě zůstává jistá možnost, že Jan zemřel v důsledku skryté choroby či nezaznamenaného úrazu. Příliš pravděpodobné to však není.

.............................................

Další literatura:

Bobková, Lenka - Velička, Tomáš: Jan Zhořelecký. Třetí syn Karla IV., Praha 2017.

Šmahel, František – Bobková, Lenka (eds.): Lucemburkové, Praha 2012.