Smolař, nebo slaboch? Obtížné dědictví krále Václava IV.

Zpráva o vyhození pražských konšelů z oken Novoměstské radnice zastihla krále Václava na jeho venkovském sídle Novém Hradu u Kunratic, kam už dlouho utíkal před stísněností pražského dvora, hlukem a nepříjemnými povinnostmi. Po mnoha nezdarech své vlády, po zkušenostech se světem, který ho zradil, raději trávil čas o samotě, případně ve společnosti veselých kumpánů nízkého původu a s plnou číší v ruce. Novina o pražském převratu už na něj byla moc. Jak uvádí husitský kronikář Vavřinec z Březové, Václav IV. dostal záchvat zuřivosti a v důsledku toho zemřel. Jaká byla jeho poslední myšlenka? Myslel vůbec na něco? Zahlédl v posledních sekundách před smrtí obraz svého dlouhého života? Zkusme si jej přehrát tak, jak jej mohl spatřit sám Václav.

Václav IV., narozený roku 1361, byl nejstarším synem a tedy i dědicem císaře Karla IV., který do něj vkládal velké naděje. Logicky tedy na něj od počátku kladl velké nároky, připravoval ho na převzetí královských povinností a nepokrytě jej protěžoval. Když byly Václavovi dva roky, nechal ho otec korunovat českým králem. V sedmi letech byl jmenován do čela zemské správy, kde mu byl mentorem pražský arcibiskup Jan Očko z Vlašimi a ve svých sedmnácti letech ho Karel IV. dotlačil, s pomocí svého diplomatického umu i peněz, na post krále římského. Jeho korunovace proběhla v Cáchách 6. července 1376. Václav byl od prvních krůčků zatěžován vladařskými povinnostmi po boku svého otce. Když roku 1378 nadešla chvíle, kdy se měl sám ujmout vlády, neměl se o koho opřít a musel se rozhodovat sám. Vlastně moc nevěděl, jak do toho. Kontinuitu politiky Karla IV. měli zajistit zkušení úředníci. Brzy však nastoupila nová generace, která již neměla kvality, rozhled ani zkušenosti svých předchůdců.

Největší potíže způsobila hned na začátku poslední vůle otce Karla, který celý život věřil v sílu centrální vlády. Avšak v závěti se tomu zpronevěřil a ve snaze spravedlivě podělit své syny, vytvořil podmínky k rozpadu říše Lucemburků. Rozdělení údělů mezi bratry od počátku způsobilo odstředivé tendence. Novopečený král Václav navíc musel čelit i odmítavému postoji ke své autoritě ze strany ctižádostivého staršího bratrance Jošta, moravského markraběte. Jako římskému králi situace v Evropě Václavovi rovněž nepřála. Papežské schizma, válka mezi Anglií a Francií, rozhádaná Itálie a v Německu mnoho říšských knížat, která čekala na naplnění dohod s Václavovým otcem.

Hned v počátcích Václavovy vlády se projevil jeho typický rys, pasivita. Příkladem budiž jeho nečinnost ve prospěch římského papeže, kterému sice projevoval podporu, ale nic víc. Když jej papež vyzval, aby ho vojensky podpořil v Římě a při té příležitosti si převzal císařskou korunu, Václav IV. nereagoval. Málokdy dokázal udělat to, co bylo zapotřebí, natož pak aby si při řešení problémů sáhl na dno svých možností, jak to dělával jeho otec. Na co si ale vždy našel čas, to byl lov, pitky s přáteli a zábava. Zatímco svou nečinností a neobratnou politikou oslaboval svou pozici na římském trůně a ani v Čechách nebyla situace růžová, velmi obětavě se zasazoval ve prospěch nevlastního bratra Zikmunda a podporoval ho v úsilí o zisk uherské koruny. Později se mu Zikmund odvděčil zradou.

V rámci obměny dvorských úředníků se do popředí dostávali královi oblíbenci z řad nižší šlechty, zatímco zkušení diplomaté a příslušníci urozených rodů ztráceli vliv. Nové praktiky, společně s královým životním stylem a rozdílným postojem ve věci papežského schizmatu, se staly terčem kritiky arcibiskupa Jana z Jenštejna. Spor mezi králem a arcibiskupem, který svými radikálními názory podkopával Václavovu autoritu a ztěžoval vztahy s Francií, velmi brzy přerostl do osobní roviny a po šestnácti letech soupeření vyvrcholil roku 1396 Jenštejnovou abdikací.

Roku 1393 Václav IV. přežil pokus o otravu. Od té doby byl ještě uzavřenější. Následujícího roku ho čekalo další nemilé překvapení. Jeho bratranec Jošt, nejstarší žijící Lucemburk, doufající získat královskou korunu, proti němu sešikoval tzv. panskou jednotu, v níž byli zastoupeni mocní zástupci vysoké šlechty nespokojení s Václavovou vládou, a přidal se i bratr Zikmund. Král byl šlechtici zajat a uvězněn na Pražském hradě, avšak jeho nejmladší bratr Jan Zhořelecký jej ze zajetí vysvobodil.

Také v Říši se roku 1400 zvedla opozice proti Václavovi jako římskému králi a rozhodla o jeho sesazení jako krále „nepotřebného, nečinného i nedbalého“. Václav ale sesazení neuznal. Otevřený odboj české panské jednoty, během něhož se do vysokých zemských úřadů dostali její členové, trval až do roku 1402. Tehdy byl král podruhé zajat a vězněn ve Vídni, tentokrát na příkaz bratra Zikmunda. V Čechách si Zikmund počínal bezohledně a v krátké době, dřív než ho čeští šlechtici vyženou, se snažil pobrat co nejvíc peněz a pokladů z královských hradů a měst. Po zkušenosti se Zikmundem byl najednou Václav vnímán mnohem lépe a v zemi nastal klid.

Král Václav dostal ještě jednu šanci, ale opět ji nevyužil. Roku 1409 jej koncil v Pise uznal za římského krále. Sílu k prosazení nároků v Říši ani k cestě do Říma však nenašel. Situace proto využil bratr Zikmund a bratranec Jošt. Rovněž oni byli roku 1410 postupně zvoleni římskými králi. Svatá říše římská tak měla tři krále z jednoho rodu, avšak brzká Joštova smrt a Václavova nečinnost přisoudily konečné uznání Zikmundovi. K tomu měla Evropa i tři papeže.

Roku 1409 podepsal Václav IV. dekret Kutnohorský, kterým omezil vliv Němců na pražské univerzitě. Dokument byl dílem reformní univerzitní skupiny, k níž patřil i Jan Hus. který se zpočátku těšil králově přízni. Ani odsouzení Husa jako kacíře, ani výzva Kostnického koncilu i bratra Zikmunda k zasáhu proti „sílícímu kacířství“ v Českém království, nedokázaly Václava IV. vyburcovat k jednoznačnému postoji. Král se víc a víc uchyloval do ústraní, zejména na své sídlo Nový Hrad u Kunratic. Zde se také dozvěděl o vyhození pražských konšelů z oken radnice. Král Václav IV. zemřel 16. srpna 1419, necelé tři týdny po defenestraci.

„Ze shození konšelů … král Václav v hodinu nešporní poražen jsa šlakem, s velikým křikem a řvaním jako lvovým náhle jest umrtven na Novém hradě blízko Prahy.“ Těmito slovy popisuje skon krále Václava IV. kronikář Vavřinec z Březové. Na co ale král ve skutečnosti zemřel?

František Palacký byl přesvědčen, že šlo o mozkovou mrtvici, avšak profesor Josef Thomayer z pramenů vyvozoval, že Václav zemřel na infakt. Neurolog prof. Ivan Lesný přišel s jinou teorií, která se opírá o fakt, že Václav IV. v pozdějším věku zcela podlehl alkoholu. O jeho zálibě v pití, záchvatech vzteku, neschopnosti jednat a změně podoby jasně mluví prameny. Jde o příznaky charakterizující notorického alkoholika. Nelze vyloučit, že ono „řvaní lvové“, tedy velký křik, předcházelo tzv. velkému epileptickému záchvatu, který bývá důvodem smrti notoriků. Tyto případy jsou zdokumentovány a známé indicie naznačují, že podobný osud potkal i krále Václava IV.

Další literatura:

Čechura, Jaroslav: České země v letech 1378 – 1437, Praha 2000.

Čornej, Petr: Velké dějiny zemí Koruny české, svazek V, Praha / Litomyšl 2000.

Spěváček, Jiří: Václav IV. 1361-1419, Praha 1986.

Šmahel, František: Husitská revoluce 1 - Doba vymknutá z kloubů, Praha 1996.