Synové a dcery Otce vlasti. Znáte je?

Úloha Karla IV. jako otce byla velmi úzce provázána s jeho pozicí krále a císaře, kdy se snažil vhodnou sňatkovou politikou zajistit svým dětem důstojné postavení, zároveň však dosáhnout svých politických cílů. Jména Václav či Zikmund jsou známá. Ale kdo byli ti ostatní?

V únoru 1361 se Karlovi narodil syn Václav (IV.), nejstarší žijící syn a tedy i dědic císaře Karla. Ten na něj od počátku kladl velké nároky, připravoval ho na převzetí královských povinností a nepokrytě jej protěžoval. Ve dvou letech ho otec nechal korunovat českým králem. V sedmi letech byl jmenován do čela zemské správy, kde mu byl mentorem pražský arcibiskup Jan Očko z Vlašimi a ve svých sedmnácti letech ho Karel IV. dotlačil na post krále římského. Václav byl od prvních krůčků zatěžován vladařskými povinnostmi pod dohledem svého otce. To u Václava způsobilo, že se nenaučil sám rozhodovat, v mnoha věcech byl nesamostatný, spoléhající na pomoc okolí. Roku 1378 se Václav ujal vlády, musel však čelit odmítavému postoji ze strany ctižádostivého staršího bratrance Jošta, moravského markraběte. Situace Václavovi nepřála ani jako římskému králi. Papežské schizma, válka mezi Anglií a Francií, rozhádaná Itálie a v Německu mnoho říšských knížat, která čekala na naplnění dohod s Václavovým otcem.

Typickým Václavovým rysem byla pasivita. Málokdy dokázal udělat to, co bylo zapotřebí. Na co si ale vždy našel čas byl lov a zábava s přáteli. Do popředí se dostávali královi oblíbenci z řad nižší šlechty, zatímco příslušníci urozených rodů ztráceli vliv. Nové praktiky, společně s královým životním stylem a rozdílným postojem ve věci papežského schizmatu, se staly terčem kritiky arcibiskupa Jana z Jenštejna. Spor mezi králem a arcibiskupem pak trval dlouhých 16 let. Roku 1397 sešikoval bratranec Jošt proti Václavovi tzv. panskou jednotu, k níž se přidal i bratr Zikmund. Král byl šlechtici zajat a uvězněn na Pražském hradě. Podruhé byl zajat a vězněn roku 1402 ve Vídni, tentokrát na příkaz Zikmunda, jenž se zatím v Čechách snažil pobrat co nejvíc peněz a pokladů z královských hradů a měst. Po zkušenosti s ním byl najednou Václav vnímán mnohem lépe a v zemi nastal klid.

Opozice se proti Václavovi jako římskému králi zvedla také v Říši. a rozhodla o jeho sesazení jako krále „nepotřebného, nečinného i nedbalého“. Václav ale sesazení odmítal. Roku 1409 koncil v Pise Václava římským králem uznal. Sílu k prosazení nároků v Říši, ani k cestě do Říma však Lucemburk nenašel. Roku 1409 podepsal Václav IV. dekret Kutnohorský, kterým omezil vliv Němců na pražské univerzitě. Dokument byl dílem reformní univerzitní skupiny, k níž patřil i Jan Hus. který se zpočátku těšil králově přízni. Václav se stále víc uchyloval do ústraní, zejména na Nový Hrad u Kunratic, kde se také dozvěděl o vyhození pražských konšelů z oken radnice. Zemřel 16. srpna 1419, necelé tři týdny po defenestraci.

Prvním dítětem ze čtvrtého manželství s Eliškou Pomořanskou byla další dcera, která později proslula jako anglická královna Anna Česká. Podobně jako její sestry i Anna se stala součástí promyšlené sňatkové politiky svého otce. Když byli roku 1378 zvoleni současně dva papežové, postavil se císař Karel za římského a s ním také Italové a Anglie. Proto bylo pro Karla IV. důležité posílit vztahy s Angličany a oslabit tím francouzského krále, podporujícího papeže z Avignonu. Princezna Anna se tak stala ženou anglického krále Richarda II.

V lednu 1382 byla Anna ve Westminsteru korunována královnou. Kronikář Jean Froissart o manželství Anny a Richarda II. napsal, že „krátce po sňatku provodil král Richard královnu do Windsoru a žili pak spolu velmi šťastně“. Dvanáctileté spokojené manželství nastartovalo intenzivnější kontakty mezi Čechami a Anglií. Důsledkem vztahů mezi Anglií a Čechami byl rovněž import spisů Johna Wycliffa do Českého království, kde byly přeloženy a napomohly vzniku husitství. Královna Anna se postupně stala v Anglii velmi oblíbenou, lidé ji měli rádi pro její mírnost a laskavost, což dokládá i její dobové označení „Good Queen Anne“. Manželství Richarda II. a Anny zůstalo bezdětné. Když Anna roku 1394 zemřela, král to těžce nesl a její hrob ve Westminsteru se stal poutním místem. Nápis na společném náhrobku Anny a Richarda praví, že Anna byla „lepého těla a její tvář byla jemná a pohledná“. Anniným příspěvkem k anglické kultuře byla popularizace dámského bočního sedla pro jízdu na koni a ovlivnila i anglickou módu.

Druhým Karlovým dospělým synem byl Zikmund, který se narodil roku 1368. Když Karel IV. zemřel, bylo Zikmundovi 10 let. Tehdy získal titul braniborského markraběte. Měl být polským králem, ale osudem se mu staly Uhry. U zdejšího královského dvora byl vychován a zde také získal k Uhrám kladný vztah i jakousi vnitřní sounáležitost. Později se právě Uhry staly jeho mocenskou základnou. Roku 1385 Zikmund získal uherský trůn a dalších padesát let si jej podržel. Za jeho dlouhé vlády zažilo Uherské království nezanedbatelný rozmach; dokázal vyřešit spory s Benátskou republikou, poradil si s opozicí magnátů, pod svou svrchovanost přivedl uherskou církev, čímž si uvolnil ruce k řešení problémů ve Svaté říši římské. Inicioval také vznik účinného uhersko – chorvatského obranného systému proti expanzi Osmanské říše. Zikmund byl velmi ambiciózní a neváhal proto zaútočit i na pozici svého nevlastního bratra Václava. Dvakrát se podílel na jeho zajetí, během něhož se snažil ovládnout Čechy. Roku 1411 se Zikmund pokusil získat i římskou korunu. Stálo ho to sice celé Braniborsko, které tak navždy odpadlo ze svazku zemí Koruny české, ale jako římský král mohl Zikmund začít realizovat své politické vize.

Jedním ze Zikmundových hlavních zájmů byla reforma církve, a proto požadoval svolání církevního koncilu do Kostnice. Osobně se vypravil do Francie, Burgundska i Anglie. Za Zikmundova přispění se skutečně podařilo rozkol v církvi ukončit, ne tak ale nastartovat reformu církve jako takové. I když Zikmund nesouhlasil se světským panováním církve a v mnohém se snažil podřídit ji své vůli, v postupu proti husitským Čechám byl s papežem za jedno. Zikmund, usilující o své dědictví české koruny, se stal hlavním odpůrcem husitství. Ve spolupráci s papežem pak vedl proti Čechám pět křížových výprav, všechny neúspěšně. Nakonec ze země odtáhl a korunu se nadále snažil získat kombinací diplomacie a síly. České královské koruny se dočkal až po bitvě u Lipan, na samém sklonku svého života roku 1437. Propast mezi ním a Čechy však byla příliš veliká. Císař a král Zikmund zemřel ve Znojmě při útěku z Čech do Uher. Byl rozhodným státníkem evropského formátu, obratným diplomatem, avšak již méně zdatným válečníkem a vojevůdcem.

Mladý, rozhodný a odvážný. Tak si dějiny pamatují Jana Českého, vévodu ve Zhořelci, nejmladšího z dědiců císaře Karla IV. Možná mohl být českým králem, brzká záhadná smrt mu ale určila místo třetího prince. Jan, nesoucí jméno svého děda Jana Lucemburského, byl o dva roky mladší bratrem Zikmunda. Otec mu odkázal tituly vévody zhořeleckého a markraběte braniborského s příslušným územím. Jan významně podporoval svého nevlastního bratra Václava IV. ve sporu s Joštem Lucemburským a tedy i proti vlastnímu bratrovi Zikmundovi. Jan Zhořelecký byl odvážný a loajální vůči králi, štěstí mu to ale nepřineslo.

Když byl Václav IV. roku 1394 zajat členy panské jednoty, aby převzali moc v českém státě, postavil se Jan za svého bratra. Nejprve politicky a poté i vojensky. Shromáždil velké vojsko, aby krále osvobodil. Získal Staré i Nové Město pražské, ovládal Kutnou Horu, vyjednal spojenectví s pomořanským vévodou a získal také podporu bratrance Prokopa, mladšího bratra markraběte Jošta. Poté vytáhl do Jižních Čech, kde začal vyjednávat o Václavovo propuštění. Bohužel, dostal se do potíží se zásobováním i financemi a v tísnivé situaci musel přistoupit na nevýhodné podmínky, které si čeští páni kladli za královo propuštění. Janovi se pak skutečně podařilo Václava osvobodit. Když se však král dozvěděl za jakých podmínek se dostal ze zajetí, upadl u něj Jan v nemilost. Místo vděčnosti byl Jan Zhořelecký roku 1396 zbaven úřadu zemského hejtmana a jediné, co mu zbylo, byly dluhy z nákladů na Václavovo osvobození. Dluhy a nemilostí zatížený Jan se uchýlil do kláštera Neuzelle na hranicích Lužice a Braniborska. Poslední únorový den roku 1396 šel zdravý Jan spát a ráno ho nalezli mrtvého. Okamžitě se začalo spekulovat o otravě, na níž mohl mít zájem markrabě Jošt i sám Václav IV., který se mohl obávat, že by jej vévoda Jan mohl nahradit na českém trůně. V pouhých pětadvaceti letech tak zemřel možná nejschopnější dědic Karla IV.

O citovém vztahu Karla IV. ke svým dětem máme dokladů jen málo. Můžeme však usuzovat, že nejsilnější vztah měl k synu a dědici Václavovi. Václav ale nebyl potomkem nejstarším, byl prvorozeným synem až ze třetího manželství s Annou Svídnickou. Nejstarším Karlovým potomkem byla dcera Markéta z prvního manželství s Blankou z Valois, kterou provdal za uherského krále Ludvíka I. Velikého. Markéta však zemřela ve 14 letech. Druhou dcerou z manželství s Blankou byla Kateřina, kterou otec provdal nejprve za rakouského vévodu Rudolfa IV. Habsburského a poté se stala ženou braniborského markraběte Oty V. V druhém manželství s Annou Falckou Karel prožíval radostný okamžik, když se mu narodil syn Václav. Bohužel, Václav v necelých dvou letech zemřel.

Karel IV. vstupoval roku 1353 už do třetího manželství a měl jediného následníka, dceru Kateřinu. Trvalo dlouhých pět let než se císařskému páru, Karlovi IV. a Anně Svídnické, narodilo první dítě. Byla jím dcera Alžběta, později provdaná za rakouského vévodu Albrechta III., zemřela však v pouhých 15 letech. Poslední dcerou, s výjimkou dobré královny Anny, byla Markéta „mladší“ Lucemburská, páté dítě z Karlova manželství s Alžbětou Pomořanskou. Markéta byla ještě před narozením zaslíbena dědici spřáteleného rodu Hohenzollernů, jímž se stal Jan III., norimberský purkrabí. Ze sňatku roku 1387 se narodila jediná dcera Alžběta. Markéta zemřela roku 1410 na návštěvě u bratra Zikmunda v Budíně, kde je také pohřbena.

Další literatura:

Kavka, František: Karel IV. – Královské sňatky, Praha 2016.

Kuthan, Jiří – Royt, Jan: Karel IV., Císař a český král - vizionář a zakladatel, Praha 2016.

Šmahel, František – Bobková, Lenka (eds.): Lucemburkové, Praha 2012.