Galský vůdce Vercingetorix mohl změnit chod dějin. Chybělo málo a porazil římské dobyvatele

Od Caesarova prvního střetu s galským kmenem Helvétiů uplynulo šest let. Byl rok 52 př. Kr. a Gaius Julius Caesar byl svrchovaným pánem nad prakticky celou Galií. Poraženi byli udatní Belgové, zlomen byl odpor Venetů a potlačeno bylo i povstání Eburonů. Jiní vsadili na spojenectví s Římany a těžili z něj. To byl případ silného kmene Haeduů. Kdo ovšem těžil především a nejvíc, v duchu vlastní zásady rozděl a panuj, byl sám Caesar. Dlouhodobá přítomnost Římanů v Galii však bylo něco, co většina hrdých galských kmenových náčelníků odmítala snášet, a proto na počátku onoho roku došlo k novému vzedmutí odporu.

V době, kdy Caesar usiloval o úplné podmanění Galie, hrála v galské společnosti vůdčí roli mocná kmenová aristokracie, z jejíhož středu se každý rok volil vůdce. Svou roli hrála i síla a vliv konkrétního kmene. Ti nejmocnější usilovali o prvenství v celé Galii. K těm nejpřednějším, s největšími ambicemi patřily kmeny Haeduů a Arvernů, vzájemně spolu soupeřící. Zatímco Haeduové vsadili na kartu spojenectví s Římany, Arvernové se snažili zachovat neutralitu a konfrontaci s Caesarem se vyhnout. Zašli dokonce tak daleko, že sprovodili ze světa vlastního náčelníka Celtilla, jemuž se povedlo ovládnout značnou část Galie. Mezi jeho odpůrci se zároveň šířily obavy, že by se mohl stát králem celé Galie. To nebylo v zájmu ani kmenových šlechticů, ani Caesara.

Co se nezdařilo Celtillovi, to napravil jeho syn Vercingetorix. Právě on byl po smrti otce mezi prvními kmenovými náčelníky, kteří v zimě roku 52 př. Kr. osnovali povstání proti římským okupantům. Nic ale nebylo bez komplikací. Vercingetorix, jakožto zastánce rázného přístupu proti Římu, začal svolávat do zbraně své věrné. Mnozí přicházejí sami, překážkou je však Vercingetorigův strýc Gobanitio a někteří další arvernští šlechtici, kteří odmítají proti Římu pozvednout zbraň. Vercingetorix je proto spolu se svými stoupenci vyhnán z arvernského kmenového centra Gergovie. To jej však nemůže odradit.

Vercingetorix sbírá vojsko na venkově, první skupiny bojovníků formuje ze sedláků a chudiny. Ohlas je obrovský a Vercingetorigovo kmenové vojsko Arvernů se rozrůstá. Brzy se vrací v čele svých přívrženců do Gergovie, své odpůrce odtud vykáže a je provolán králem. Nyní má volné ruce a může v sestavování galské armády ještě přitvrdit. Na svou stranu velmi rychle získává další kmeny a brzy vládne vojskem galských válečníků z velké části střední a západní Galie. Vercingetorix si velmi dobře uvědomuje, že aby obstál proti mašinerii římských legií, musí být jeho vojsko dobře organizované a disciplinované. Proto „ukládá obcím rukojmí, dává si rychle přivádět určitý počet vojáků a ustanovuje, kolik zbraní a do kdy je má každá obec doma opatřit; především se stará o jezdce. Nejvyšší píli spojuje s nejvyšší přísností velitelskou; váhavé donucuje, hroze jim trestem smrti,“ vypráví ve svých Zápiscích Caesar.

Prakticky jediným pramenem o Vercingetorigovi je právě Caesarovo dílo De Bello Gallico, kde se o něm hovoří v souvislosti s celogalským povstáním proti Římu. Osudy před a po roce 52 př. Kr. nám zůstávají utajeny. Údaje stručně doplňují Dio Cassius a Plutarchos, oba však vycházejí z Caesara. Plutarchos se liší pouze tím, že uvádí jméno Vegentorix. Jméno Vercingetorix bývá překládáno jako „velký král válečníků“.

Vrchní velení nad galským vojskem, jež bylo v mnohem lepší kondici než kterákoliv předchozí galská armáda, připadlo jednomyslně Vercingetorigovi. Když vypuklo galské povstání, byla římská armáda rozložena v zimních táborech a Caesar se věnoval administrativě v Předalpské Galii. Když se dozvěděl o povstání, okamžitě se vydal zpět do Zaalpské Galie. Rychle přešel do ofenzivy, vstoupil na území Arvernů a začal jej plenit. Arvernové tím byli naprosto zaskočeni, nepředpokládali totiž, že by se mohl někdo prokopat zasněženým alpským průsmykem. Vercingetorix, který si mezitím dokázal zajistit spojenectví silného kmene Biturigů, byl náhle zahrnut žádostmi svých krajanů o pomoc, a tak vytáhl vstříc římskému vojsku.

Caesar, jehož síla byla především v improvizaci, Vercingetorigův krok předvídal, a proto se sám neodkladně vypravil pro již dříve zformovanou kavalerii, čítající i 400 germánských jezdců. V doprovodu jízdy pak zburcoval a shromáždil přezimující legie. Než se o tom všem mohl Vercingetorix vůbec dozvědět, měl Caesar armádu kompletní. Vercingetorix však s odpovědí neváhal. Byl si dobře vědom toho, jak moc důležití jsou pro Caesara jeho galští spojenci. I malý úspěch v boji proti Římanům mohl přivést do Vercingetorigova tábora posily a Caesara citelně oslabit. Stejně tak dobře věděl, že si uprostřed zimy musí Caesarovo vojsko zabezpečit dostatečné zásobování, v opačném případě by ho totiž čekaly vážné potíže. Vercingetorix tedy zastavil postup proti Caesarovi a odvedl své vojsko ke Gorgobině, oppidu kmene Bójů, kteří byli pod ochranou prořímských Haeduů a oblehl ji. Na tahu byl Caesar.

Caesar v dané situaci neměl na výběr. Musel opustit zimní tábor a vydat se Bójům na pomoc. Cestou konfiskoval vše, na co přišel a podmaňoval si galská města, aby mu v zádech nezůstal nepřítel. Zároveň si tím usnadňoval zásobování. Když se Vercingetorix doslechl, že Římané pochodují jeho směrem, zanechal obléhání a šel jim naproti. K prvnímu střetu došlo u biturigského města Novioduna, které Caesar obléhal. Strhla se bitva jízdy, v níž Galové vítězili, avšak když Caesar nasadil své Germány, galská jízda musela ustoupit. Ne tak ale Vercingetorix. Bylo načase změnit taktiku.

Biturigové byli významnými Vercingetorigovými spojenci. To věděl i Caesar, a proto napřel všechny síly k tomu, aby kmen zlomil. Prostředkem k tomu mělo být dobytí pevného oppida Avarica (dnes Bourges). Avaricum bylo i cílem Vercingetorigovy armády. Ne však aby město bránil. Vercingetorix správně usoudil, že musí změnit taktiku. Jestliže zatím nemůže Caesara přemoci silou, vyhladoví ho. Proto se utábořil necelých 24 km od Avarica a rozkázal početné galské jízdě, aby přepadávala římské zásobovací oddíly. Nařídil také, že „je třeba zapalovat vesnice a stavení na všechny strany po cestě nepřátel na takovou vzdálenost, kam až pravděpodobně mohou Římané přijít“.

V krátké době byly zapáleny desítky obcí a usedlostí, široké okolí bylo zbaveno všech zásob. Římské spížovací oddíly byly pobíjeny. Caesar se snažil nedostatek kompenzovat dodávkami od Bójů a Haeduů, avšak bójské zdroje byly nedostatečné a haedujská podpora vázla, neboť Haeduové začínali pochybovat o výhodách spojenectví s Caesarem. Nakonec došlo na Avaricum. I to měl Vercingetorix v úmyslu vypálit, aby se nestalo Caesarovou kořistí. Biturigové ho však uprosili, aby tak výstavné a přírodou dobře chráněné město neničil.

Netrvalo dlouho, Caesar přitáhl k Avaricu a i přes nedostatek zásob ho oblehl. Město bylo skvěle opevněné, chráněné řekou a bažinou a jediný úzký přístup od okolní krajiny oddělovalo údolí. Aby Římané mohli začít město dobývat, bylo třeba terénní nerovnost odstranit, a tak přes údolí mezi městem a římským táborem nechal Caesar budovat obří rampu k hradbám Avarica. Hradby galských oppid byly velmi důmyslně zbudovány a pro dobyvatele nebylo zrovna snadné zdolat je. Caesar je nazývá murus gallicus (galská zeď) a hodnotí ji velmi kladně jako důmyslnou fortifikaci, která se „znamenitě hodí k úspěšné obhajobě měst, protože ji chrání před požárem kamenná výplň a před bořícím beranem dřevěná konstrukce, … takže se celá stavba nedá ani prorazit ani roztrhnout.“

Římané s plným nasazením začali ve dne i v noci budovat rampu, která měla umožnit obléhacím věžím, aby se dostaly k hradbám Avarica. Galové pochopitelně nečekali, až jim pod nosem vyroste římská obléhací rampa a podnikali řadu odvážných a důmyslných protiakcí, které Římanům práci velmi znepříjemňovaly. Caesar líčí, jak se Galové bránili „všelijak důmyslně, jak už jsou národem svrchovaně dovedným a schopným napodobit a provádět vše, co kde od koho pochytí. S hradeb zachycovali provazovými smyčkami srpovité háky bořících bidel, které, jakmile zachytili, vtahovali zdvihadly dovnitř za hradby; obléhací náspy podbourávali podkopy, a to tím dovedněji, ježto mají mnoho dolů na železo a průkopy všeho druhu jsou u nich známé a užívané“. Obránci Avarika také navyšovali vlastní hradbu města, účinně bránili římským podkopům hradeb, pracující legionáře ostřeloval a dokonce téměř hotovou rampu zapálili, takže Římané museli začít znovu.

Mezitím začaly docházet zásoby i Vercingetorigovu vojsku. Někteří galští náčelníci jej proto začali přesvědčovat, aby zaútočil a město osvobodil. I když s tím Vercingetorix nesouhlasil, vědom si rizik, vytvořil menší vojsko jízdy a lehké pěchoty a vytáhl k Avaricu. Měl v úmyslu přepadnout římský spížovací oddíl, ovšem jeho plán byl odhalen.

Navzdory tvrdému odporu Galů, jejich odvetným akcím i tomu, že „byli zdržováni zimou a stálými dešti, přece vytrvalou prací přemohli všecky ty nesnáze a v pětadvaceti dnech vybudovali směrem k hradbám obléhací násep, tři sta třicet stop široký a osmdesát stop vysoký“. Abychom Caesarovu svědectví lépe rozuměli, Římané k hradbám Avarica zbudovali rampu 97,8 metrů dlouhou a 23,7 metrů vysokou, na níž bylo spotřebováno 24 000 kubíků dřeva, hlíny a kamenů. Po rampě se poté k hradbám oppida začaly přibližovat dvě masivní obléhací věže, z nichž se pouze jedna dostala k cíli. Co se stalo s druhou Caesar neuvádí, je pravděpodobné, že se ji Galům podařilo zapálit nebo že se zhroutila.

Římské obléhací věže byly na protiútok připraveny, nejen, že byly pokryty mokrými kůžemi, ale k jejich vybavení patřil také jednoduchý hasicí přístroj, měchy s vodou a hadicemi. Na vrcholu věže pak byl umístěn stroj zvaný scorpio, podrobně popsaný v 1. století př. Kr. Vitruviem, římským architektem a inženýrem. Škorpion byl proti pěchotě velmi účinný a dokázal vystřelit tři smrtící šípy za minutu.

Zatímco probíhalo obléhání, Caesar se s částí armády vydal vstříc Vercingetorigovi, jenž zaujal výhodnou pozici na kopci a zde vyčkával Caesarova příchodu, doufaje v bitvu. Caesar však střet v pro něj nevýhodném terénu nepřijal a odvedl vojsko zpět k městu. Nato Vercingetorix pošle obléhanému Avaricu posilu 10 000 mužů. Ani to ale nedokázalo zabránit dobytí města a povraždění všech obyvatel, „neušetřil ani starců ani žen ani dětí“. Celkem Caesar nechal v Avaricu povraždit na 40 000 lidí. V Avaricu se pak zdržel do jara a poté odtáhl ke Gergovii, středisku Arvernů.

Nyní se opět ukázala Vercingetorigova výjimečnost jako vůdce a taktika, který dokázal obrátit porážku v úspěch. Místo, aby mu ztráta Avarica uškodila, přinesla mu ještě větší věhlas a autoritu. Byl to on, kdo prosazoval jeho zapálení a vyklizení, nikoliv obranu. Jeho pověst rostla a Vercingetorix získával další spojence. „Potom Vercingetorix pečuje o ošacení a ozbrojení těch, kteří unikli z Avarica. Zároveň se stará o doplnění prořídlých sborů vojenských, …, dává sehnati a k sobě poslat všechny lučištníky … Tím vším rychle doplňuje ztráty v Avaricu.“

S obnovenou a posílenou armádou se Vercingetorix přesunul ke Gergovii, kde začal budovat opevněné ležení a obsadil všechny vyvýšené body kolem města. Když Caesar viděl, že strategicky položenou Gergovii nelze získat útokem, začal budovat tábor a vyčkával. Obléhání nechtěl zahájit, dokud si nezajistí dostatečné zásobování. Aby získal výhodnější pozici, připravil Caesar lstivý útok proti galskému ležení na jednom z okolních pahorků, odkud to nebylo daleko k hradbám města. Úskok se zdařil a tři galské tábory padly do římských rukou téměř bez odporu. Legionáři, rozvášnění úspěšnou akcí, však nezaznamenali povel ke stažení a vyrazili k nedalekým hradbám. Caesarovi se velení vymklo z rukou a strhla se tvrdá řež. Vercingetorix zformoval účinnou obranu. Ztráty neorganizovaných Římanů rostly a ti se dali na útěk. Mezitím Caesar rozvinul pod svahem legie. Vercingetorix však dokázal své muže zadržet a odvedl je zpět do opevněných pozic pod hradbami. Velmi dobře věděl, že by ztratil strategickou výhodu a rozhodně nehodlal přistupovat na Caesarovu hru. Caesar nakonec odtáhl s nepořízenou.

Rána, kterou zasadil Vercingetorix Římu, přivedla další silné spojence, neboť se vzbouřili dosud prořímští Haeduové. Na celogalském sněmu je Vercingetorix potvrzen coby vrchní velitel a jako takový znovu přeskupuje vojsko. Posiluje jízdu, nechává plenit zásobovací stezky Římanů, ba co víc, vysílá jezdeckou armádu, aby napadla postupující Caesarův voj. Současně nechává útočit na čelo i křídla.

Ani Caesar nezahálel. Shromáždil všechny části svého vojska, posílil jej dalšími oddíly z provincií a nechal najmout další germánské jezdce, které vybavil kvalitními koňmi vlastních důstojníků. Tento krok se brzy ukázal jako velmi prozíravý. Vercingetorix vyslal silnou galskou jízdu, aby napadla pochodující římskou armádu. Jízdu rozdělil na tři části, které pak současně zaútočily na čelo i obě křídla římského konvoje.

Caesarova reakce byla adekvátní a logická. I on rozdělil pomocné sbory jízdy do tří částí a tam, kde Galové získávali převahu, podpořil jízdu legionářskými kohortami, za jejichž zády se římská jízda mohla znovu zformovat. Nakonec uspěli germánští jezdci, kteří se probili útočníky na pravém křídle, obsadili blízký pahorek a odtud galskou kavalerii zničili. Zbylé dvě části galské jízdy se stáhly. Prohra jízdy, kterou Galové považovali za svoji nejsilnější zbraň, přiměla Vercingetoriga k ústupu k opevněnému městu Alesie. Schylovalo se k osudovému měření sil …

Další literatura:

Caesar, G. I.: Zápisky o válce galské, Praha 1940.

Gilliver, Kate: Caesar´s Gallic Wars, Oxford 2024.

Kovařík, Jiří: Caesarovy legie, Praha 2015.