Článek
Prahou už celé tři roky hýbe odkaz upáleného univerzitního mistra Jana Husa. Vyhrocené jsou vztahy s církví, s papežem i mezi Pražany samotnými. Společnost se radikalizuje, venkov žije bohoslužbami pod širým nebem. Sílí požadavky radikálů z řad venkovské i městské chudiny na sociální rovnost. Husitská aristokracie se snaží dosáhnout smíru s koncilem, jehož zasedání se schyluje ke konci, avšak bezúspěšně. Čechy jsou vnímány jako země kacířů. Radikální názory sílí už i ve velkých městech a Nové město pražské nebylo výjimkou. A v této zjitřené době roku 1418 dostává svou historickou šanci také pražský kněz Jan Želivský. I on je jedním z radikálních kazatelů, kteří svými tezemi vzbuzují obavy i nadšení.
Ctižádostivý mnich
Původ Jana Želivského je neznámý a stejně tak zůstává hádankou, kdy se tento bezpochyby jeden z nejvýraznějších mužů počátku husitské revoluce narodil. Určité vodítko nám zanechal pouze pečlivý kronikář Vavřinec z Březové, který o Janu Želivském napsal: „Kazatel kláštera Panny Marie Na Písku na Novém Městě pražském, bývalý mnich ze Želiva.“ Není toho moc, ale lze usuzovat, že Jan mohl být bývalým mnichem premonstrátského kláštera v Želivi. Klášter, kde patrně získal jistou míru vzdělání, které se však nemohlo rovnat systematickému a hlubokému studiu na univerzitě, opustil patrně roku 1418 nebo o něco dříve. Želivský přišel do Prahy z venkova, nebyl žádným způsobem spjat s Janem Husem ani ostatními univerzitními mistry, intelektuální prostředí univerzity mu bylo cizí. Jediným pojítkem k Husovi byl v případě Želivského obdiv k Husovu silnému příběhu a boji za pravdu Písma svatého.
Otázkou také je, kdy přišel Jan Želivský do Prahy. Je pravděpodobné, že to mohlo být už roku 1416, tedy v době, kdy prudce stoupal počet Husových následovníků. Avšak jeho řečnické nadání a opravdovost jeho víry mu dopomohly k tomu, aby se stal kazatelem na Novém Městě pražském, jehož demografické složení více odpovídalo Želivského naturelu. Novoměstská společnost se stávala radikálnější a osobnost vůdčího typu jí přišla vhod. Želivský se tedy ocitl ve správnou dobu na správném místě.
Síla slova
Byl únor roku 1419, když se stal Jan Želivský kazatelem v kostele u Panny Marie Sněžné. Než se tak stalo, byl kazatelem u sv. Štěpána na Rybníčku, rovněž na Novém městě pražském, kde se patrně seznámil s vůdčí osobností husitské univerzity Jakoubkem ze Stříbra. Nelze vyloučit, že to byl právě Jakoubek, kdo se stal Želivského učitelem po jeho příchodu do Prahy. Na kazatelně u Panny Marie Sněžné Želivský brzy vynikl. Kázal česky, mluvil otevřeně a bez ohledu na to, co říkaly ostatní husitské autority. To mu zajistilo velkou oblibu mezi měšťany, stal se podobným magnetem jako svého času Jan Hus. Lidé se měli opět ke komu upnout.
Trnem v oku byl však Želivský ostatním kazatelům a univerzitním učencům, kteří na rozdíl od něj byli zaměřeni spíše teoreticky a v jejich názorech převládal konzervativní přístup, v mnohém bližší straně katolické než radikální. Želivský také dělal vrásky bohatému městskému patriciátu a šlechticům. V jeho kázáních totiž zaznívalo volání po společenské rovnosti i tvrdá kritika majetných vrstev. Želivského vlastní slova mluví sama za sebe: „Tak jako velká ryba pohlcuje malé, tak požírá boháč chudé,“ kázal a nabízel radikální řešení: „chudí a hloupí mají rozmetat učenost tohoto světa a ďábelskou pýchu“. Takovými a podobnými slovy promlouval zejména k chudině, která v něm cítila oporu. Naopak univerzitní mistři se pražské ulici vzdalovali čím dál víc, lapeni v sítích vlastních učených disputací. Jednou z příčin Želivského úspěchu byla také skutečnost, že sám pocházel z chudých venkovských poměrů, dokázal se tedy mnohem lépe vcítit do pocitů svého posluchačstva.
Ve jménu chudoby
Jan Želivský sebe sama jistě považoval za téměř dokonalého křesťana, jemuž byla zjevena pravda o příchodu Krista nejen na zem, ale dokonce přímo do Čech. Krista považoval za skutečnou hlavu církve, nikoliv papeže, a protože Kristus žil celý život v chudobě, jsou podle Želivského právě chudí těmi pravými křesťany. Velmi nekompromisně proto vystupoval proti všem společenským autoritám a kritizoval je za to, jak utlačují chudé. Nečinil v tom rozdíly mezi papežem, arcibiskupy, kněžími, králi, šlechtici i bohatými měšťany, kteří podle Želivského „všichni s nimi zacházejí jako s osly, nepokládajíci je za lidi“. Od toho se odvíjel veškerý radikální program Želivského jako vůdce náboženského a poté i politického.
Plamenně hovořil o konci hříšného světa, z něhož se zrodí nová spravedlivá společnost, řídící se pouze božím zákonem. Jen těžko si dokážeme představit, jak mocně působily Želivského vize na chudinu. Navíc podobně jako Jakoubek ze Stříbra zastával Želivský názor na oprávněnost přijímání laiků z kalicha a to včetně dětí. Odmítal bohatě zdobené kněžské roucho, takže kázal pouze v prostém ornátu, stejně tak si nevyholoval na hlavě kněžskou tonzuru a tvář mu pokrýval vous. Při přijímání nepoužíval zlaté ani stříbrné náčiní, spokojil se s jednoduchým cínovým kalichem. I z toho důvodu mu lidé věřili, když tepal neúprosnou kritikou milovníky obrazů, honosných rouch i ostatků svatých a varoval před hříšníky jako byli lichváři, falešní soudci, nevěstky, hráči v kostky i zpěváci hanbatých písniček. Kritický byl rovněž vůči „přivandrovalým Němcům“ a žebravým mnišským řádům, kteří jen okrádají chudáky. Těm všem bylo odepřeno vstoupit do království nebeského.
Na prahu revoluce
Pražský radikál Želivský bedlivě sledoval dění na venkově a tyto události pak promítal do svých kázání i budoucích plánů. Důležitou roli v jeho dalším směřování sehrály „poutě na hory“, zejména ty, které pořádali lidé v jižních Čechách na hoře Burkovák, zvané též Tábor. S radikalizací venkova se radikalizovala i města. Želivský promlouval k Pražanům a ujišťoval je, např. v kázání z 23. dubna 1419, že je dovoleno bojovat a válčit pro pravdu Kristovu a o měsíc později již jasně vyzýval k otevřené vzpouře se zbraní v ruce.
Posledním impulsem k otevřené revoltě byl 6. červenec, kdy král jmenoval nové zastoupení novoměstské radnice. Následně Želivský přišel o možnost pořádat procesí v ulicích města. Logickým vyvrcholením už tak složité situace byl dobře připravený plán převratu na Novém Městě, do jehož čela se postavil právě Želivský. Přišla neděle 30. července a radikální husité, vedení kazatelem od Panny Marie Sněžné se vydali k radnici Nového města. Želivský si získal u svých umírněných souvěrců pověst „krvavého kazatele“. A z kazatele se stal politik, který svým činem naplno odstartoval první náboženskou reformaci v pozdně středověké Evropě.
Želivský pánem Prahy
V následujících měsících po první pražské defenestraci vzal Želivský další vývoj v Praze pevně do svých rukou. Využil své velké obliby u radikalizované městské chudiny, aby mohl rozhodovat o osudu celé Prahy i svých protivníků. Do Prahy pozval i radikály z venkova, to se však nelíbilo umírněným husitům, kteří je z města vyhnali. Želivský svůj vliv však neztratil. Když se k Praze přiblížil Zikmund v čele křížové výpravy, prosadil se Želivský jako velitel obrany města. Zatímco Žižka odrazil útok, Želivský ve městě prosadil některé radikální reformy. Stal se pánem Prahy, což dokládá fakt, že sám jmenoval novou radu i na Starém Městě. Roku 1421 získal úlohu správce vojsk pražského městského svazu, což znamenalo, že jako kněz sice nemohl přímo velet, mohl však vydávat rozkazy hejtmanům, kteří je plnili.
Oficiální moc skýtala Želivskému další možnosti. Dosadil novou radu sjednocené Prahy, stal se jedním ze čtyř správců husitského duchovenstva. Stál v čele vojenských tažení do středních, východních i severních Čech. V průběhu roku 1421 se stala Želivského moc absolutní, v Praze nastolil diktaturu. Své oponenty z řad umírněných nechal popravit, což vedlo k prohloubení neshod s umírněnými, zejména šlechtou. Jeho největším oponentem se stal Jakoubek ze Stříbra, který vyvinul úsilí vedoucí k tomu, že byl Želivský zbaven moci a nakonec 9. března 1422 sťat na Staroměstské radnici.
Další literatura:
Čornej, Petr: První pražská defenestrace, Praha 2010.
Čornej, Petr: Světla a stíny husitství, Praha 2011.
Šmahel, František: Husitská revoluce 1 - Doba vymknutá z kloubů, Praha 1996.
